Schizofrenii beru jako baťoh na zádech

Schizofrenii beru jako baťoh na zádech

Brněnská rodačka Jana Müllerová, které je dnes 29 let, má práci a zanedlouho se bude vdávat. I když má schizofrenii…

Jano, jaké bylo vaše dětství?
Moji rodiče se rozvedli, když jsem byla hodně malá. S mámou jsem se přestěhovala k jejím rodičům. Babička s dědečkem se o mě hezky starali, takže se dá říci, že jsem měla pěkné dětství. Ve škole to bylo taky fajn. Na základní škole jsem poznala svou nejlepší kamarádku, se kterou se stýkám doteď. Můj děda byl učitel, proto se u nás kladl velký důraz na vzdělání. Ráda jsem se učila a patřila k premiantům třídy po celou základní školu. Máma si žádného dalšího muže nenašla a já jsem za to svým způsobem ráda. Pro mě byl vzor děda. Také mě rodina vedla k hudbě, chodila jsem do ZUŠ na klavír po celou základní školní docházku a zpívala jsem ve sboru.

Vídala jste otce?
S mým tátou jsem ze začátku měla špatný vztah, protože mámu jednou ošklivě uhodil, tak jsem mu až do puberty vykala. Později jsme k sobě našli cestu, ale náš vztah asi není úplně takový, jako mají jiní. Táta do výchovy nezasahoval, protože jsme se viděli 2x do měsíce, jak to bylo nařízené soudem a já o to ze začátku moc nestála. Doteď se cítím lépe v ženském kolektivu. Já byla celé dětství vzorná, takže rodiče se mnou neměli nejmenší problém. Žádné konflikty jsme neměli. Můj koníček bylo učení. Učila jsem se, abych to někam v životě dotáhla, toužila jsem vystudovat vysokou školu. Byla jsem oblíbená mezi učiteli a nutno podotknout, že ani se spolužáky, jak to jindy bývá u premiantů, jsem neměla problém. Měla jsem mezi nimi i své kamarády, se kterými jsem se stýkala i mimo školu, ale jak už jsem zdůraznila byly to jen holky, s klukama jsem moc nevycházela. Ti mi říkali stračeno podle mého příjmení Müllerová-Milka kráva, tak proto stračena, ale mě to nevadilo.

Kam jste šla studovat ze základky?
Po základní škole jsem nastoupila na střední průmyslovou školu – obor technická administrativa, ačkoliv jsem byla humanitně založená. Rozhodla jsem se tak, jednak kvůli tomu, že díky výbornému prospěchu mě vzali bez přijímacích zkoušek a také tam chodil můj strýc. Nelituji toho. Přestože jsem měla na vysvědčení i trojky patřila jsem zase k těm lepším žákům. Měli jsme výborné učitele. Ve třídě bylo víc holek, avšak žádnou kamarádku jsem si zde nenašla, neboť jsem se po škole už jenom učila.

Schizofrenii beru jako baťoh na zádechA kdy jste onemocněla?
Musím to vzít trochu ze široka. Ve 2. ročníku jsem si našla přítele a vzhledem k tomu, že jsem byla docela robustní, tak mě to motivovalo k tomu, že jsem začala hubnout. S přítelem jsem se rozešla, ale touha být štíhlá mě neopustila. Ve 4. ročníku těsně před maturitou mi umřel děda, což mě velice zasáhlo. Abych byla štíhlá a proto abych se oprostila od svých problémů, jsem začala jídlo zvracet. Všimla si toho jedna spolužačka, která se také potýkala s tímto problémem a dovedla mě k psychiatričce. Nevím, jak by to skončilo, díky docházení na psychiatrii jsem se začala uzdravovat. Bohužel vším tím utrpělo moje studium. Najednou mě to přestalo bavit a výrazně se mi zhoršil prospěch. Maturitu jsem napoprvé neudělala, propadla jsem z matematiky. Máma mi sehnala doučování a já nakonec udělala i přijímačky na vysokou školu, ale tu co jsem si vybrala, mě neuspokojovala. Nakonec jsem absolvovala Vyšší odbornou školu knihovnickou. To mi doporučila máma, neboť sama pracuje v knihovně, a já k tomu měla vždy blízko.

Vaše první diagnóza tedy byla porucha příjmu potravy…
Jednalo se o bulimii. Nevím, jak by se to vyvíjelo dál, kdyby si toho nevšimla spolužačka. Zvládla jsem se z toho dostat. Získala jsem tím jiný pohled na svět, empatii, že i normální člověk se může dostat do psychických nesnází celkem rychle.

Jak se u vás objevila schizofrenie?
Schizofrenii mi diagnostikovali v roce 2012. Vlastně od doby, kdy jsem se poprvé setkala s odborníkem, jsem docházela k různým psychologům, protože jsem byla labilní, náladová,.. Vyvrcholilo to právě v roce 2012, kdy jsem v rámci Dnů duševního zdraví navštívila terénního psychiatra. Abych to uvedla na pravou míru: hráblo mi, protože jsem dodělávala vošku a prostě toho na mě bylo moc, nevěděla jsem, co bude dál. Řekli mi, že jsem zralá na hospitalizaci a i já cítila, že to pro mě bude nejlepší řešení. Sestry, která byla u vstupní prohlídky, jsem se pořád ptala, jestli jí připadám normální a ona že ne.

Jak přijímáte toto onemocnění?
Já jsem schizofrenii pouze přijala, nejsem s ní vyrovnaná, beru ji, jako by to byl baťoh na zádech a já s ním musím žít.

Máte invalidní důchod nebo pracujete?

Mám invalidní důchod 3. stupně. Chtěla bych zdůraznit, že po druhé hospitalizaci, která proběhla záhy po té první, protože jsem přestala brát psychofarmaka, jsem byla vždy zaměstnaná, nejprve v Prahu, poté u realitní kanceláře, poté jsem byla na stáži ve VZP a v současnosti pracuji na pedagogické fakultě na podatelně. Nutno podotknout, že přestože jsem toho vyjmenovala docela dost, tak pouze s výjimkou VZP, všechna zaměstnání byla dlouhodobá nejméně dvouletá.

Co vám práce přináší?
Nesedět doma a nezoufat nad svým osudem a něco dělat. Říká se, že práce šlechtí a myslím, že je na tom něco pravdy. Kromě peněz je to samozřejmě kontakt s lidmi, ráno vstát, mít nějakou povinnost.

Jak se vám daří vztahy?  Schizofrenii beru jako baťoh na zádech 1
Mě chlapy nikdy moc nechtěli. Kromě toho na střední jsem si našla přítele až na hospitalizaci, což se samozřejmě nelíbilo lékařům, což chápu, stýkali jsme se ještě půl roku poté, ale já jsem to ukončila. Občas jsem se sešla s někým ze seznamky, ale buď se po první schůzce neozvali oni nebo já. Až teď, kdy je mi 28 let, jsem si našla přítele, se kterým bych chtěla zestárnout. Brzy se budeme brát. Vašek je peerem pro duševně nemocné. (Rozhovor s ním jsme publikovali v září 2017 Jsem peer pro duševně nemocné.)

Jaký je to pocit, poznat toho pravého?
Na vztahu se musí pořád pracovat a i ten pravý není jistý do konce života. Nenastala situace, kdybych si řekla: chtěla bych, aby si reagoval jinak. Myslím si, že je to znak toho, že tento člověk ke mně patří. Vztah by měl toho druhého obohatit, měl by se cítit lépe, než když je sám a to my spolu zažíváme. Nejsem typ člověka, co by měl vztah jen proto, aby nebyl sám

Plánujete mít děti, nebo vzhledem k diagnóze raději ne?
Plánujeme, akorát se nemůžeme shodnout na počtu. Mám právo být matkou, i když jsem nemocná.

Prozradíte nám nějaké tajné sny, které byste si ráda splnila?
Mít vysokou školu, ale vím, že je to nereálné, nemám na to čas a energii a taky paměť, zhoršila se mi, od té doby, co jsem psychicky nemocná. Byl to ale můj cíl už od dětství.

Co je vaší duševní hygienou?
Mám 4 andulky. Ráda čtu, sportuji, mám ráda procházky, kolo a plavání.

Jak dnes vypadá váš běžný den?
Ráno vstanu, jdu do práce, odpoledne se vidím s přítelem nebo jsem doma sama. Já miluju samotu. Možná je to pozůstatek z dětství, kdy jsem neměla svůj pokoj. Snažím se každý den něco prožít, někam jít něco vidět.

Co byste vzkázala lidem s duševním onemocněním?

Pořád na sobě pracujte a nenechte žádný den, aby byl promarněný. Snažím se vidět na všem to pozitivní a hledám takové věci. To, co se mi nelíbí nebo když se mi někdo nelíbí, tak ho prostě nevyhledávám, nepřipouštím k sobě negativní věci a taky je důležité při naší nemoci sportovat, alespoň chodit na procházky a odpočívat.

__________________

Rozhovor vedla Markéta Dohnalová, která sama má stejné duševní onemocnění /foto archiv Jany Müllerové

BOX:
Paranoidní schizofrenie – jedná se o vůbec nejčastější typ schizofrenní psychózy. Z počátečního tzv. bludného ladění, neboli “tušení souvislostí” se posléze vyvíjí především persekuční bludy. Dále pak jsou časté bludy ovládání, čtení či vkládání myšlenek atd. Tyto bludy jsou často doprovázeny nebo předcházeny halucinacemi. Poruchy myšlení (bludy), a poruchy vnímání (halucinace), pak nevývratně vedou i k nápadnostech v chování, někdy až k pro okolí nesrozumitelnému a někdy agresivnímu chování.

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *