Ta holka je postižená

Ta holka je postižená

„Hele, ta je postižená,“ kývla jedna puberťačka na druhou. Nejdřív jsem nechápala, o kom mluví. Široko daleko jsem žádného postiženého člověka neviděla. Pak mi došlo, že jediný, o kom může mluvit, je moje dcera.

Je Aspergerův syndrom postižení?

Moje dcera právě rázovala opodál svým specifickým krokem, v ruce svou oblíbenou ulomenou lyžařskou hůlku… Měla radost. Velkou. A když má velkou radost, chodí rychle. Nebo poskakuje. Nebo jezdí po chodníku slalom. S ulomenou hůlkou. Kdyby jí bylo šest, tak by to prošlo. Ve čtrnácti – uznávám – už se to trochu vymyká normě. „Postižená“. Nejdřív to trochu bodlo jako vždycky, když jsem konfrontována s pohledem veřejnosti na mou úžasnou a výjimečnou, leč vymykající se dceru. „Postižená“? Zamyslela jsem se. Moje dcera má Aspergerův syndrom. Čím vším je vlastně postižená? No, v první řadě je asi postižená svou schopností prožívat radost. Když se raduje – nepřehlédnete to. A je to nakažlivé. Také je těžce postižená intenzitou prožívání, reagování a jednání. Nevím o ničem, co by byla schopna prožívat nebo dělat na 50%. Nebo na 80%. 100% je pro ni jen těžko přijatelné minimum. Je postižená citlivostí a empatií. Hlubokou empatií za hranicí toho, co je běžné. Rovněž je postižená darem neobvyklých metafor a bytostným prožíváním hudby. Postižená opravdovostí, nezáludností, specifičností a neobvyklým smyslem pro humor. Když to shrnu – je postižená schopností prožívat city a svět. Postižená originalitou.

Je jiná… ne horší, ne postižená

Tak ráda bych šla k těm holkám a řekla jim: „Není postižená, je prostě JINÁ! A má právo být taková!“ Ale vím, že by to nemělo smysl. Vím, že by nevěřily. Nikdy ji neslyšely mluvit, zpívat, recitovat. Nečetly, co napsala o sobě a o tom, jak vnímá svět. Netuší, že by je pravděpodobně strčila do kapsy, pokud jde o pravidla české gramatiky. Nevědí, že je schopna podle sluchu určit obraty kvintakordu a septakordu. Možná ani nevědí, co je to septakord… A přesto ji soudí a odsoudily. Je přece postižená. Je tak nerozumné soudit lidi, jejich podstatu, ať už podle stylu chůze nebo podle lyžařských hůlek… Jestli to, co žije moje dcera, je opravdu „postižení“, pak je takhle postižených lidí opravdu potřeba. Možná proto, že svět nepotřebuje průměrovat, ale rozzářit všemi barvami duhy. Možná proto, že právě tihle lidé mají dar autentičnosti. Protože prozařují svět vnitřní čistotou.

 

text Ludmila Janáková / foto Pixabay.com

Ta holka je postižená 2

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *