Proč je stále více rodičů nespokojeno s tím, jak je jejich dítě ve škole vzděláváno? Zlí jazykové říkají, že se to týká jen rodičů specifických dětí a rodiče běžných dětí jsou se školou spokojení nebo to neřeší. Je tomu tak? Proč narůstá počet dětí odcházejících na domácí vzdělávání? Proč tak často končí s docházkou do škol i ty děti, jejichž rodiče usilovali o inkluzi? Rodiny, které si z finančních důvodů nemohou domácí vzdělávání dovolit, většinou neúspěšně hledají školu, jež by odpovídala jejich požadavkům a představám. Rodiče, kteří mají dítě běžné a integrované, často mluví o tom, že školský systém je demotivující pro obě. Čím to je, nám dá nahlédnout asistentka pedagoga, která systém zná zevnitř.
Rodiče nemají žádný vliv
Občanské sdružení „Rodiče za inkluzi“ uvádí na svých webových stránkách jako první cíl, kterého má být dosaženo: „Docílit toho, aby byla respektována svobodná vůle nás, rodičů, ohledně způsobu vzdělávání našich dětí“ a hned druhým cílem je: „Posílit roli rodičů tak, abychom byli skutečnými partnery při konstruktivním řešení situací kolem vzdělávání našich dětí“.
Škola poskytuje dítěti vzdělání, ale za jeho výchovu jsou, dle práva, zodpovědní rodiče. Je tedy přirozené, pokud rodiče chtějí spolurozhodovat, jak a jakými prostředky bude škola působit na jejich děti.
Jako rodič tedy vnímám tento požadavek jako pochopitelný a naprosto oprávněný a zároveň cítím, že toto právo by měli mít všichni rodiče bez rozdílu, nejen rodiče dětí s tzv. speciálními vzdělávacími potřebami.
Školství je navíc placeno z daní nás všech. Za tyto peníze se dětem dostává vzdělání, které by mnozí pro ně sami nevybrali.
Schází širší nabídka vzdělávacích systémů
Každý rodič má ale o způsobu vzdělávání svého dítěte jiné představy. Je nereálné, aby škola plnila všechna, mnohdy vzájemně protichůdná přání?
Řešení se nabízí ve větší variabilitě škol. Naše školy nyní poskytují víceméně pouze jeden výchovný a vzdělávací model. Není zde různorodější nabídka vzdělávacích přístupů a výchovných stylů, aby si každý rodič mohl sám zodpovědně vybrat ten, který jeho dítěti bude nejlépe vyhovovat. Rodiny se liší způsobem výchovy dětí, ale škola je stejná a jednotná.
A jaký je vlastně ten současný jednotný školní model? Já osobně mu říkám „styl vojna“. Znám ho z pozice asistenta pedagoga mateřské i základní školy, zastupujícího učitele a také jako matka 11leté dcery.
Jak styl vojna funguje?
Dělej jenom to, co ti říkám
Děti naprostou většinu času pracují podle instrukcí, na vlastní nápady a kreativitu není prostor. Kreativita bývá často spíš trestána sníženým hodnocením nebo vnímána jako neschopnost rozumět věcem správně (to znamená dle očekávání učitele), případně jako neschopnost se ukáznit nebo nežádoucí provokace. Nejúspěšnější je ten, kdo plní zadané pokyny. Myslet samostatně je zbytečné a často dokonce nežádoucí.
Děti mají potřebu autonomie, dělat věci po svém, objevovat, a tato potřeba není ve škole uspokojována ani u běžných dětí, ani u dětí s odlišným způsobem vnímání, ať už se jedná o děti s poruchou autistického spektra, ADHD, ADD, děti s výrazným nadáním, umělecky nadané nebo tzv. děti s dvojí výjimečností (např. kombinace autismu a výrazného nadání), kteří ještě více potřebují věci dělat svým osobitým způsobem. Ve výtvarné výchově například vnímají jinak barvy a cítí potřebu se v souladu s tím vyjádřit, takže nakreslí strom fialově, v matematice počítají příklad jinak nebo rovnou z hlavy, ale ačkoliv dojdou ke správnému výsledku, nesplnili instrukce učitele a projeví se to na sníženém hodnocení.
Seď a mlč
Děti nemají volnost pohybu. Většinu času sedí ve stejné pozici, vrtění vadí i u dětí, u kterých vyplývá z podstaty diagnózy) a nesmějí mluvit. Jiný způsob ani frontální výuka před tabulí a přeplněné třídy neumožňují.
Pro všechny děti je těžké většinu dne sedět v jedné pozici a být potichu. Pro děti s poruchou aktivity a pozornosti je to ale utrpení. A vy, dospělí, byste to zvládli? Kolikrát si v zaměstnání odskočíte, hodíte „small talk“ s kolegy?
Nezajímá mě, co chceš říci
Děti, které se přihlásí a chtějí k probírané látce něco říci, jsou rázně umlčovány slovy „nezajímá mě to“. Mohou se hlásit, jen když je položena otázka. Učitelé totiž spěchají, aby stihli probrat velké množství látky, a ve třídě mají většinou tolik dětí, že se jim v hodině nestihnou dostatečně individuálně věnovat.
Říkej to nazpaměť
Důležité je memorování, biflování velkého množství informací z nejrůznějších oblastí, informací, které se děti naučí na písemku a brzy stejně zase zapomenou. Obsah látky, kterou se děti už na základních školách učí v odborných předmětech (například v dějepise, biologii a zeměpise), často dobře neumí ani učitel. Ten se konkrétní látku často naučí na nadcházející hodinu, aby dětem poté mohl vštěpovat, jak důležité je umět toto zpaměti. Některé učebnice 2. stupně obsahují tolik detailů, že vypadají jako skripta pro vysokoškoláky.
Přitom takové memorování dětem do budoucna neposkytne nic víc než jenom trénink paměti. Na to, že biflování faktů je to hlavní, co děti v současné škole dělají, je to hodně špatný výsledek.
Především děti s poruchami autistického spektra a děti nadané často nejsou ochotny dělat cokoliv, v čem nevidí smysl. Učit se spoustu faktů z oboru, který mě nezajímá a navíc zpaměti, mnohým lidem smysl skutečně nedává.
Opakuj, je to matka moudrosti
Za tímto pořekadlem se ve škole schovává množství opakování již opakovaného. Nadanější děti často opakují to, co již dobře umí, jde to proti jejich přirozené touze chtít vědět víc, chtít se v naučeném dál rozvíjet. Je to jeden z hlavních důvodů, proč u dětí ve škole rychle vyhasíná jejich přirozená zvídavost. Děti vyhoří a školu už jen přežívají. Dětem, u kterých dominuje logické myšlení a dobrá paměť, například některé děti s výrazným nadáním nebo s Aspergerovým syndromem, to naprosto vezme jakoukoliv motivaci být ve škole. Ze zkušeností vyplývá, že tyto děti se mnohé naučí za během pár minut a chtějí se učit dál něco nového. Určité průběžné opakování je pro trvalejší zapamatování sice nutné, ale proč nutit všechny děti bez ohledu na to, co umí, opakovat danou věc tři týdny a v dalších ročnících znovu.
Nediskutuj
Děti mají málo příležitostí učit se spolupracovat s ostatními, prezentovat a obhajovat své myšlenky. V systému hodnocení, kdy každý usiluje o dobrou známku je většinou zapovězeno konzultovat své myšlenky s ostatními. Přitom tyto dovednosti budou pro většinu dětí v jejich budoucích zaměstnáních velmi důležité. My dospělí, které škola nenaučila diskutovat, prezentovat a obhajovat svůj názor, si dnes platíme drahé kouče.
I pro „děti s jinakostí“ je důležité tyto schopnosti rozvíjet, mnohé z nich v tomto právě potřebují pomoci.
O tom nerozhoduješ
Děti se neučí plánovat a organizovat své činnosti. Vše je dáno přesným rozvrhem a ani větší děti nejsou vedeny k tomu, aby v sobě rozvíjely vlastní vůli a schopnost organizovat si svůj čas a činnosti. Nepěstuje se v nich tudíž zodpovědnost za sebe a svůj život. Některé děti jsou i z rodiny zvyklé, že za ně vše rozhodují druzí. K čemu to vede v dnešní době, kdy je v zaměstnání požadována flexibilita a samostatnost, většina z nás ví.
Mít vše pevně dané bez možnosti vlastního řízení a plánování nebo improvizování vyhovuje především některým dětem s poruchami autistického spektra, ale i ony si tu svou rutinu rády nastaví samy podle sebe. Plánování a organizování svých činností těmto dětem přitom činí nemalé problémy, ale není důvod, proč by se mu, v pro ně příznivých nestresujících podmínkách, nemohly učit také.
Jen žádné flákání
Děti nemají čas přemýšlet o sobě, objevovat „kdo jsem“ a „co chci od života“. Toto je pro děti velmi důležité především v období dospívání. Kvůli velkému množství látky, kterou se mají zpaměti naučit, pro množství úkolů, pro opakování opakovaného i doma, jim často nezbývá dost času na hovory s vrstevníky i dospělými a přemýšlení o samotě.
„Děti s jinakostí“ většinou nemají dostatek možností odpočívat, jak potřebují, když jsou přetížené.
Opět my, dospělí, dnes za to, abychom se uměli zastavit, zpomalit, naučili se relaxovat, platíme lektory, psychology atd.
My víme, kde máš přidat
Současná škola nepěstuje talenty, namísto toho průměruje dětem schopnosti. Všechny děti se ve škole učí stejnou měrou stejné věci. Pokud dítě v něčem výrazně vyniká a v jiném spíše zaostává, více energie je věnováno spíše na to, aby se zlepšilo v tom, co mu nejde, než aby pěstovalo svůj výrazný talent. Místo toho, aby učitelé nechali každé dítě zažívat úspěch, snaží se ho nachytat při chybě a na tom, co neumí. S výrazně nadanými si škola v současné době neumí poradit a péče o ně zůstává jen „na papíře“, tedy v individuálním vzdělávacím programu.
Třída je peklo
Děti jsou většinou rozděleny do mnohapočetných tříd. Na poměrně malém prostoru bývá mnoho dětí, což z hlediska hluku a bezpečnosti často neumožňuje jiný výchovný styl než velmi autoritativní a frontální výuku. U „dětí s jinakostí“ to vyvolá senzorické přetížení s nemalými následky. Tyto děti nám jen viditelněji ukazují, v jakém duševně nehygienickém prostředí žijeme a už si to ani neuvědomuje. Pak se ale divíme, že tolik dětí (i prvostupňových!) končí pro psychosomatické bolesti hlavy, břicha či zad u psychologů.
„Jé, prvňák…“
Třídy jsou neprostupné, děti jsou věkově separované. Na toto uspořádání doplácejí hlavně sociálně slabší a jinak handicapované děti, které nedokážou se stejně starými vrstevníky udržet krok, v sociálních situacích potom selhávají a zůstávají osamocené nebo jsou dokonce šikanované.
Nedochází tedy k úspěšné socializaci, pro kterou je povinná školní docházka obhajována. Takové děti končí v pedagogicko-psychologických poradnách nebo psychiatrických ambulancích kvůli psychosomatickým bolestem, úzkostem a strachu jít do školy. Přitom s mladšími dětmi, když jsou sociální nároky sníženy, fungují celkem dobře a mohou se v některých oblastech (jako sociální interakce) vlastním tempem úspěšně rozvíjet. Takovou mám jako asistentka pedagoga osobní zkušenost.
O dalších, bohužel poměrně často se vyskytujících, praktikách tohoto systému vojna, jako je ponižování dětí, zastrašování, šikana ze strany učitele apod. se nyní nebudu rozepisovat.
Co dělá škola jako vojna z dětí?
„Styl vojna“ dělá z dětí vojáčky nebo stroje, které pracují na základě povelů dospělých, pohybují se v úzce vymezených mantinelech. Dle mých dosavadních zkušeností tento styl nevyhovuje „dětem s jinakostí“ ani „těm ostatním“. „Ty ostatní“ se mu ale nakonec přizpůsobí lépe. Zda bez následků, je však značně diskutabilní.
Následkem neustálého ukázňování a nedostatečné možnosti být sám sebou a projevovat to i svou školní prací, jsou děti demotivované a otrávené. Tyto negativní emoce v sobě potlačují a ty se potom dostávají na povrch i v různých patologických jevech, jako je například šikana.
Taková výchova děti nepřipraví na jejich budoucí úspěšný život ve světě, který se čím dál rychleji mění a už teď je jasné, že děti budou potřebovat především úplně jiné schopnosti a dovednosti, než umět něco odříkávat zpaměti, poslouchat povely a být zticha.
O tom, že styl vojna dětem nesvědčí, ostatně vypovídá i stálé navyšující se počet tzv. plánů pedagogické podpory, které už má v některých třídách čtvrtina dětí a někde i více. Má smysl v tomto případě dále řešit jen „jednotlivé případy“ a neřešit konečně „celek“?
Komu styl vojna sedí? Proč to stále chceme?
Pokud se přeci jen najde dítě, kterému tento styl sedí, jako například dítě s introvertním typem Aspergerova syndromu s oblibou v pravidlech, je většinou hodně nešťastné a rozrušené, že ostatní tento styl v oblibě nemají a nefungují dostatečně „vojensky“.
Styl vojna také preferují někteří rodiče, ať už proto, že nic jiného nepoznali a nemají čas a zájem o takových věcech přemýšlet – a odhaduji, že těch je většina – a nebo proto, že jim osobně autoritativní styl skutečně vyhovuje. Těm by také rozhodně nemělo být bráněno do takové školy své děti posílat. Problém vidím jen v tom, že mi ostatní na výběr nemáme.
Kázeňská opatření pro vyhořelé
Prvňáci přichází do škol s vnitřní motivací se učit. To je odmala přirozené pro každého člověka. Cítí se hrdě, že jsou školáky. Nejpozději ve třetí třídě jsou z nich demotivovaní žáci. Určité typy se učí pro paní učitelku a ze strachu ze špatných známek a proplouvají tak celým školským systémem. Jiné děti začnou zapomínat, nechtějí dělat úkoly, po odchodu ze školy už o ní nechtějí ani slyšet a vytěsní ji. Tím začnou ze strany školy přicházet kázeňská opatření (poznámky, třídní napomenutí, důtky). Školou demotivované děti začne škola trestat. Na rodiče škola vyvine tlak, že se s dětmi musí učit, začne rodiče podezřívat, že s dítětem nedělají úkoly, nedohlíží na domácí přípravu do školy a začne chtít po rodičích, aby s trestáním pomohli. Na dítě se přeci musí zatlačit, jsme na vojně. Dítě zůstane osamocené s pocity selhání. Každé zareaguje jinak. Každopádně se pomyslné nůžky mezi dítětem a učitelem rozevřou, stejně jako mezi pedagogy a rodiči. Na vojně se musí poslouchat a plnit úkoly, jinak přichází tresty. V systému vojna se nemůže vůbec mluvit o partnerské komunikaci pedagog rodiče. Rodič je tu navíc, děti bažanti.
Proaktivní člověk na území vyhořelých
Asistent pedagoga musí mít pro práci talent, nadšení a musí vyvíjet opravdu nadstandardní úsilí, aby všichni zúčastnění mohli být s výsledkem integrace spokojeni. Snahy proaktivních asistentů a učitelů narážejí na hranice dané systémem „vojna“. Velká část integrovaných dětí by přitom v jiném systému ani asistenta mít nemusela, zvládla by to bez něj, když by nebyl vyvíjen takový tlak „musíš, měl bys“.
Pokud se objeví proaktivní učitel či proaktivní asistent pedagoga, bývá často záhy zesměšněn zbytkem pedagogického sboru, který přeci nejlépe ví, co na děti platí. Ti posměváčci jsou většinou v systému dávno vyhořelí učitelé nebo ti, kteří o učitelství nikdy neměli opravdový zájem. Takový proaktivní člověk buď vyhoří stejně a zapadne do systému, nebo velmi rychle státní školství opouští. Někdy bývá doslova „vyštípán“. Pokud cítí tuto profesi jako své poslání a práce ho skutečně naplňuje, zoufale hledá školu, kde by mohl učit svým způsobem, a dostává se do stejné situace jako rodiče dětí, kteří stejně jako on zůstanou bezmocní konstatováním, že neexistuje státní škola, která učí systémem, který by si představovali.
Občas se objevují školy, které se snaží leccos dělat trochu jinak, reflektovat moderní metody, inspirovat se v zahraničí nebo prostě přijít s nějakou alternativou, ale není jich mnoho. A současný systém (hlavně na druhém stupni základní školy) přefouknutých rámcových vzdělávacích programů (tedy jasně daných výstupů, co má dítě v určitém věku umět) a jednotných přijímacích zkoušek a maturit, možnosti variability značně osekává.
Navíc ministerstvo školství často nově vznikající školy nechce povolit s odůvodněním, že v těch stávajících státních je místa dost. Takže, komu se styl „vojna“ nelíbí, nemá na výběr.
___________________________
text Markéta Velebová / grafika Naďa Korbářová / foto Pixabay.com
2 komentáře
Já nevím, už jsem asi přecitlivělá a určitě máte v některých bodech i recht. Nicméně, jedno vím jistě. Nezměním jako jedinec systém, každé uskupení lidí v rámci čehokoliv se vám začne brzy mělnit a rozpadat navzdory původním stmelujícím ideálům, pokud nebude řízeno pevnou strukturou cíleně. Flexibilita učitele je výborná věc, ale pozor, aby už nešlo jen o zajíčkovské přeskakování s rádoby skvělých modelů výuky támhle, nebo onde, bez vlastního pevného stání na nohou. Každá strana má vždy dvě mince a z mého pohledu, učím 15 let, nejsem tedy ani začínající, ani přesluhující, je pravda někde uprostřed. Dneska jsem rodič právě takového zmíněného malého autisty s vykazovaným dvojím nadáním. Zároveň jako speciální pedagog v praxi sama musím realizovat na běžné základní škole vyžadovaná podpůrná opatření, spolupracovat s asistentem, vycházet se všemi, dělat svou práci s čistým svědomím a ještě se, co nejlépe usmívat, být milá, vstřícná…. Víte, ono to všechno prostě nejde. Snažím se, ale zjišťuji, že to nejde všechno na jedničku. Pokud sepisuji na žáka vyžadované elaboráty pro další zařízení spolupracující se školou poctivě dlouho do noci, když mne moje vlastní dítě nechá vůbec něco v klidu dělat, nespím dostatečně, další dny pak už s únavou začínám v praxi hnedle od rána. Odpoledne máte třeba hodinu a půl poradu jenom o tom, co by se všechno dalšího nově mělo, něco zase znovu, protože tohle a tohle nařízení, další opatření, vyžadující nové formuláře, předělání původních seznamů na skoro to samé, cokoliv. Pak tam tak sedíte, děláte si poctivě unaveně zápisky, aby se to tedy začalo plnit a nic vám neuniklo… No, a najednou vás napadne: Proč tohle všechno vlastně dělám? Vždyť já chci prostě jenom v klidu učit, vést si své speciální děti, ať mají cokoliv, být s nimi a v té třídě se jim věnovat. To dítě v té škole je pro všechnu tu povinnou byrokracii a plýtvání energie učitelů chudák až na tom úplně posledním místě. Tohle mi vadí, když v tom systému jsem. Nezměním to, dokud z něho neodejdu.
Když tu budu hodnotit některé postřehy z článku, akorát se rozčílím. Nechce se ale už rozčilovat. Mám autistického prvňáčka a opravdu jsem přes dva roky zvažovala, kam dcerku po školce zaškolíme. Jako člověk z branže jsem byla hodně kritická ke školám okolo. Jako speciální pedagog jsem také hodně zapojená do všech těch věcí souvisejících s její integrací. Nikdo mne neopije jako rodiče rohlíkem, vím, co má dcera ve škole mít, vidím, jestli to skutečně má, mohu u nás naštěstí zhodnotit, že její integrace funguje dobře i na běžné škole. Dcera prospívá, škola si na ní zvyká, za rok, při nějakých vzniklých obtížích už tohle platit ale třeba ani nebude. Je to o lidech, kteří se mohou vyměnit a náhle všechno může jít do kytek. Při nejhorším se naštvu, říkám si, a budu dceru prostě učit sama doma. To beru ale jako to nejzazší řešení. Jsem ráda za její socializaci v kolektivu, za její typ aktivního autisty. Alternativní školy tady v okolí mají spíše nízkou úroveň. Třebaže určitě vznikly z dobré myšlenky, dítě bych tam nedala a nemohu je doporučit nikomu dalšímu. Určitě někde je skvělá soukromá škola, ale já jí tady v regionu prostě zatím nenalezla. Tak jsme u nás ráda, za etnickou základku. Dcera má 14 etnických spolužáků, ve třídě jich je 20, udělejte si obrázek, co jsem to za hyenu matku. Neznat tu školu, dítě tam taky nedám!!! Znám tu školu, znám lidi v praxi v ní, první stupeň má vysokou úroveň. Být to jinak, vyhýbám se jako mnozí obloukem i okolnímu plotu kolem školy. Dítě spokojené, paní učitelka se snaží, paní asistentka se snaží, průběžné obtíže zatím zvládáme s dcerkou za pochodu. Tu dvojí výjimečnost zatím neřešíme na půdě školy, diagnostikovat jí necháme cíleně později, rozvíjíme jí soukromě formou kroužků v ZUŠ. Dcera na akcích školy reprezentuje svou základní školu, na soutěžích pak svou ZUŠ, vrací jim to, že tam může být už dneska sama, nedluží nikomu nic, rozvíjí to, povzbuzuje jí to, chce.
Ani tahle škola není ideální ve všem, vidím to v papírech, v byrokratických brzdách čehokoliv realizovaného v ní. Kdo bude chtít, škraloup si u ní najde, je to prostě živý organismus, kde to běží, ale nejde všechno na 100% na všech frontách. Jsou tam konkrétní lidé, kterým dceru do rukou nedám, vím proč. Jsou tam ale i lidé, kvůli kterým jsem jí tam právě dala, vím, proč.
Víte, prošla jsem si prací v takové škole, jako je základní škola Chanov u Mostu. Veškeré kritiky českého školství bych přednostně poslala na dlouhodobější stáž tam a tak po dvou měsících bych se jich opět ptala na jejich názory na to, co původně hodnotili před tím. Dala bych povinně číst studentům a adeptům na práci ve školství vybranou literaturu z různých oborů pro uvědomění si jejich vlastního lidství v nich samých, dala bych jim možnost rekvalifikace při zjištění jejich vyhoření, pokud by již nesplňovali kvalifikaci pro takovouto práci. Stejně jako lékaři mají své atestace a další složky své prověrky osobní způsobilosti k výkonu náročné profese, tak bych to zavedla i ve školství s možností odejít na čas, dostat dlouhodobé placené studijní volno, vykázat při něm povinně plněné studium a zvyšování osobnostní kvalifikace aktivně. Klidně takto cílím do vlastních řad, protože ne všichni moji kolegové jsou ti opravdu vhodní tu práci dělat. Pro ochranu dětí, pro ochranu jich samých, pro dobré jméno českého školství bych to udělala. Stejně tak bych ale zrušila tu ostudnou kupu byrokracie, která zahlcuje dnešní pedagogy, deptá je a ničí mnohdy víc, než samotná práce s dětmi.
Všechny české základní školy nejsou špatné, je to o lidech v nich, o atmosféře, kterou tam nasajete, o podmínkách, ve kterých se tam může pracovat a být. Stejně je to tak i u těch škol soukromých. Pokud někdo našel pro své dítě dobrou školu, je mu už jedno, kdo je její zřizovatel. Spolupráce s rodiči je určitě důležitá a je dobré jí v otevřené škole veřejnosti různě podporovat, řešit vzniklé potíže a nezametat je pod koberec. Zažívám ovšem i tu druhou stranu mince – arogantní rodiče, bez ohledu na cokoliv prosazující pouze svůj zájem, ať to bolí sebevíce lidí okolo. Děti to pak jenom kopírují. Učitel dělá ve škole, slouží společnosti, placený z jejich daní, osobní ochranu před agresivním rodičem nemá žádnou, nemá žádný červený čudlík pro přivolání pomoci pod svým stolem, má jenom jednoho učitele na druhém stupni a jednoho školníka v dílně jako mužskou fyzickou posilu, když na to přijde. Mohla bych tu vyprávět o tom, jak si učitelky před takovými rodiči navzájem kryjí naučeně za ty roky záda, když takový rodič přijde a ta „mužská školní ochranka“ zase nikde.
Bohužel, úplně stejně bych mohla vyprávět, jak vlastně ani nejsou páky na šikanisty děti, které terorizují některé školní kolektivy. Jak funguje a naopak vůbec nefunguje součinnost českých škol a dalších orgánů jako je OSPOD, školská poradenská zařízení, pediatři a další instituce, které ten systém kolem vzdělávání dětí nějak dotváří v celek. Najednou zjistíte, jak máme příšernou legislativu, jak musíte, nebo naopak rozhodně nesmíte udělat vůbec nic, třebaže lidsky byste jednali ve prospěch dítěte žáka úplně opačně a hlavně bez prodlení a hned…
Takže, skvělý článek, který mi nic nedal, asi proto, že v tom jedu pracovně, lidsky, všechno dohromady a vidím i ty druhé strany mincí. Ony, ani v té cizině ty školské modely nejsou vždycky ideální. Nejhorší je pak snaha vzít si to, co se mi líbí a násilně to roubovat do systému u nás, který je postavený na jiných hodnotách, protože kulturně jsme prostě trochu někde jinde, než tam, kde jsme ten model viděli a tolik se nám líbil. U nás se i sami učitelé dneska rozcházejí v tom, jestli vnucenou formou rozjetá forma inkluze na základních školách je to dobré. Peníze vyhozené, nedodělané, co se slibovali se neplní, přehazuje se zodpovědnost mezi školskými poradenskými zařízeními vzájemně, zodpovědnost mezi školami a poradenskými zařízeními, zodpovědnost mezi delegovanými garanty na jednotlivých školách a třídními učiteli jednotlivých žáků. peníze na inkluzi jsou vyčerpané, před rokem tajná interní zpráva, dneska prostě veřejný fakt, poradenská zařízení s jejich přidělováním na pomůcky šetří a ne vždy se tedy potřebnému žáku příspěvek doopravdy přizná. Všichni to musí povinně dělat a skoro nikdo to vše kolem realizované inkluze doopravdy upřímně dělat nechce, když vše funguje jenom na papíře a v praxi třeba jen v notně omezené míře. Poskytujte dítěti v rámci NFN nařízenou intervenci, když to pro únavu po výuce se svou mentální retardací už prostě nedává, trápíte jeho, trápí vás to lidsky, ale je to placené a povinné, protože to nařídila PPP, která má dítěti i škole pomáhat!!! a, protože, co kdyby přišla ČŠI, která může taky pomáhat, ale většinou si na vás něco najde a tím škodí.
Ve své praxi mám vesměs ještě motivované děti pro školu. ve své praxi někdy výjimečně dám i poznámku, od slova „poznamenat“ pro rodiče, aby věděli, že něco velmi závažného už bylo vážně přes čáru. V mé třídě děti sedí!!!, musí poslouchat!!!, mají pevný řád a strukturu hodiny!!! přesto, když chybím, jsou naštvané, že bude supl, že nebude to, co bychom dělali spolu běžně, ale něco zase jinak, že nebudou sedět ve své lavici, ale třeba v jiné třídě v jiné cizí lavici. Nejsem ideální učitel, často dle potřeb dětí musím flexibilně improvizovat a někdy, dokonce nevím, v nějaké situaci, co budu vůbec dělat!!!, ale nakonec si vždycky nějak poradím. Nacházím v učebnicích osvědčených řad chyby, děti i já máme potíž někdy pochopit, jak to zadání autoři vůbec mysleli. přesto, podle těch učebnic učím, protože mají nějaký řád a tím jsou dětem srozumitelné. To méně ideální v nich nahradíme jinými zdroji. Brouzdáme se ve třídě po internetu, když nám tam vrhne pan ředitel, děti akorát čučí na houby syrovinky, protože se v nich taky píše Y. Kolegyně zase u náhledu pana ředitele s dětmi hraje jejich „Ufonskou násobilku“ a hodnotí to tak, že si možná pan ředitel může takhle myslit, jak tam stojí a hází kostkou, že nedělají vlastně vůbec nic. Jenže, to je jen její úzkostný model možného výkladu tohoto obrazu její práce s dětmi. Ten obraz je součástí nějakého kontextu. Pan ředitel má spoustu lidských chyb, ale je natolik moudrý, že si o tom nemyslí hned nic negativního. Nám řekl, že syrovinky akorát teď vůbec nerostou. Já se právě dozvěděla, že také patří mezi ryzce, děti, že se tam taky píše to Y. Kolegyně zjistila, že jí pan ředitel neřeší, protože přišel s něčím jiným. a taky to, že to její děti s těmi Ufony počítat baví více než bez nich…
Nikdo z nás nemá patent na nic. prostě tam jsme a děláme, proto že chceme. To je ta lepší možnost. Kdo to dělá proto, že nechce, musí atd., to je ta horší varianta. Korekce z vnějšku je třeba, kontrola taky, ale měla by mít smysl, hlavu a patu.
Moje spolužačka ze studií je věřící. Jejím snem je učit na nějaké církví organizované škole. Mně je úplně jedno, kde bude ona učit, přeji jí, aby se jí to splnilo. Vím ovšem, že všude, kde bude učit, bude učit dobře, protože je prostě skvělá v praxi ona sama. Je to o lidech:-), ne o systému.
U nás na škole jsou asistenti přínosem, nezesměšňuje je nikdo. Metodicky je vede člověk mající ve škole na starosti jako garant inkluze žáků. Asistenti vnesli do školy svěží vzduch. Neskutečně vzrostla estetická úroveň nástěnek, jedna paní asistentka je původní profesí aranžérka. Dneska jsem si jednu její takovou plastickou 3D nástěnku fotila, než jí vymění za jinou. Co ona dokáže vytvořit se speciální třídou! Inspiruje nejenom mně jako učitelku neotřelými nápady, motivuje mne zdobit si také dveře naší třídy před svátky jara. Moje asistentka zase reaguje na 90% stejně jako já sama ve vztahu k dětem. jsem tedy v klidu, když ve třídě nejsem, prostě vím, že děti nejsou mezi dvěma protichůdnými vlivy, ale v tom mnou nastaveném režimu a v klidu. Mohlo to být úplně jinak. Moje jiná spolužačka ze studií byla vyřízená už ze dvou asistentek, teprve s tou třetí jsou zažitá jedna ruka a nehapruje jim kooperace. Najít vhodného asistenta pro školu, dítě i třídu s nějak zajetým učitelem také není legrace. Je to o štěstí.
Mít štěstí na solidní rodiče se také nepovede u třídy každému učiteli. Děti jenom kopírují své zázemí doma. Pokud se doma o škole a učiteli rodiče vyjadřují dehonestujícím způsobem, záhy je ovlivněn i vztah dítěte k učiteli. Učitel už dávno není tou modlou jako někdy před sto lety. není to ani třeba, aby jí byl. Pokud bude sám sebou, je to postačující. Jednání s některými rodiči žáků vyžaduje velkou míru sebeovládání a diplomacie. Někdy ani toto nestačí, aby kontakt proběhl ku spokojenosti všech. Slušný rodič jedná slušně, slušný učitel také tak. přesto jsem ještě neslyšela řvát sprostě v praxi učitele na rodiče, ale opakovaně a nevybíravě rodiče nadávat a urážet učitele. Fyzickou likvidací mi svého času hrozila jedna matka, stalking po telefonu se mi za ty roky praxe snažily realizovat dvě matky. Jedna matka se mi snažila fyzicky atakovat paní asistentku, kdy jsem musela skočit mezi ně, aby k tomu nedošlo. Podotýkám, že vždy šlo o rodiče velmi problémových žáků, kde se potíže vlekly. Takže, z mého pohledu, by se učitel měl učit na vysoké škole nejen diplomatickému vedení rozhovoru, ale také naprosto prakticky obranný sport.
Pokud vezmu článek postupně:
Rodiče určitě mají vliv na vzdělávání svého dítěte a spolupracovat s konkrétní školou mohou. Setkávám se v praxi spíše s jejich laxním přístupem, kdy mají i potíž zvolit ze svých řad někoho do rady školy. Znám ovšem i aktivní rodiče, kteří se školou pěkně spolupracují sami za sebe a neorganizují se nijak, prostě chtějí, pomohou zajistit školní akci personálně, materiálně, prostorově, na městě sami za sebe podávají návrhy na zlepšení prostranství kolem školy ve prospěch školy… Znám rodiče, co škole škodí. Jsou to rodiče žáků šikanistů, jejichž šikanu škola identifikuje a regulérně řeší. Rodiče agresora brání své dítě, staví jej do role oběti všech zlých, škodí neskutečným způsobem všem okolo namísto, aby se podívali pravdě do očí a v zájmu i svého dítěte začali se školou spolupracovat.
Schází širší nabídka vzdělávacích systémů – souhlasím. Jde o to, jestli se alternativní školy dokáží udržet, co do kvality úrovně vzdělávání, jinak nejsou přínosné nejsou totiž v ničem. Vím o zakladatelích takovýchto škol, že pro šílená byrokratická pravidla by do toho otevřít si svou vlastní školu znovu již ani nešli, kdyby věděli, co je čeká za šílený kolotoč. Taky jsem ale svědkem toho, že ty školy samy často upadají, a jejich úroveň, viz tady, není valná. Chvála všem, které toto dokáží prolomit. Souhlasím s tím, že nabídka těchto alternativních škol by klidně mohla být širší, konkurenčně ale bude vždycky ve výhodě co do počtu prostě asi jako provozovatel stát.
Dělej jenom to, co ti říkám. Není to dogma. Je to o učiteli a jeho osobnosti, jakým způsobem si řídí výuku. Se svými dětmi nejsem ani kamarád, ani nemají bezbřehou volnost. Vyslechnu je, ale ony musí slyšet na daná pravidla. Svázány jsou očekávanými výstupy u jejich vzdělávání, metody práce si může uzpůsobit učitel sám. Trampolínu si každý do třídy dát netroufne a ne vše lze naučit na koberci. Moje děti ve speciální třídě ctí své jednolavice, šoupeme si je k sobě a od sebe dle potřeby, běháme mezi nimi, děláme mezi nimi cvičení při únavě, lezeme pod ně i na ně při učení prostorových předložek, nestydím se za tento kus školního nábytku, pracujeme na něm i s ním, využíváme ho, jako cokoliv jiného dostupného vyloženě situačně. Kolegyně zase polepila schody vyjmenovanými slovy. My se honíme se slovními druhy na triku během tělocviku. To vše jde dělat i v plně organizované státem řízené škole.
Jen žádné flákání. Flákat se mohou děti přeci kdykoliv. Organizovanou práci ovšem potřebují a škola je jaksi institucí, kde se předpokládá záměrné působení na rozvoj jedince. Pokud je dítě přetěžované, lze se s tím setkat nejčastěji na druhém stupni, kdy od různých učitelů souběžně dostane více úkolů, je vhodné to určitě se školou řešit. Prvostupňový učitel si toto, pokud má rozum většinou ohlídá. Znám učitelku, co vůbec nedává domácí úkoly. Znám učitelku, co dává denně dětem pořád čtení, psaní, počítání – nesouhlasím ani s jednou. Sama dávám jeden úkol denně pondělí – čtvrtek, týden na redukované dodělávky zameškané látky po absenci, sem tam průběžný úkol do týdne, sem tam dobrovolný úkol pro aktivky za pochvalu, kdo chce, Víkendy a prázdniny bývají většinou volné. Svůj model jsem sestavila postupně, vyhovuje mý potřebám, rodiče jsou spokojení, děti v porovnání s jinými z jiných tříd pak většinou taky.
My víme, kde máš přidat. Tato pasáž mi v článku přijde hodně kritická. Je to různorodé a určitě ne až takto vyhraněné do extrému. Škola určitě zjistí slabé a silné stránky žáka. Na jeho slabinách – chybách se ho snaží potápět jen pedagogické kreatury. Setkávám se spíše s tím, že učitel naopak brousí a hledá, co tedy zkoušený žák vlastně alespoň umí. Hodně se v posledních letech snížila kritéria pro hodnocení směrem k žákům. Dneska, aby se pomalu učitel bál dát naučit žákům zpaměti krátkou básničku na doma s týdenním limitem. Někteří se jí nenaučí, ani kdyby na ní měli měsíc, jiní se hned vymluví, jak slyšeli doma, že mají přeci špatnou paměť, dobře vám jí upamatovanou sdělí možná tak třetina žáků. Učitel stejně tak musí kolikrát úplně přepočítat svá nastavená kritéria pro hodnocení opakovací písemky, předem oznámené, protože při jejím hodnocení s hrůzou zjišťuje, že se mu do jeho původního bodování na jedničky a dvojky nikdo z celé třídy nedostal počtem bodů. Naopak, třeba soutěžní příklady Matematický klokan se stávají krizovými pro samotné učitele, jak jsou nastavené vysoko na matematické dovednosti průměrného žáka daného ročníku. Učebnice jsou mnohdy předimenzované příklady, ale tady je, na rozdíl od Klokana, vyloženě na samotném učiteli, jestli bude děti drtit každou úlohu, nebo udělá prostě jenom výběr několika z nich a věnuje každé zdravěji více času. učitel je ten, kdo vede třídu, kam a jak, to je otázka. Každé dítě by mělo zažít úspěch. Nejde ti matematika, nejde, krásně kreslíš a máš nejlepší práce v geometrii, to je taky matematika! Neumíš stříhat pořád pěkně nůžkami? Švadlenka asi nebudeš, ale zase umíš hned někomu něco půjčit, když to on sám nemá, pomáháš a jsi kamarádský, to je dobrá deviza. Nejsi vyhraněný v ničem? No, a , neubližuješ, často je s tebou legrace, jsi tady správně! Vynikáš v hudebce ve zpívání? Tady školní sbor nemáme, ale zajděte s maminkou do ZUŠ, budou tam přijímačky a mohl bys chodit zpívat tam, když budeš chtít. Je škoda s tím nadáním nic nedělat. Když nemám možnost pomoci přímo, pošlu dál za erudovanějšími. Základní škola není továrna na všechno, nějaké to univerzum poskytuje, ale vyhraněné talenty prostě nejspíše opravdu nepodpoří, je tak třeba hledat jejich rozvíjení jinde. Každá škola si ale velice dobře zmapuje, kdo jí může reprezentovat kde a je za takového žáka ráda. Ta, co nikdy nikde nesoutěží, je mrtvá škola. každá škola zase ale není tohle mrtvou školou. jako rodič zjišťuji, sháním si reference, než tam to své nejcennější svěřím. To udělat mohu.
Naše třída není asi každá třída, protože není peklo. Učím speciální třídu, děti se spoustou diagnóz, děti hlučné, kde je nutné učit i prontálně právě proto, aby se tam udělal na to učení klid, každý se totiž pořád individuálně na něco dotazuje a zkuste 5 hodin denně soustavně odpovídat na různorodé dotazy. Děláte to stejně, ale mezi částmi výuky frontálním způsobem, kdy prostě všichni chvíli mlčí a soustředěně na něčem jednotně zadaném pracují, či sledují chvíli výklad. Metody práce zase volí učitel, jedna, jemu více blízká, vždycky bude převažovat. Pokud má ale jenom tu jednu, jedno pak úplně, jako, je to špatně. od toho jsou ale vzájemné náslechy mezi učiteli, metodické vedení, hospitace vedení školy a rozbory těchto hospitací, aby došlo k nápravě. Supervize ve škole by měla fungovat tak, aby učitele k nápravě případně motivovala.
Jé, prvňák! Izolované třídy jsou už také dost minulostí. Spousta aktivit se i v běžných základkách dělá právě pro několik tříd dohromady. U nás po dohodě klidně sloučíme třeťáky a přípravnou třídu na hudebku, na tělocvik, nebo druhou, třetí, čtvrtou třídu na projektovou hodinu v rámci Dne Země. Třídí spolu odpadky, pracují v různorodých skupinách a jsou spokojení. V rámci sebeprezentace chodí pravidelně osmák do přípravné třídy převyprávět vlastními slovy známou pohádku, odpovídá pak na dotazy malých posluchačů, i jejich učitelky, nebo sám klade otázky na pozornost těm malým, odměnou je mu potlesk. Ulije se částečně ze své hodiny, učí se být reprezentativní a ještě mu zatleskají. Nevěřila jsem, jak na to vyprávění ti osmáci chodí rádi. Čekala jsem, že se ti opupínkovaní budou stydět, možná některý z nich ze začátku, než si zažil to ocenění od těch malých. Běžně se dělají akce, kdy má malý žák svého velkého k sobě jako průvodce nějakými aktivitami.
Co dělá škola, jako vojna z dětí? Robotizace ve školách zase až takhle cíleně také neprobíhá. Když škola ztratí ten rytmus práce v ní, všechno se tam jenom rozplyzne v nic. Zkuste najednou dělat s každým indiviuduálně. Máte na to kapacity? Je to zase o rozumu a osobnosti pedagoga. Rozumný pedagog zkrátka osobnost žáka nezašlapává. Stejně tak ale nesmí nechat žáka, aby ten zašlapával tu jeho – respekt mezi nimi je cestou k úspěchu. Respekt ale není možný bez vzájemně nastolených a dodržovaných pravidel. K tomu je vhodný třeba žákovský parlament se zástupci z každé třídy. Jde to.
Kázeňská opatření pro vyhořelé. Kapitola sama pro sebe. Termín vyhořelý žák, zde čtu poprvé. Znám termín demotivovaný žák. Motivace je hybatelem veškerého dění. Dobře motivovaný učitel, dobře motivuje žáky ve třídě. Stejně, jako spokojená matka, spokojené miminko. Riziko demotivovaného učitele pro žáky určitě existuje a může mít na děti neblahý vliv – ubývá aktivit, hodiny jsou formálnější a co do metod práce chudší, reakce učitele na žáky třeba přehnané a podrážděné. Motivujme učitele, motivujeme tím žáky. Není to jenom o penězích. je to třeba o pocitu bezpečí při práci, o povědomí, že se mne jako svého učitele můj ředitel zastane, když je třeba, ne že ve škole se nesmí nic říkat nahlas, aby nebyl průšvih, ne že ve škole platí systém padajícího tralala a běda mi, když vykročím ráno do třídy jinou nohou, než je místní zajetý úzus a půjdu na jinou akci, než povinně do kina 2X za pololetí, když se to nařídí všem. Personální vztahy a klima školy dělají strašně moc. Znám i opačný extrém – aktivní učitel, samá akce, na výuku zbývá žákům minimum, protože jsou pořád na výletech, až se rodiče bouří. tady je třeba zlatá střední cesta a pevné kritérium nastavené interně vedením školy, co do vhodného počtu akcí orientačně se ještě snese. Řídit školu je věda jako u jiných firem, právě proto, že je to živý organismus a všechno se tam pořád hýbe a ještě by to operativně mělo fungovat dobře, ať se děje, co se děje. Ne každý má na tohle buňky a přesto tu vedoucí pozici zastává.
Školou demotivované dítě by měl identifikovat učitel, ještě lépe rodič a chtít to aktivně řešit. Existují formy intervence – poradenská pomoc, plán pedagogické podpory v konkrétních oblastech. Dělat se s tím něco dá určitě. Kázeňská opatření mají mít nápravný charakter, pokud fungují jenom jako represe, je to k ničemu. Existují ještě výchovná opatření, ve školách výchovní poradci, zase další případné formy pomoci. Pokud je vůle, je i cesta.
To platí i o posledním odstavci článku. Ten celý mi přijde strašně negativisticky laděný. Státní sektor a jím řízené školství není ideální. Vědí to nejen rodiče, ale vědí to i sami učitelé v něm působící. Se spoustou nesmyslů ve školství nesouhlasím, nebo bych je dělala jinak, viz má slova tady. Nicméně, pořád máme ještě možnost volby. Pokud konstatujeme, že je to opravdu tak špatné a krizové ve státní české škole, je možnost jít jinam – do jiné školy zřizované někým jiným, do jiné země s jinými modely školství, které nám budou bližší, založit tu svou vlastní nám vyhovující školu, nebo učit dítě doma pod nějakou kmenovou školou, kam skoro ani nevleze. Pořád je to lepší, než jenom konstatovat, jaká je to hrůza a tvářit se nešťastně, že to sice jako rodič vím, ale to své dítě tam já chudák stejně musím nějak nacpat. Nemusím. Mohu to vzít do vlastních rukou.
Paní učitelko, děkuji Vám za Váš názor. Velmi si vážím pedagogů, kteří své povolání dělají s nasazením a mají hezký vztah k dětem. Takové jsem v praxi také potkala a jsem za to moc ráda. Inspirovali mě a něco jsem se od každého naučila. Vím, že tato práce je extrémně náročná a přitom platově i společensky podhodnocená.
V článku se ale nezabývám problémy, které mají původ ve špatném přístupu k dětem nebo nekvalitní práci učitelů jako jedinců, mým cílem nebylo očerňovat pedagogy. Snažila jsem se popsat problémy, které vycházejí ze zajetého vzdělávacího a výchovného systému a především z toho, že je zde pouze jeden hlavní školní model. Na tento stávající systém se potom snažíme roubovat „novinky“ jako například velmi individuální přístup k dětem. Znamená to pro pedagogy obrovské zatížení a často to ani není možné v praxi provést a zůstává to jen na papíře. Nemůžete mít opravdu individuální přístup k dětem, pokud máte ve třídě například 28-30dětí a z toho třeba 8 s individuálními vzdělávacími plány a asistenty (schválně používám situaci, kterou důvěrně znám). Nemůžete mít přátelský neautoritativní přístup k dětem, když máte tolik dětí ve třídě a frontální výuku (nelze potom udržet rozumné podmínky pro práci) nemůžete rozvíjet děti individuálně, pokud se všechny učí stejnou měrou ve stejný čas to samé. Takové věci se prostě vylučují a nedosáhnete toho, ani pokud jste vynikající pedagog, nebo se tomu přiblížíte za cenu naprostého vyčerpání.
Ráda bych měla možnost pro své dítě zvolit jiný systém a přitom nemuset platit drahou soukromou školu. Co já osobně marně hledám ve státním školství? Neautoritativní respektující přístup k dítěti, z velké části projektovou výuku umožňující skutečně individuální přístup pedagoga k dětem, volnější pohyb dětí, organizování a plánování práce i přestávek samotnými dětmi, vzájemnou spolupráci dětí, slovní hodnocení namísto známek, podporu dětské kreativity a akceptování jiného například divergentního myšlení u nadaných dětí a také nepřetěžování dětí obrovským množstvím především memorovaného učiva, to znamená, že bych si přála velké proškrtání rámcových vzdělávacích programů, aby děti měly po škole čas a energii věnovat se také svým zájmům, které se do školního vzdělávacího plánu nevešly a aby měly čas pracovat na svém osobním rozvoji prostřednictvím kontaktů s vrstevníky.
Moc bych si přála, aby některé, státem placené školy, stály na podobných principech a aby byly vytvářeny dobré podmínky pro vznik soukromých inovativních škol včetně škol svobodných.
Přeji Vám vše dobré a hodně sil ve Vaší práci