Autistka ve třídě vidí anděly

Před téměř dvěma lety jsem přišel ráno do sborovny a ihned se na mě vrhla zástupkyně ředitele se slovy: „ Právě mi volala Věra, má nemocného kluka, musíš za ní dneska celý den suplovat ve třídě. Nevím, jestli to nebude dlouhodobé, ještě mi dneska zavolá a dá mi vědět.“

Byl jsem docela rád, že si zase vyzkouším roli učitele. Asistent pedagoga by správně suplovat neměl, ale dost často se na školách stává, že v případě potřeby ve třídě za kmenového učitele zaskočí. V osm hodin jsem vkráčel před nastoupenou třídu třeťáků, kteří evidentně uvítali zpestření v podobě chlapa. V této třídě je i holčička, budeme jí říkat Maruška, která má diagnózu autismu. Příliš nekomunikuje a má spíše tendence se od svých vrstevníků izolovat. Čekalo mě pět vyučovacích hodin. Musel jsem ve výuce improvizovat, neboť jsem neměl v rukou žádnou přípravu od třídní učitelky. Čas uplynul jako voda a byla tu poslední vyučovací hodina. Výtvarnou výchovu jsem se rozhodl vyřešit co nejjednodušeji. Rozdal jsem dětem papíry, ať si nakreslí, co jim je nejmilejší. Když jsem si tak procházel třídu a koukal jsem, co děti malují, zaujal mě obrázek Marušky. „To je krásný anděl.“
„ Líbí se vám?“ zeptala se Maruška a dívala se na svůj obrázek. 
„ Ano a moc!“ A opravdu jsem nemohl z toho obrázku spustit oči. Vtom Maruška začala vyprávět: „To je váš anděl strážný. Víte, že každý člověk má svého anděla? Některý anděl je černý, říká se mu padlý anděl, a některý je krásně zářivý. Toho padlého anděla mají vrazi a toho zářivého zase hodný lidi.“
Tělem mi projel elektrický nával a nemohl jsem uvěřit svým uším. Ani ne devítiletá holčička mi začne vyprávět o andělech a její mluva je tak vážná a přesvědčivá jako bych mluvil s dospělým člověkem v těle dítěte. Posadil jsem se proto vedle ní do lavice, seděla sama, a povídám: „Jak to můžeš všechno vědět, ty je snad vidíš?“
Maruška, aniž by na mě pohlédla, dodala: „Samozřejmě, že je vidím a také s nimi mluvím. Někteří mě chrání před zlými anděli, kteří mi chtějí ublížit. Víte, já mám dar od Boha a někteří zlí mi chtějí ten dar vzít a tak mě ti dobří chrání.“
Při jejich slovech mi projíždělo hlavou šíleně moc otázek, ale nějak jsem nemohl ze sebe vydat ani jediné slůvko. Maruška dodala: „Jen klid, nemusíte se bát, vám nic nehrozí.“
„Já se nebojím,“ odvětil jsem a pak jsem vstal a šel ke svému učitelskému stolu. Děti naši komunikaci zaregistrovaly, ale dle jejich výrazů jsem usoudil, že absolutně nepochopily, o čem je řeč. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky: „Je všechno pravda, co mi ta holčina říká? Nevymýšlí si? Nedělá si ze mě legraci?“ Jak jsem tak rozmýšlel,najednou se před mým učitelským stolem objevila s obrázkem v ruce a povídá: „To je pro vás, váš anděl strážný je krásný, ale dejte si pozor. I krásný anděl se může stát padlým andělem.“ Předala mi obrázek do rukou a já se díval na usměvavého anděla se zlatými křídly. Poděkoval jsem a najednou se mě zmocnil pocit radosti, štěstí a uvolnění. Maruška dodala: „Váš anděl má radost, že se usmíváte. Moc ho mrzí, že se usmíváte málo, měl byste se usmívat víc.“
„Ty ho vážně vidíš toho mého anděla?“ zeptal jsem se v rozpacích. „A co ještě vidíš?“
„Taky slyším. Ty zvuky jsou někdy úplně nahlas a jindy zase šeptají. Je hrozné se v tom vyznat.“
„Poslouchej, tohle všechno, co mi říkáš, ví tvoje maminka? Co na to říkají doma?“
Maruška se na mě zamračila a evidentně se jí moje otázka nelíbila. „Máma nic neví a nikdy nic vědět nebude. Nepochopila by mě,“ řekla dost rozhodným tónem.
Pro sebe jsem si však řekl, že bude lepší si o tom s její maminkou promluvit, přeci jenom se s ní znám od vidění, a ona by tohle měla nejspíš vědět. V tu chvíli na mě Maruška zvýšila hlas: „Ať vás ani nenapadne tohle říkat mámě!“
Ta holka mi snad vidí do hlavy, nebo co! Zároveň mě naštval její tón, kterým se na mě obořila. Avšak jakmile jsem viděl její ustrašený výraz, tak mě zlost přešla a prohodil jsem, že to mamince říkat určitě nebudu, když si to nepřeje. Chtěl jsem se ptát i dál, ale Maruška mě zastavila a řekla, že mi nic dál říkat nebude, protože už tak mi řekla více než dost a že černý anděl se zlobí. Vtom se vylekala a ukázala prstem na okno, kde byl venku strom, a vystrašeným hlasem povídá: „Ten anděl je tamhle na stromě.“ Pak utekla na své místo v lavici. Já se otočil a viděl jsem jen prázdný strom s větvemi. V ten moment zazněl zvonek ukončující vyučování.
S těžkou hlavou jsem odcházel domů. Za svůj život jsem už přečetl řadu knih pojednávajících o životě mezi nebem a zemí. Také jsem se setkal s různými lidmi, kteří s tím mají osobní zkušenosti, ale aby mi to někdo pověděl takto otevřeně a detailně, s tím jsem se setkal poprvé v životě. A musím přiznat, že jsem nevěděl, co si o tom všem myslet. Toho dne jsem dlouho nemohl usnout. Abych nezapomněl její slova, tak jsem si je dokonce napsal na papír. Proto mám nyní k dispozici přesné věty, které mi tehdy říkala. Druhý den se již třídní učitelka vrátila a převzala si svou třídu. Mrzelo mě to, protože jsem toho chtěl ještě s Maruškou tolik probrat. Vtom jsem Marušku spatřil na školní chodbě. Jakmile uviděla ona mě, přistoupila ke mně a smutně mi povídá: „Už se mě nikdy na nic neptejte, už vám nemohu říct vůbec nic.“ Pak odešla.

Jak tak šel čas, už jsem Maruščina slova vynechat již tolik neprožíval. Přišly všední dny, kdy jsem musel řešit jiné záležitosti. Pak přišly Vánoce a Nový rok a já se dozvěděl, že v únoru budu muset na jistý operační zákrok. Musím se přiznat, že představa toho, že mě uspí a budou mě řezat, mi naháněla hrůzu. Když se termín operace blížil, objevila se najednou ve škole u šaten Maruška. V rukou držela kus tvrdého papíru a něm znázorněný jakýsi ornament vytvořený z vosku nebo z něčeho takového. Usmála se a ornament mi předala se slovy: „Nebojte se, vše dobře dopadne. Tohle vás ochrání.“ Pak se otočila a odešla. Byl to krásný a zajímavý artefakt a musím se přiznat, že jakmile jsem výtvor držel v rukách, tak najednou všechen strach a pochyby zmizely. Operace dopadla dobře. Po celou dobu pobytu v nemocnici jsem měl při sobě obrázek anděla a také artefakt od Marušky.
V antické filozofii je známé Platónovo podobenství o jeskyni. Toto podobenství říká, že je třeba nahlédnout za hranice toho, co považujeme běžně za realitu. Platón tvrdí, že to, co běžně každý den vidíme a slyšíme, je jen stín. A když nahlédneme za oponu toho stínu, tak nastává šok. Než jsem poznal Marušku, znal jsem jen stín a považoval jsem tento stín za skutečnost. Když mi Maruška poskytla vhled za oponu stínu, dostal jsem šok. Jak to kdysi popisoval Platón.
Když jsem si všechny informace od Marušky shrnul, usoudil jsem, že v nich bylo tolik detailů a přesností a vše do sebe zapadalo, že není možné, aby si tohle všechno vymýšlela. Někoho by mohlo napadnout, že Maruška je schizofrenik, na základě toho, co vyprávěla o těch zvucích, které slýchává. Já jsem si však zcela jistý, že schizofrenik není. Cítím, že Maruška, jakožto autistka, má vhled do jiného světa. Do světa, který nám „obyčejným smrtelníkům“ není souzený. Věřím, že, jak sama tvrdí, má dar od Boha. Možná je autismus mostem mezi nebem a zemí. Co my víme o tom, co takový autista prožívá, co skutečně slyší a vidí! Možná jsou jedinci s autismem pro naše lidstvo dar shůry, abychom jejich prostřednictví nahlédli pod roušku každodenního stínu. Možná je to všechno jinak. Co si o tom myslíte vy?

_______________________

text a foto Josef  Tomáš