Záškoláctví bylo pro mě snazší než přiznat panické ataky

Záškoláctví bylo pro mě snazší než přiznat panické ataky

Dvacetidevítiletá Hana se od střední školy potýká s panickou úzkostnou poruchou. Své onemocnění dlouho tajila jak před rodiči, tak ve škole, kde ji považovali za záškoláka. Jakou musela ujít cestu k normálnímu fungování, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru. Hana vám velmi otevřeně přiblíží, co při panice prožívá. Také co způsobovalo tajení psychické nemoci. To vše právě proto, aby rodiče včas u svých dětí rozpoznali symptomy a mohli svým dětem pomoci.

Hanko, jaká je vaše psychiatrická diagnóza a kdy jste ji uslyšela poprvé?

Moje psychiatrická diagnóza je Panická úzkostná porucha a Agorafobie. Poprvé jsem ji uslyšela, když mi bylo 17 let, ale vlastně jsem tehdy přicházela do ordinace s tím, že už vím, co mi je, a lékařka mi to v podstatě jen potvrdila.

Jak vnímáte psychiatrické „škatulky“?

Psychiatrické škatulky moc vážně neberu, některé symptomy se prolínají napříč různými diagnózami nebo je zase některá samostatná diagnóza doprovodným jevem jiné diagnózy. Myslím, že to není až tak důležité, ale odbornice na psychiatrické diagnózy nejsem.

Vzpomněla byste si na své dětství? Záškoláctví bylo pro mě snažší než přiznat panické ataky 3

Od té doby, kam sahá má paměť, tj. zhruba v období školky jsme byla považována za introvertní, tiché, lehce úzkostné dítě, které má problém se projevit, navázat přátelství, komunikovat, zvládat změny, bránit své hranice. Dříve to prý bylo přesně naopak, byla jsem živá, aktivní, upovídaná, pak se něco změnilo. Své dětství vnímám na vědomé úrovni jako šťastné a harmonické, ale mé podvědomí si pravděpodobně zapsalo jiné poznámky, vzhledem k tomu, co se u mě později projevilo. Říká se, že dítě si do mozku zapisuje nejdůležitější informace o fungování světa zhruba do 6 let věku, a pak podle těchto programů funguje celý život, aniž by si toho bylo vědomé. To je pro mě moc zajímavé.

Kdy se tedy začaly objevovat ataky?

Základní školu jsem ještě dochodila v pořádku, vzhledem k tomu, že mé problémy začaly na konci 9. třídy. Střední škola už byla horší a potíže se pomalu stupňovaly. Prakticky od prvního až do posledního ročníku jsem trpěla panickými atakami, nejprve lehkými, pak silnými, které mě výrazně omezovaly v běžném fungování. Ataky se objevovaly zejména ve stísněných nebo naopak otevřených prostorách jako byly dopravní prostředky, nákupní centra, fronty v obchodech, výtahy, kluby, hudební festivaly, centra měst a samozřejmě škola. Přicházely několikrát denně a pokud už jsem neměla ataku, byla jsem v permanentních nervech, že ji dostanu.

Co na to škola?

Skrývala jsem to. Často jsem ze školy odcházela jakoby kvůli nevolnostem. Úzkost byla už tak velká, že jsem to nemohla vydržet a bylo mi hodně špatně. Většinu času jsem se to vydržet opravdu snažila, ale v podstatě jsem si to jen odseděla a veškerá moje energie šla na to nějak to přežít. Snažila jsem se to přede všemi tajit, neuměla jsem si představit, jak bych ve škole vysvětlovala, že je mi špatně z nervů, raději jsem to schovala za nevolnost. Když už mi bylo permanentně zle, nezvládala jsem do školy vůbec dojet. Dojížděla jsem do vedlejšího města a z dopravního prostředku jsem měla paniku, takže to vypadalo tak, že jsem často stála na zastávce a nechala odjet třeba tři autobusy. Buď jsem tedy přišla pozdě nebo vůbec. Třeba jsem dojela do města a rozhodla se jet hned zpátky s tím, že to ve škole vůbec nezvládnu a ani jsem tam nedošla. Když už jsem brala antidepresiva, měla jsem zase velký problém ráno vstát načas, bývala jsem dost vyčerpaná. Dostala jsem kvůli pozdním příchodům, myslím i nějakou důtku. Později se mi s absencemi začaly samozřejmě nabalovat různé problémy, kvůli kterým jsem se tam bála chodit, a to už byl začarovaný kruh. Ve třetím ročníku jsem měla zameškáno spoustu hodin a ze dvou předmětů jsem nebyla klasifikována. Měla jsem problémy s učitelkami, byla za flákače, i spolužáci se na mě dívali skrz prsty. Přesto jsem nebyla schopná za někým ve škole jít a vysvětlit mu moji situaci, tak abych nemusela mít tolik problémů a mohla si třeba od školy i odpočinout.

Zkusila jste to říci aspoň někomu?

Za své psychické problémy jsem se především nějakým způsobem styděla a nechtěla jsem, aby se to profláklo. Také by se to muselo řešit s rodiči a před těmi jsem to taky tajila, protože mi nerozuměli nebo nevěřili. Jejich nepochopení a zlehčování mi dělalo ještě hůř, takže jsem to víceméně vzdala, a rozhodla se, že to zvládnu sama, ačkoliv jsem to s nimi řešit samozřejmě nutně potřebovala. Dalším důvodem je to, že jsem neměla k nikomu ve škole důvěru, neumím si představit, za kým bych měla jít, třídní jsem vyloženě dráždila a někoho jako výchovného poradce nebo nedej bože psychologa jsme neměli. Byla to střední odborná škola na malém městě a podle toho to také vypadalo. Bylo pro mě snazší být záškolák než přiznat, co se mi doopravdy děje.

Je smutné, že jste to nemohla rodičům říci.

Co se rodičů týče, tak jak už jsem řekla, moc mi mé problémy nevěřili nebo jim nerozuměli a také asi neznali celou hloubku problému, protože já jsem v sobě měla blok, který mi bránil s nimi o tom upřímně mluvit. Dokázala jsem jen naznačovat a doufala, že iniciativu převezmou oni. Dokud to šlo, tajila jsem před nimi absence, naučila jsem se v tom chodit, obíhala různé doktory, velkou část omluvenek si psala sama, takže jsem to doma přiznávat nepotřebovala. Pak už toho bylo víc a doma se to zjistilo. Doma to bylo bráno tak, že chodím za školu, že jsem flink a že budu díky tomu na konci roku dělat zkoušky z několika předmětů. Rodiče byli samozřejmě naštvaní a dávali mi to najevo. Nechala jsem je v této jejich představě, s mými problémy si to nespojili, protože zřejmě nevěděli, o co přesně jde. Já už jsem pak byla v takovém hrdém, no řekla bych spíš zabedněném, stavu, že jsem se rozhodla, že když mi nikdo nechce pomoct, tak já se teda doprošovat nebudu a zvládnu to sama, takže jsem měla vůči rodičům takový útočný postoj a nedalo se se mnou moc mluvit. Asi to se mnou muselo být těžké. Ale nutno říct, že to bylo po tom, co jsem doma několikrát naznačila (ano, zřejmě nedostatečně), že se něco děje a já to nezvládám, později i to, že už beru nějaké léky. Když nad tím přemýšlím zpětně, zřejmě stačilo stoupnout si před ně a udělat něco, co by nemohli brát na lehkou váhu. Zařvat „Mami, tati, já mám problém a potřebuju pomoc!“ Ale nějak to prostě nešlo. Asi jsem otevřenou prosbu o pomoc vnímala jako slabost.

Kdy se to vyhrotilo tak, že jste se rozhodla vyhledat odbornou pomoc?

Vyhrocené už to bylo dlouho, ale já jsem se pořád snažila držet nějak pohromadě a doufala, že se to zlepší, i když už jsem tomu vlastně asi nevěřila. Poslední kapka byla, když přišla deprese, což jsem tehdy ještě nevěděla. Jeden den jsem už prostě nenašla sílu vstát z postele, bylo mi neskutečně fyzicky zle, cítila jsem se úplně vyčerpaná a neschopná ničeho. Jako dneska si pamatuju, že to byl pocit, jako by přese mě někdo přehodil těžkou deku a já se z pod ní nemohla vyhrabat a pomalu se pod její tíhou dusila. Nešlo s tím nic dělat, ten pocit v hlavě mě doháněl k šílenství, zároveň jsem se cítila moc slabá na to cokoliv udělat, jen jsem brečela, svíjela se a doufala, že se mi třeba podaří usnout a bude to lepší. Když jsem se několik rán po sobě a po téměř probdělých nocích probudila do úplně stejného stavu bez sebemenšího zlepšení, byla jsem už zoufalá a nevěděla, co dál, bylo to nesmírně fyzicky i psychicky vyčerpávající. Tehdy jsem si už říkala, že jestli to takhle půjde dál, tak už to dlouho nevydržím. Nějakou dobu jsem se zabývala představou, jak to elegantně udělat, abych tu už nemusela vůbec být. Paradoxně mě tato představa velmi uklidnila. Jako bych se uklidnila tím, že při nejhorším se dá dělat tohle, ale že to do té doby můžu ještě zkoušet vydržet.

A rodiče pořád nic?

Poprosila jsem mámu, aby mě někam objednala, že už melu z posledního a že je to psychikou. Ona to moc nechápala. Nevím, jestli mi věřila, prostě se naši k psychickým problémům stavěli dost skepticky, jako k něčemu, co si vsugeruješ, takže to vlastně není reálné, tím pádem to není ani reálný problém. Takže mě neobjednala, asi ani netušila kam. Už nevím, jak dlouho jsem takhle zvládla vegetovat, snad dva týdny. Jednoho dne se to ve mně ale zlomilo a uvědomila jsem si, že se sebou musím okamžitě začít něco dělat, jinak z té postele už nevstanu. Sebrala jsem se, kamsi jsem zavolala a druhý den jsem už v úzkostném deliriu seděla v čekárně paní psycholožky.

Co následovalo?

Ulevilo se mi. Poprvé jsem své problémy s někým reálně sdílela, psycholožka mi potvrdila, o co jde, doporučila mi návštěvu obvodní lékařky a posléze návštěvu psychiatrie. Konečně se začalo něco dít, věděla jsem, že v tom nejsem sama, že to není nic neobvyklého, že to má řešení a že tohle už zvládnu. Od obvodní lékařky jsem dostala Neurol, který mi zase umožnil pořádně spát, což můj život opravdu hodně zlepšilo.

Záškoláctví bylo pro mě snažší než přiznat panické ataky 4

Takže jste přežívala s Neurolem?

Na psychiatrii jsem se dostala po třech měsících a začala pak brát denně antidepresiva. Ty mě vrátily zpět do života a já jsem zase začala fungovat jako normální člověk. Ale dodnes si vzpomínám na pocity, které jsem zažívala, když jsem poprvé šla na psychiatrii. Šla jsem do nejvyššího patra našeho místního zdravotnického střediska. Až úplně nahoru na samý konec chodby, kde byla čekárna oddělená plentou, aby nikdo neviděl, kdo tam sedí. Pamatuju si, že jsem procházela skrze jiné oddělení a jak jsem ho míjela, všechny oči se na mě upřely a sledovaly, kam jdu. V čekárně psychiatrie seděli staří pomatení lidé, zvláštní paní, která jako by se dívala skrze mě a já se cítila strašně nesvá. Když jsem se ocitla v ordinaci a měla možnost si jen letmo přečíst úryvky zdravotních karet, které přede mnou ležely, a viděla slova jako bludy, halucinace apod. měla jsem pocit, že odtamtud okamžitě vystřelím, protože tam já přece nepatřím. Dnes se tomu už musím smát, mé vnímání psychicky nemocných se samozřejmě velmi proměnilo.

Jak vaše rodiče přijali to, že jste začala brát léky, takže bylo vlastně evidentní, že vám něco bylo a že to nebylo jen záškoláctví? Jak to přijímají dnes, vnímají už, že existuje duševní nemoc?

Když jsem začala brát léky, začala jsem školu zase zvládat, udělala jsem opravné zkoušky. Doma jsem pak v nějaké vypjaté situaci řekla, že chodím na psychiatrii a beru léky, rodiče navštívili mou lékařku, ale nic moc z toho nevzešlo. Čtvrtý ročník už nebyl tak divoký, co se panických atak týče, úspěšně jsem odmaturovala. Poté jsem opustila střední školu a rodiče už vlastně tolik nepotřebovala. Upřímně řečeno, po odeznění akutních stavů a mém zaléčení jsme se o mých problémech už nikdy nebavili, takže vlastně žádná změna. Navracející se problémy jsem dále tajila a brala to jako fakt. Až nedávno jsem sebrala odvahu a toto téma trochu nešikovně otevřela, abych zjistila, že tam mám velkou křivdu, se kterou se musím vyrovnat. Rozdíl v přijímání nemoci rodiči jsem příliš nezaznamenala. Pro ně to tehdy asi byla také náročná situace, se kterou si nevěděli rady.

K jaké změně došlo u vás po antidepresivech?

Po tom, co jsem dostala předepsány dva druhy antidepresiv, se kvalita mého života značně zlepšila, měla jsem konečně sílu se postavit těm situacím, které mě děsily, začít s nemocí opravdu bojovat a naučit se zvládat příznaky, což bylo to nejpodstatnější. To se částečně dařilo. Po nějaké době jsem se už cítila velmi dobře, co se atak týkalo, ale cítila jsem se také velmi unavená, utlumená a nekoncentrovaná. Následovalo několikaleté nedisciplinované braní AD, různé experimenty s dávkováním, vysazování apod. To samozřejmě přineslo návrat příznaků. Později jsem vypozorovala, že i když beru AD tak, jak mám, potíže se mi pravidelně jednou do roka vracejí a já začínám neustále od začátku. Čímž myslím opětovné učení se pracovat se strachem a úzkostí, vystavování se stresovým situacím a neustálé překonávání se. To bylo velmi vyčerpávající, a trvalo vždy několik měsíců, než jsem se zase dostala do stavu, v jakém jsem byla předtím.

Zbýval vám čas i na něco jiného?

Na nějaké řešení toho, co se sebou a svým životem ve smyslu studia, kariéry, koníčků a dělání toho, co v životě chci, mi už moc energie nezbývalo. Takže jsem „rozstudovala“ několik škol, které jsem nedokončila, absolutně jsem netušila, kdo jsem, co chci, co se sebou mám dělat. Bylo to strašně zmatené období v mém životě, kdy jsem opravdu nebyla šťastná. Byla jsem úplně odtržená od sebe, své podstaty a svých pocitů, ale bohužel jsem se musela neustále zabývat tím, jak eliminovat úzkost a běžně fungovat. Takto mi došlo, že léky mi na úzkost z dlouhodobého hlediska nepomáhají a jestli se toho chci zbavit, musím vymyslet něco jiného.

Co tedy pomohlo?

Začala jsem docházet na psychoterapii a to s cílem, že se naučím zvládat vleklou úzkost, občasné ataky a vyřeším si další problémy, ale především, že na jejím konci vysadím léky, které jsem brala mnoho let.
Aktuálně už psychoterapii nenavštěvuji, ale vyzkoušela jsem jich několik, konkrétně dva směry, a to KBT a Gestalt. Nejdéle jsem docházela na Gestalt, a to s přestávkami asi rok a půl. Když se nad tím zamyslím, nešlo o žádné zázračné techniky, ale spíše o možnost se vypovídat v důvěrném prostředí, bez soudů mé osoby a mého vnímání. Dostávala jsem ze sebe všechno. Takhle málo stačí, aby se člověku ulevilo a když to dělá dlouhodobě, vlastně na sobě začne tak trochu zázraky pozorovat. Člověk si neuvědomuje, jak je důležité, aby své problémy ventiloval a komunikoval. Doporučila bych to každému, kdo něco v životě řeší, opravdu to není ostuda jít na psychoterapii. Já se aktuálně účastním koučinku, který je v podstatě jinou formou psychoterapie a je to také něco úžasného, je důležité neustrnout a pořád na sobě pracovat.

Záškoláctví bylo pro mě snažší než přiznat panické ataky 2Podařilo se vám zcela odbourat medikaci?

Během terapie jsem nicméně opravdu přestala brát léky a už je to několik let, co je neberu. Pochopila jsem smysl úzkosti, přijala ji jako svou součást a naučila se s ní pracovat. Stále jsou samozřejmě situace, které pro mě nejsou příjemné a které moc nezvládám, ale i tak vnímám obrovský pokrok oproti minulým létům.

Vědí spolužáci na vysoké škole o vašich problémech?

Určitě ne, studovala jsem dálkově a přátelské vazby nebyly tak hluboké, aby se člověk s něčím podobným svěřoval. Já se tedy s úzkostmi nijak netajím, ale také o nich nevykládám na potkání.

Pracujete v pomáhající profesi. Co vám dává práce s lidmi?

Pracovala jsem v organizaci zabývající se prací s lidmi s duševním onemocněním. Určitě mě k tomu přivedla osobní zkušenost s duševními problémy a potřeba pomáhat. Práce s lidmi je úžasná, ale také velmi náročná, pro mě místy až moc. Aktuálně jsem tento obor opustila a nabírám energii v jiných, abych mohla v budoucnu v sociálních službách opět pokračovat.

Co si myslíte o psychiatrické péči v České republice? Co byste změnila? Vy jste vlastně součástí péče o duševně nemocné, tak jak to má v plánu reforma psychiatrie.

Z osobní zkušenosti můžu mluvit pouze o péči ambulantní, která mi připadá na dobré úrovni, odhaduji ale, že je velmi vytížená a to např. v malých městech. Já sama, když jsem se tehdy poprvé objednávala, jsem dostala termín asi po třech měsících, jak už jsem psala výše. To mi připadá jako strašně dlouhá doba a nevím, co dělají lidé, kteří už jsou opravdu na konci svých sil, nejspíš si volají sanitku. Také musím říct, že mi za celou dobu léčby nikdo nenabídl jinou možnost než léky.
Co se pracovní zkušenosti týče, tak jsem samozřejmě lehce nahlédla pod pokličku českého psychiatrického systému a myslím, že už v rámci reformy probíhá spousta viditelných změn, vychází se z dobrých zahraničních konceptů a celkově je to na dobré cestě. Než se to kompletně změní, bude to určitě trvat řadu let, ale je moc dobře, že do psychiatrie začíná proudit více peněz a teď už zkostnatělý porevoluční systém lůžkové péče se začíná pozvolna měnit.

Můžete nám popsat podrobněji ataku úzkosti? Co zažíváte fyzicky a psychicky? Co se vám honí hlavou a jak dlouho to trvá?

Rozlišuji panickou ataku a úzkost. Panická ataka je stav absolutního vybičování těla do nejvyšších obrátek. Vaše tělo se v podstatě chová jako by bylo ohroženo na životě a vy si musíte zvolit jednu z obranných možností, a to boj nebo útěk. Tělo je celé prokrvené, máte pocit, že srdce vyskočí z hrudi, vaše hlava vám našeptává, že opravdu umíráte, máte reálný strach o život, je to velký intenzivní stres, ze kterého je vám na omdlení, zle, můžete cítit studený pot, můžete cítit, jak se vám stahuje hrdlo. Dost záleží na projekci vaší hlavy a toho, z čeho máte vlastně strach. Já jsem měla vždycky strach z udušení, pak z infarktu, pak ze zešílení. Reálně to vypadalo tak, že jsem byla v nějaké stísněné situaci a celou dobu jsem měla intenzivní strach z toho, že se to zhorší a dostanu ataku, tímto stresováním jsem si ji přivolala a opravdu se za chvíli téměř reálně dusila. Stav jde nahoru pomalu, pak strměji a pak se dostane do svého vrcholu, kde naštěstí není navždy a začne pomalu klesat, jde o několik minut velmi intenzivního děsu, po jehož skončení máte pocit uběhnutého maratonu a nejraději byste si šli lehnout, často to také neujde pozornosti okolí. Jde o opravdu velmi nepříjemný stav těla a mysli.

Dokázala byste ataku k něčemu přirovnat, aby si to čtenáři lépe představili?

Panická ataka je pro člověka, který ji nikdy nezažil těžko pochopitelná, ale ráda tento stav svou intenzitou přirovnávám k vysoké horečce či velké kocovině. Představte si, že tento stav prožíváte několikrát denně a že jedinou cestou, jak tyto problémy dlouhodobě překonat, je vystavovat se stresovým situacím a tento stav zažívat zas a znovu dobrovolně, dokud si na tyto situace nezvyknete a paniky se nepřestanou objevovat. Není to žádná legrace a často trvá dlouho, než se člověk sebere a jde panickým atakám vstříc. To, co právě popisuji, je psychoterapeutická metoda a samozřejmě je to trénink pod odborným vedením.

Máte sny ohledně své budoucnosti?

Mám mnoho snů, řada z nich souvisí s větším porozuměním sobě samé a s překonáváním svých strachů a já věřím, že se mi to podaří.

Co byste vzkázala podobně duševně nemocným lidem a jejich rodičům?

Podobně nemocným lidem bych určitě vzkázala, ať o svých problémech za každou cenu mluví, ať překonají stud a strach a jdou s tím ven. Čím dřív se vám to podaří, tím dřív vám bude pomoženo a tím menší následky na vás problémy zanechají. Dále bych řekla neustávat v tvrdé práci na sobě, uvěřit v sebe a v to, že změna je možná. Neustále se pídit, zjišťovat informace o možnostech léčby, nebýt pasivním příjemcem okolností, ale aktivním tvůrcem svého života.
Rodičům duševně nemocných dospívajících dětí bych určitě vzkázala, ať si všímají toho, co se s jejich dětmi děje, zvlášť v problematickém věku, ať vnímají signály, které k nim děti vysílají a důvěřují jim. Všem rodinám beze zbytku bych doporučila otevřeně komunikovat, protože bez toho se žádný problém nevyřeší.

_____________________________________

Rozhovor vedla Markéta Dohnalová / foto archiv Hany / úvodní foto Pixabay.com

BOX – Příznaky panické ataky:

Bušení srdce či zrychlený tep
Pocení
Třes nebo chvění
Pocity nedostatečnosti dechu, dušení
Bolest nebo nepříjemný pocit na hrudi
Břišní nevolnost
Pocit závratě, vrávorání nebo mdloby
Zimnice nebo návaly horka
Necitlivost nebo brnění končetin¨
Derealizace – pocit neskutečnosti
Depersonalizace – odtržení od sebe sama
Strach jedince, že se zblázní či ztratí nad sebou kontrolu
Strach ze smrti

Záškoláctví bylo pro mě snažší než přiznat panické ataky 1

Co dělat při úzkostné panice?

 

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *