Autisté mají vyšší citlivost na oční kontakt

Autisté mají vyšší citlivost na oční kontakt

Jeden z velmi vžitých mýtů o autismu zní „autista, který má oční kontakt, není autista“

Za prvé: Mnoho dětí a dospělých na spektru oční kontakt má, ale nemá stejnou funkci jako u neurotypické části populace. Řada lidí na spektru nerozumí tomuto komunikačnímu prostředku sdělování emočně sociálního obsahu neverbálně (od výrazných deficitů po neporozumění pouze komplikovanějším situacím). Část z nich se naučila kompenzaci – při rozhovoru se soustředí například na střed čela. Jiným více vyhovuje sledovat ústa, což pomáhá lépe rozumět slyšenému a udržet pozornost.

Za druhé: Nepoužívala bych termín špatný oční kontakt. Je to závislé na kultuře dané společnosti. Existují totiž taková společenství, ve kterých je přímý oční kontakt považován za hrubé porušení sociálních pravidel. Zvířata si upřeně hledí do očí pouze v momentu poměřování sil, výzvy k boji. Mně osobně se líbí termín vyšší citlivost na oční kontakt.

A teď už vím, že je naprosto přirozené se na někoho nekoukat, když mluvím. My s Aspergerem to tak prostě máme. A vůbec, nevím, proč je bráno jako normální zírat někomu na oční bulvy.”  John Elder Robison

Autisté mají vyšší citlivost na oční kontakt

Co způsobuje oční kontakt neurodiverzním lidem?

Někteří autisté se při očním kontaktu nemohou soustředit na verbální složku komunikace. Jiné upřený pohled do očí zastrašuje, vyvolává v nich pocit ohrožení.

Pro jiné znamená narušení „intimní zóny osobnosti“. Z mého pohledu je tedy „střední cestou“, která je schůdnější pro oba komunikační partnery, udržení obličejového kontaktu.

Naše bolesti a strachy se nám odrážejí v očích. Lidé si myslí, že staví „zdi”, aby uchránili své soukromí. Myslí si, že oční kontakt je o upřímnosti, ale často lžou, protože si myslí, že dokáží skrýt svůj záměr. Oční kontakt je invazivní.” Carol Ann Edscorn

Autisté mají vyšší citlivost na oční kontakt 1

Naše společnost vydává velké množství energie na vytvoření kategorií, které popisují vše, co se odděluje od tzv. normality. Tito lidé zřejmě zapomněli, že normalita neexistuje. Každý jsme jedinečnou neopakovatelnou bytostí. Zkuste si představit, jaká by to byla nuda, kdyby po planetě chodili lidé naprosto stejní, se stejnými myšlenkami, pocity, zájmy, životními cíli, hodnotami, schopnostmi. Taková civilizace by s vysokou pravděpodobností zanikla. Vše na naší planetě potřebuje určitou míru diverzity. Dovoluji si citovat z Wikipedie: Diverzita je základní vlastností systémů, vyjadřující rozrůzněnost jejich prvků. Zároveň je často vnímána jako míra stability systému, protože uniformní systém v případě krize většinou kolabuje celý, kdežto v systému diverzním prochází krizí jednotlivé jeho části, ale celek zůstává funkční.“

 

text Lucie Vilímková, speciální pedagožka, která sama má vysokofunkční autismus. Aktuálně pracuje pro sdružení Adventor. První díl její úvahy se jmenoval Je léčba autismu inkluzivní a lidská?  Třetí díl najdete v ATYP magazínu příští týden.

foto Pixabay.com / grafika Libor Holý

O mýtech v autismu jsme také psali v textech Autismus není móda a Pověry o autismu šíří i psycholog.

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *