ADHD je jen moderní označení pro špatně vychované dítě

ADHD je jen moderní označení pro špatně vychované dítě

Zrzavé ženy jsou vášnivé, blondýny hloupé a vysoké čelo znamená inteligenci. To jsou mýty, kterým dodnes někteří lidé věří, ačkoliv přece musí být jasné, že to je hloupost. Lidé ale často věří tomu, co někde slyšeli. Není důležité, zda je to skutečné, protože jak se říká v jednom českém filmu: „Píšou to v deníku Pravda, tak to musí být pravda!“

Není mýtus jako mýtus
Mýty o tom, jací jsou lidé na základě jejich fyzických vlastností, jsou spíše úsměvné, ale když dojde na mentální poruchy, smát se mi rozhodně nechce. Málokdo totiž ví, co to vlastně znamená „mentální porucha“. A tak vám můžou ve škole například tvrdit, že zkratka ADHD je jen moderní označení pro špatně vychované dítě. Rozhodně to není mentální porucha. Protože zdivočelého fracka pozná každý. Lépe než kdejaký psycholog.

5 mýtů o ADHD

Děti s ADHD mají špatné rodiče

Když vidíte hyperaktivní dítě, které příliš nevěnuje pozornost vašim pokusům o jeho umírnění, řeknete si, že jeho rodiče jsou špatní rodiče, protože chování dítěte je přeci jen otázkou výchovy. Odsoudit rodinu, aniž bychom znali souvislosti, je jednoduché. Jenže i těm nejlepším rodičům na této planetě se může narodit dítě s mentální poruchou. Dle některých výzkumů se ADHD totiž pravděpodobně přenáší geneticky. Takže ano, za jinakost dítěte možná opravdu může rodina. Máte pravdu. Ale jenom částečně geneticky a rozhodně ne výchovně, jak se traduje. Syndromem hyperaktivity trpí v míře, jež vyžaduje podpůrná opatření, kolem 5-8 % naší populace, což ve školním roce 2015/16 bylo až 135 000 českých dětí.

ADHD se týká jenom dětí

Nejčastěji se ve spojitosti s ADHD mluví o dětech, ale jistě není třeba zmiňovat, že každé dítě jednou vyroste. ADHD je však něco, s čím většina lidí musí žít po celý život. Že na první pohled nepoznáte dospělého člověka s ADHD, je pouze výsledkem jeho celoživotního úsilí o vypořádání se symptomy pomocí terapií nebo někdy i léků. Symptomy poruchy mohou přetrvávat i do dospělosti a to u 40 – 60 % dětí s poruchou pozornosti.

ADHD rovná se hyperaktivita

Věděli jste, že Walt Disney či Andy Warhol měli ADHD? Možná si teď snažíte představit malého Andyho, jak běhá po školní třídě a přivádí svého učitele k šílenství, protože děti s ADHD jsou hyperaktivní. Záměrně jsem zvolila Andyho Warhola, o němž mnoho z nás vidělo nějaký dokument a tím pádem si ho představovat jako lítací torpédo už nám nejde.

Existují totiž celkem tři typy ADHD – jedním z nich je ADD, které neovlivňuje aktivitu. Naopak. Člověk s ADD je často tichý, zasněný. Ve vlastním vnitřním světě. Dalo by se říct, takové skutečně hodné dítě, že? Přesně takový byl Andy Warhol, pokud jste o něm četli nebo ho znáte z filmového zpracování.

Vždyť o nic nejde! Každý je dnes ADHD

ADHD má vlastně každý, takže není třeba se touto poruchou příliš zabývat, je bohužel velmi rozšířený mýtus. Ano, v dnešní hektické době je každý někdy deprimovaný, zapomnětlivý, přepracovaný, roztržitý či úzkostný. Mezi chvilkovým pocitem a každodenním bojem je ale rozdíl. Lidé s ADHD zvládají změny mnohem hůře a jejich porucha jim dokáže život pěkně znepříjemnit. Od drobných zádrhelů, jako je například to, že si zapomenou koupit rohlík v obchodě, až po problémy v práci a s mezilidskými vztahy. Ano, vztahy jsou komplikované pro všechny, jistě by vám například Justin Bieber, Jim Carrey, Whoopi Goldberg, Jamie Olivier, Salma Hayek a další slavné osoby dali za pravdu. Víte, co mají tito lidé kromě toho, že jsou úspěšnými umělci, společného? Ano, je to tak. Mají ADHD. A jak jistě víte ze společenských plátků, nemají to někdy lehké. Nejen proto, že jsou slavní.

Musí se prostě víc snažit

Ari Tuckman, americký psycholog zabývající se ADHD, říká, že chtít po člověku s ADHD, aby se snažil více, je jako chtít to samé po člověku, který špatně vidí: Když se budeš snažit, tak to uvidíš. „Normální“ lidé často nevnímají, jak moc lidé s ADHD na sobě pracují a jak moc se snaží zvládat život bez velkých problémů. Tuckman proto nabádá k tomu, abychom se my „běžní“ pokusili zvolit v komunikaci s nimi přátelštější strategie. Ne jenom lidé s ADHD a jejich rodiny se musí snažit. Proto je třeba znát všechna fakta a neřídit se jen tím, co se říká. A pokud máte rádi obecné pravdy, zkuste se řídit známým pořekadlem „důvěřuj, ale prověřuj“.

A jejda, já jsem zapomněla dopsat ty dva typy ADHD. Že bych měla taky poruchu pozornosti? Podle toho, co o ADHD vím, možná bych měla začít zvažovat diagnostiku. Zkusím si nějaký test na netu, a nebo radši ne. I když… Ježíš, já zapomněla, že mám za chvíli být v práci. Kde mám tašku? Tak já letím… Já byla někdy v dětství spíš zasněná a pokaždé bych málem usnula, když mě něco nebaví. Ale když baví, tak zase vydržím hodiny a hodiny… a pořád hodně běhám, přes den zařídím mnohem víc věcí než mí kolegové… Fakt už musím, tak letím…
text Kateřina Šturmová / foto Pixabay.com

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *