Anorexie je bestie, která mi sedí za krkem

Anorexie je bestie, která mi sedí za krkem

Studentka práv Lucie Halbrštátová začala mít problémy s anorexií už na gymnáziu. Dnes se snaží o destigmatizaci lidí s poruchami příjmu potravy (PPP). Sama touží po pochopení, podpoře a snad se chce i uzdravit. Markéta Dohnalová jí položila pár otázek na tělo, otázky, nad kterými se musí člověk s PPP zastavit, pokud se chce skutečně uzdravit.

Lucie, jak byste popsala anorexii?

Anorexie je bestie, která vám sedí za krkem a říká, co máte a co nemáte dělat. Tváří se jako milá společnice, ale jejím jediným cílem je vás zničit. Snažím se rozpoznávat ten nemocný anorektický hlas, který mi přikazuje nejíst, hubnout, cvičit a záměrně tak ničit své tělo. Ne vždy však vyhrávám.

Kolik měříte a kolik vážíte?

Co se váhy týče, upřímně se snažím již pěkných pár let přesvědčit svůj mozek, že váha je pouhé číslo, na kterém moje hodnota nestojí. Ačkoliv je váha jedním z kritérií, které určuje diagnózu mentální anorexie, rozhodně není tím nejdůležitějším, čímž bych ráda zdůraznila, že člověk může být velmi psychicky nemocný, i když to nemusí být na první pohled zřejmé.

Jaký vztah jste měla s rodiči?

Vzhledem k tomu, že jsem jedináček a vymodlené dítě, tak jsem měla opravdu moc krásné dětství. Oba rodiče nadevše miluji, ač jsme měly nějaké neshody s maminkou, jak to tak mezi dcerou a mámou bývá. Na druhé straně je tatínek, který tu pro mě vždycky byl a poskytl mi ochrannou náruč. Byla jsem vedená k tomu, abych byla pečlivá, precizní a vše dotáhla do konce, což může být občas dvojsečná zbraň. Okolí o mě vždy mluvilo jako o „té nejhodnější“, „té nejzodpovědnější“, ale nikdo už neviděl odvrácenou stranu.

Anorexie je bestie, která mi sedí za krkem 2

“Anorexie bývá často spojovaná s modelingem, i když sama neznám jedinou anorektičku, která by onemocněla PPP právě z tohoto důvodu. Anorexie má mnohem hlubší podstatu. Je ale pravda, že tím spouštěčem nemoci může být touha po dokonale štíhlé postavě,” říká Lucie, která anorexií trpí.

Mnoho žen je vychováváno jako hodné holčičky. Chtěla jste být taková sama nebo to chtěli rodiče?

Přesně tak. Jsem vychovaná jako ta „hodná holčička“, která vždycky všechno perfektně zvládá. Vzhledem k mojí perfekcionistické povaze a výchově k tomu jsem si usmyslela, že musím být ve všem dokonalá. Postupem času se nároky začaly zvyšovat a já jsem svoji dokonalost dotáhla do extrému. Úplně jsem začala ignorovat svoje základní životní potřeby a jediné, co mě zajímalo, bylo, abych měla nejlepší známky, abych měla ve všem pořádek a k tomu ještě zvládala milion aktivit, ve kterých jsem chtěla být jak jinak než nejlepší. A ještě jsem se snažila, aby si okolí myslelo, že vše zvládám úplně bez námahy.

Uměla jste se jako malá vztekat?

I když jsem byla hodná a poslušná, tak jsem také uměla pěkně zlobit. Asi je to i tím, že jsem hodně tvrdohlavá a mám svoji hlavu, tudíž je občas těžké mi něco vymluvit. Rodiče jsou hodně zásadoví a vždy mi říkali, co bych „měla udělat“. To jsem ale odmítala, protože jsem věděla, že já to cítím jinak než oni, a proto to pro mě není správně.

A jak je to dnes? Umíte se rozčílit?

Rozhodně. Vždy, když se rozčílím, tak je to takový zásah bleskem . Jsem velmi temperamentní člověk a nebojím se říct svůj názor.

Kdybyste mohla vrátit dětství či dospívání, co byste chtěla jinak?

V dětství mi opravdu nic nechybělo, ale když se na to dívám s odstupem času, tak bych řekla, že mi chyběla volnost. Měla jsem pocit, že se vše řídí nějakými pravidly a principy, jak se správně chovat, jak se správně projevovat. Měla jsem pocit, že život je přesně nalinkovaný, a proto i já musím být taková. S maminkou jsme naprosto rozdílné a možná to je právě ten důvod, proč jsme mezi sebou mívaly rozepře. Každá dcera potřebuje pochopení a bezpodmínečné přijetí mámy, tudíž mě mrzelo, že se navzájem nedokážeme pochopit. Také si ale myslím, že jsme obě dělaly to nejlepší, co jsme uměly, a žádná z nás nechtěla té druhé ublížit. Myslím, že si k sobě opět nacházíme cestu a mám z toho obrovskou radost.

Často se tvrdí, že anorexie je hlavně z toho důvodu, že dívky se zhlédnou v modelkách. U vás to také sehrálo nějaký další důvod k poruchám přijmu potravy?

Anorexie bývá často spojovaná s modelingem, i když sama neznám jedinou anorektičku, která by onemocněla PPP právě z tohoto důvodu. Anorexie má mnohem hlubší podstatu. Je ale pravda, že tím spouštěčem nemoci může být touha po dokonale štíhlé postavě. Pamatuji si na tu chvíli, kdy jsem si zkoušela šaty do tanečních a s hrůzou jsem zjistila, že mi jsou těsné. V ten moment jsem si řekla, že do těch šatů zhubnu, a vzhledem k mojí silné vůli jsem se do toho „zakousla“ a už jsem se nepustila.

Anorexie je bestie, která mi sedí za krkem 1

“Anorexie sama o sobě je taková pomalá sebedestrukce. Trestáte se za to, že pro sebe nejste dost dobří, a nakonec máte pocit, že nejste dost dobří ani pro život,” říká Lucie, která se snaží z anorexie vyléčit.

Uvědomujete si, že pomáhat druhým obnáší být především v pohodě sám?

S tím rozhodně souhlasím. Od té doby, co jsem si začala uvědomovat svoji nemoc, jsem se snažila všem urputně pomoci, nicméně jsem zapomínala na sebe a na pomoc sobě již nezbyl čas. Začala jsem si uvědomovat, že nemůžu pomoct nikomu, dokud nepomůžu sobě. Byla bych schopná se psychicky vyčerpat jen proto, aby ostatním bylo lépe. Problém však byl takový, že jsem energii již nezískala zpět. Nyní, když mě tedy někdo požádá o pomoc, tak ho vyslechnu, ale odkážu ho na odborníky, kteří se léčbou PPP zabývají.

Co zaměření na úspěch? Kterému oboru práva se po dostudování chcete věnovat a kolik tomu jste ochotná obětovat? Dokážete si představit, že jednou budete stát na vlastních nohou, bez finanční podpory rodičů?

Zaměření na úspěch je jistě jedním z faktorů, který výrazně ovlivnil vznik anorexie. Neustálý shon kvůli výkonům a dosažením cílů byl na denním pořádku a důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat – psychika vypověděla službu (a ani se jí nedivím, protože moje tempo bylo skutečně vražedné). Vzhledem k tomu, že nastupuji teprve do druhého ročníku, tak ve svém budoucím zaměření zatím nemám jasno, ale myslím si, že mám spoustu času to zjistit. Řekla bych, že se teprve učím, jaké to je se osamostatnit a umět se o sebe postarat, a abych řekla pravdu, není jednoduché přijmout veškerou tu nejistotu a obavy v životě.

Kolik toho za den sníte a proč se tak trestáte? Proti komu je tento protest namířen?

Určitě se nejedná o žádný protest. Spíše se jedná o jakýsi nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Uvědomila jsem si, že hodnota člověka není ničím podmíněna. Snažíme se definovat vlastní hodnotu a pachtíme se za ní místo toho, abychom v ni věřili. Anorexie sama o sobě je taková pomalá sebedestrukce. Trestáte se za to, že pro sebe nejste dost dobří, a nakonec máte pocit, že nejste dost dobří ani pro život. Velmi nerada takhle někde popisuji, co jím, protože to bývá velmi demotivující pro ostatní slečny, které se snaží léčit, tudíž bych své jídlo nerada podrobně rozebírala.

Máte se ráda?

Odpověď na otázku, zda se mám ráda, je velmi komplikovaná. Řekla bych to asi tak, že mám v sobě jakési dvě osoby. Jednou z nich je anorexie, která mi říká, že jsem k ničemu, nic nezvládnu a nejlepším řešením by bylo umřít. Potom jsem tu ale já, kterou se snažím zmobilizovat, aby konečně začala bojovat a uvědomila si, že stojí za to žít.

Co pověstná touha u lidí s PPP po vlastní sebekontrole? Musí to stát hodně vůle „nejíst“. Pak přijdou záchvaty přejídání a zvracení. Co takhle najít si jinou oblast zájmu, kterou byste měla pod kontrolou?

Snažím se ji najít již pěkných pár let, a pokud ji najdu, budu opravdu šťastná. Je pro mě neskutečně těžké se vzdát něčeho, co je tak dlouho součástí mého života.
Přiznávám, že mám strach. Mám strach z neúspěchu, ale také z úspěchu. Mám strach z chaosu i řádu. Mám strach z nemoci i uzdravení. Mám strach ze života i ze smrti. Mám strach ze svého strachu.

Anorexie je bestie, která mi sedí za krkem 3

Lucie říká, že hlas anorexie není nikdy milý. Naopak je velmi hrubý, urážlivý a snaží se člověka co nejvíc zdeptat. Snižuje sebevědomí na nulu, aby mohla na člověku čím dál víc parazitovat.

Máte třeba vizi: po škole se vdám, budu mít děti, práci, spokojený život. Dokážete si to představit?

Určitě dokážu, ač se to v některých slabých chvílích zdá velmi vzdálené. Od té doby, co jsem onemocněla se mi velmi změnily priority. Mým největším úspěchem bude, když budu šťastná a budu mít kolem sebe lidi, které miluji.

Chodíte na psychoterapii? Jste ochotná se své anorexie vzdát?

Psychoterapii navštěvuji jednou týdně a snažím se přijít na to, proč se anorexie stále držím. Moc dobře si uvědomuji, že anorexie je pouhé utrpení a trýznění sám sebe. Na druhou stranu člověku poskytne kontrolu a zdánlivě „vyřeší“ problémy a negativní emoce, které člověk v tu danou chvíli nechce cítit. Dodá mu pocit falešné jistoty a bezpečí.

Kdyby to byla postava a vy byste se jí mohla zeptat na jednu otázku a dostala jednu odpověď, co byste se jí zeptala a co by vám odpověděla?

Moje otázka by zněla: „Moje milá anorexie, co by se stalo, kdybych tě opustila?“
A její odpověď by zněla: „Beze mě bys byla ztracená, nezvládla bys život, protože jsi k ničemu a nic nedokážeš.“

Hlas anorexie není nikdy milý. Naopak je velmi hrubý, urážlivý a snaží se člověka co nejvíc zdeptat. Snižuje sebevědomí na nulu, aby mohla na člověku čím dál víc parazitovat.

Zkoušela jste antidepresiva?

Zpočátku jsem k lékům byla skeptická, protože jsem nechtěla do sebe „cpát prášky“. Poté jsem zkoušela různé bylinky, sirupy atd., ale nic nepomáhalo. Nakonec už mi bylo tak špatně, že jsem se rozhodla vyzkoušet antidepresiva. Myslím, že antidepresiva se ve společnosti příliš „démonizují“. Když berete antidepresiva, tak to neznamená, že budete naprosto šťastní a na světě nebude problém, jen vám pomohou se na své problémy dívat s nadhledem a vy tak získáte možnost je řešit. Navíc, když vám je opravdu špatně, tak budete jíst cokoliv, jen aby vám to pomohlo.

Co byste chtěla vzkázat lidem, kteří mají okolo sebe nemocné s PPP?

Nejdřív bych chtěla vzkázat všem nemocným, že ač se můžou cítit ztracení, vždycky jsou tu chvíle, pro které stojí za to žít. Je nesmírně těžké si něco takového uvědomit, když je člověku opravdu špatně a jediné, po čem touží, je klid. Jistě, nejjednodušší způsob je útěk,
ale nemáme náhodou ještě jinou možnost?

Také bych chtěla vzkázat všem lidem, kteří poruchou příjmu potravy netrpěli, aby nesoudili nemocné za jejich chování, protože anorexie není výsledkem volby. Každé takové slovo neuvěřitelně bolí. Psychická bolest je totiž mnohem horší než fyzická. Je to jako bodnutí nože přímo do srdce, které nepřestává bolet. Buďte prosím ohleduplní a citliví, i když nemoc nechápete, a nepůsobte nám další rány. Pokud nám chcete pomoct, dejte nám lásku, protože to je to jediné, co potřebujeme.

__________________

Rozhovor vedla Markéta Dohnalová / foto archiv Lucie Halbrštátové

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *