Takové běžné školní neporozumění dítěti na spektru

Takové běžné školní neporozumění dítěti na spektru

“Lynčování” Lukáše

Dnes šel Lukáš do školy s jistou obavou. Tento týden je ve škole vše jiné. V rámci takzvaných projektových dnů bylo dočasně zrušeno rozdělení žáků do klasických tříd. Také 4.A, do které normálně chodil, přestala na týden existovat. Na začátku týdne vznikly pracovní skupiny, do kterých se děti hlásily podle svého uvážení. Lukáš si vybral skupinu se zajímavým programem a také s paní učitelkou, kterou alespoň trochu znal z hodin výtvarné výchovy. Na začátku týdne ho doprovázela asistentka, která mu pomohla třídu najít, zůstala celé dopoledne nablízku a po vyučování ho brala na oběd do školní jídelny. Dnes ale asistentka chybí a Lukáš to bude muset zvládnout sám.

Cestu rozsáhlými chodbami školy si pamatoval dobře. Byl rád, že nezabloudil a ocitl se ve správné třídě. Celé dopoledne pracoval ve dvojici se spolužákem ze své původní třídy, kterého zná a práce ho bavila. Na konci vyučování se žáci začali balit, někteří si brali batohy a odcházeli ze třídy. Lukáš byl zvyklý odcházet na oběd s asistentkou, ale ta tu dnes není. Znejistěl. A tyhle všechny otázky se mu začaly honit v hlavě: Kam mám jít? Kam se mám zařadit? Mám se ptát nebo se budou zlobit? Dnes je všechno jinak, tak co mám teď dělat? Spolužáci odchází na chodbu, znamená to, že už můžu jít?

Nakonec si řekl, že půjde na oběd bez asistentky, však to dobře zvládne. Cestu k jídelně měl natrénovanou dobře. Vystál frontu na oběd a posadil se k jídlu. Za malou chvíli se na něj sesypala celá pracovní skupina dětí: „Jak to, že jsi tady, my jsme tě hledali po celý škole?“ Přidala se i paní učitelka: „Jak to, že jsi utekl? To nemůžeš, takhle utíkat a dělat si, co chceš!! Některé děti křičely: „Kvůli tobě zmeškáme autobus!“ „A já zmeškám kroužek,“ křičelo další dítě. Do nadávání se zapojila téměř celá početná skupina dětí.

Lukáš seděl a nevěděl, co má dělat. V hlavě měl dokonalý zmatek: Co jsem provedl? Proč se na mě všichni zlobí? Jak se mám teď tvářit? Co bych teď jako měl cítit? Mám předstírat lítost? Nebo hněv? Mám se stydět? Mám brečet? Co chtějí, abych udělal? Vojta necítil vůbec nic. Nevěděl, jak se tvářit a co říci. „Podívejte, ono mu to je dokonce jedno,“ zakřičel dotčeně jeden chlapec. Lukášovi to nebylo jedno, nevěděl ale, co dělat a jak se v takové situaci zachovat, nevěděl ani, co by měl cítit. Pochopil , že děti mají kvůli němu potíže, a to se mu nelíbilo, to nechtěl. Aha, tomu se přece říká lítost, uvědomil si. Ano, lítost, to bude nejblíž tomu, co právě cítím. A jak si ten pocit pojmenoval, zdálo se mu, že se ten pocit stává opravdovým. „Omlouvám se,“ špitl nakonec. Skupina se začala vracet do fronty na oběd. „Naser si!“ zakončil to jeden ze spolužáků.

Po obědě se Lukáš loudal do šatny. Bál se, že tato příhoda bude mít vliv na jeho vztah se spolužáky. Doteď stál ve třídě stranou, ale toužil se zapojit do některé ze třídních partiček, jenom nevěděl jak. „Tohle mi moc nepomůže,“ říkal si. Z přemýšlení ho vytrhla jejich stálá třídní učitelka. Přišla za ním, protože se právě dozvěděla o tom, co se stalo. Za jejími zády zvědaví spolužáci přihlíželi, co se bude dít. Paní učitelka začala Lukášovi jeho chování opět vyčítat. „Já se omlouvám, moc se omlouvám,“ opakoval Lukáš. „Omluvit se, to nestačí,“ odpověděla podrážděně paní učitelka. Když Lukáš odcházel ze šatny, děti utvořily uličku a hlasitě bučely…

Informace pro pedagogy a asistenty pedagoga

1) ORIENTACE DÍTĚTE S PAS (HLAVNĚ V SOCIÁLNÍCH SITUACÍCH) ČASTO BÝVÁ PROBLEMATICKÁ.

Kam mám jít? Kam se mám zařadit? Mám se ptát nebo naopak nesmím? Dnes je všechno jinak, tak co mám teď dělat? Spolužáci si berou na záda batohy, znamená to, že už můžu jít? Podobné otázky ostatní děti nenapadají, protože to většinou spolehlivě vědí. Jakkoliv se může zdát podivné, že inteligentní dítě v takové situaci neví, co má dělat, věřte, že to opravdu vědět nemusí. Nemusí si ani vzpomenout, že už někdy bez asistentky na obědě bylo a v tomto případě čekalo na ostatní. Dokonce to nemusí zvládnout opakovaně, zvláště ne v trochu pozměněném prostředí, jakým je jiná učebna, jiní spolužáci. Nemusí poznat své nové spolužáky na chodbě mezi ostatními a zjistit tak, že neodešli, ale čekají na učitele. To, co vypadá jako svévole a schválnost, může být jen zmatenost.

2) Děti s PAS také umějí „chytračit“. JEJICH „CHYTRAČENÍ“ ALE POSTRÁDÁ RAFINOVANOST vrstevníků. Většinou jsou naopak až příliš (netaktně) upřímné. Přesto si umím představit, že takové dítě uteče napřed, protože se mu nechce čekat na ostatní. V takové situaci pak ale nepůsobí zmateně a spíš se klidně přizná.

3) Děti s PAS většinou NEROZUMÍ DOBŘE VLASTNÍM I CIZÍM EMOCÍM a v kombinaci s nedostatečnou orientací v sociální situaci to způsobuje jejich zmatek. Dítě se samo sebe v duchu ptá: Jak se mám teď tvářit? Co bych teď měl cítit? Mám předstírat lítost? Nebo hněv? Mám brečet? Jak se mám zachovat? Toto může vést až k autistickému zhroucení, které má mnoho podob, často vypadá jako totální záchvat vzteku.

4) Dítě s PAS má díky výše popsanému malou šanci zařadit se do kolektivu, což některé děti velmi trápí. Učitel nebo asistent by tuto situaci neměl svým působením zhoršovat, ale měl by NAPOMÁHAT K ZAČLENĚNÍ DÍTĚTE MEZI OSTATNÍ SPOLUŽÁKY.

Co dělat?

  • VŽDY BYCHOM SE MĚLI UJISTIT, ŽE ŽÁK VÍ, CO MÁ DĚLAT, KAM MÁ JÍT, ZDA MÁ ČEKAT NA OSTATNÍ. POKUD TOTO NEZAJISTÍME, JE NÁSLEDNÉ SELHÁNÍ ŽÁKA NAŠE CHYBA.
  • POKUD ŽÁK JEDNÁ NEPŘEDVÍDATELNĚ, NELOGICKY, NEPŘEDPOKLÁDEJME, ŽE JDE O SCHVÁLNOST, SVÉVOLI. JE DOBRÉ S ŽÁKEM V KLIDU PROMLUVIT, ZEPTAT SE, PROČ SE TAK ZACHOVAL.
  • NENECHME DÍTĚ OSTATNÍMI DĚTMI NAPADAT, VYŘEŠME TO STRANOU BEZ JEJICH PŘÍTOMNOSTI.

 

Text Markéta Velebová, asistentka pedagogaFoto Pixabay.com

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *