Co mi jako matce pomáhá žít s dětmi, které jsou „jiné“

Co mi jako matce pomáhá žít s dětmi, které jsou „jiné“

Markéta Štěpánková má tři děti s nějakou diagnózou. Nejstarší má Aspergerův syndrom, prostřední dysfázii nejmladší ADHD. K tomu je navíc osobní asistentkou u jiných dětí v rodinách nebo i u starších vážně nemocných lidí. Jak sama sebe ošetřuje, aby dokázala zvládat život bez vyhoření, bez antidepresiv a bez psychosomatických potíží? Jjeí rady si můžete vylepit na lendici, jsou to praktická doporučení, která vám pomoho lépe zvládnot další rok.

  1.  Musím být trochu sobec a utíkat chvilkami od rodiny a plnit si své vlastní potřeby.
  2.  Často se chválím a rozmazluji. Snažím si třikrát denně říct, za co můžu být štastná a za co můžu poděkovat.
  3.  Odcházím každý den se psem na procházku.
  4.  Chodím jednou týdně na jogu a snažím se denně meditovat, i když se mi nechce, tak to udělám. Byť by měla meditace trvat jen pět minut.
  5.  Koupila jsem si sluchátka a tablet a pouštím si hudbu, abych nebyla v permanentním hluku.
  6.  Dvakrát týdně máme s manželem aspoň hodinu jen pro sebe.
  7.  Mám skvělou psychoterapeutku, která je na mě hodná a mám jí ráda. Její jedna z rad, které mi pomáhají: vysvětlila mi, že pokud chci vše zvládat, tak se musím vrátit k vnímání sebe a svých potřeb, které jsou přeci odlišné od potřeb manžela a dětí a ty si naplňovat.
  8. Mám skvělé kamarádky, se kterými piju vínko a chodím na večeři.

Pokud něco z těchto bodů vynechám, tak cítím, že nejsem schopná zvládat dlouhodobý stres a nejsem schopná být neustále přítomná.

Věřte, že to není jednoduché. Tím, že má každé dítě jinou diagnózu, má jiné potřeby. Někdy jsou dny, kdy jedno dítě se neustále mlátí a ječí, druhé je zalezlé ve skříni a nechce vylézt, protože potřebuje být samo a bez hluku, a třetí na nás ječí, jak nás nesnáší a neustále se stěhuje radši pryč. My bychom potřebovali čtyři byty v jednom domě a pernamentní péči aspon 2 asistentů, ale to je scifi a system čeká až padnou rodiny a umístí naše děti do nevhodných ustavu a namedikují je, takže musím fungovat a být zdravá. A to bez péče o sebe nejde. V mém nasazení a zápřahu opravdu nejsem schopná si dovolit zkolabovat, ale dlouho jsem se to učila myslet na své potřeby a pečovat také o sebe.

Přeji všem rodičům, aby v dalším roce si našli pro sebe chvíle, které je dobíjejí. Nemusí to být zrovna ty mé rady. Učte se myslet na sebe a nasadit si kyslíkovou masku dřív než dětem. Na to my rodiče pořád zapomínáme.

_____________

text Markéta Štěpánková (o autorce textu také v reportáži z Chráněného stanování) / foto Pixabay.com

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *