Škola nás odhalila

Škola nás odhalila

Jmenuje se Matyáš, je mu 13. Neměl, nemá a asi ani nebude to mít v životě lehké. Je totiž aspík. Sice vysoce funkční s velkou schopností si poradit, ale přece jenom „tam“ něco je. A to něco mu komplikuje běžné životní situace – třeba účast ve školském systému. Ten s něčím takovým nepočítá.

Už sedm let s tím víceméně bez přestávky (díky bohu za prázdniny) bojujeme a tak nějak se probíjíme ke konci základní školní docházky. Mates nerad chodí do hodin, raději s asistentem něco tvoří a občas se pokusí nějak přivzdělat. Moc se mi to nelíbí, ale budiž. Ve škole je klid, takže i doma je v rámci možností pohoda. Nějaké ty poznatky o světě také posbírá, takže nakonec to může být v pořádku. Dokonce ředitel školy poměrně osvíceně prohlásil že „Íčka se může naučit kdykoliv později, až sám bude chtít.“ Potom přišlo pololetní vysvědčení. Je celé slovně psané – bez známek. Jako červená nit se odstavci vleče, že by bylo dobře, kdyby začal chodit více do hodin.

Všechno je špatně, odhalili nás – nenutíme ho chodit do hodin

Je to jasná informace, kterou si doma vezmeme za svou a skrytě i zcela zjevně synka terorizujeme, aby se nad sebou zamyslel a zkusil sem tam nějakou tu hodinu navštívit. Kupodivu po pár dnech (spíš týdnech) nám hrdě hlásí, kolika hodin se ten den zúčastnil. Nezkoumáme, nakolik je to pravda a chceme mu věřit. Za chvíli se ukáže, že nelhal. Ze školy přijde výhružný email, že Matyáš začal chodit do hodin a tam (prokristovyrány!) vyrušuje. Nechybí obvyklý dovětek o znemožnění výuky ostatních, narušení systému a tak všelijak.

Všechno je špatně, odhalili nás – nutíme ho chodit do hodin

Vracíme se tedy do starých kolejí, protože na synovu argumentaci „Chtěli jste, abych chodil do hodin, a když tam chodím, tak je to špatně,“ nemáme odpověď. Budiž. Stal se z něj tedy stavitel modelů letadel a čas, který je nucen strávit ve škole, věnuje většinou lepení letadýlek – pochopitelně mimo třídu. Svět má zase řád a dny jsou prosvíceny sluncem. Jednoho dne ale Mates přišel ze školy s tím, že je mu špatně. Zašli jsme tedy k doktorce a ta stanovila podezření na střevní virózu a doporučila tři dny zůstat doma. Napsali jsme email paní učitelce a Mates se posadil k televizi.

Druhý den přišel email ředitele. Neví, kde je náš syn, a proč ho neinformujeme. Zkusili jsme ho nenápadně upozornit, že paní učitelka o všem ví, a dokonce dcera to ve škole také vyřizovala. Ale všechno je špatně.

Odhalili nás – bráníme mu chodit do školy

Mates chorobu rozchodil a tři dny doma ho srovnaly i psychicky. Zítra má opět vyrazit do školy – přesně podle plánu. Nemůže se nic pokazit. Je večer a přišel email od ředitele. Nemohu jinak než doslova citovat: „Dobrý den, ještě se chci vrátit k Matyášově nemoci. Když se zamyslím nad tím, co nám řekl Matyáš a co Vy. Vychází mi, že Matyášovi je od neděle špatně a v pondělí odpoledne jste měli naplánovanou návštěvu lékaře. S Vaší informací, že má střevní chřipku a bude jí mít jen do středy, jsem celý nadšený – evidentně jste nám ho poslala v pondělí do školy se střevní chřipkou, taky proč ne, že? Kdo by se nakazil, 200 žáků nebo učitelé? Tak Vám děkuji, rodiče nám do školy posílají děti zavšivené, s horečkou, s neštovicemi, zvracející, tak proč ne se střevní chřipkou.“

A je to. Všechno je špatně. Odhalili nás, už nám nestačí do školy posílat časovanou bombu nevypočitatelného, poťouchlého typu. Prasklo na nás, že jsme přichystali regulérní bakteriologickou zbraň hromadného ničení, kterou neváháme použít. Světe třes se, přichází Mates!

__________________

text Roman Bradáč / foto Pixabay.com

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *