Nemáme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky

Nemáme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky

Alena, Peťula, Sandra a Bára – čtyři mladé ženy, které se s námi podělily o své zkušenosti s hraniční poruchou osobnosti. Společně se podílejí na webových a facebookových stránkách Nejsem psychopat, na kterých uveřejňují své příběhy, názory a zkušenosti s touto poruchou osobnosti. Jaké to je být hraničářem a jak moc to zasahuje do každodenního života, se dozvíte v našem rozhovoru. 

„Mám maturitu plus čtyři roky vysoké školy, kterou jsem nedokončila, což je pro HPO poměrně charakteristické,“ s humorem o sobě podotkne dvacetiosmiletá Peťula (vl. jménem Petra Zhorná Schönacková), která žije s manželem a se spoustou zvířat v domku na vesnici. Báře Žižkové je dvacet šest let, rovněž nedokončila vysokou školu. Dnes pracuje v chráněné dílně.  Šestadvacetiletá Alena momentálně dokončuje magisterské studium sociální práce se zaměřením na psychoterapii, přes dva roky pracuje v oboru a o hraniční poruše píše diplomovou práci. „Když jsem zjistila jaké o nás kolují nesmysly, oslovila jsem pár svých hraničních kolegů, vyslechla si jejich příběhy a rozjeli jsme projekt „Nejsem psychopat“, vysvětluje 32letá Sandra. Je vyučená keramička s maturitou, aktuálně vede kurzy klasické fotografie a pracuje ve vytíženém informačním středisku. Více se o všech čtyřech dozvíte na webu Nejsem psychopat, ale teď už si pojďme s nimi povídat.

Proč se vlastně používá název hraniční? Je to porucha někde na hranici mezi něčím, nebo jde spíše o vnitřní hranice, které jsou nejasné?

Alena: Původně vznikl název „hraniční“ pro pacienty, kteří svými příznaky nezapadali zcela do neurotických poruch ani do psychotických. Hraniční porucha osobnosti je skutečně vcelku komplikovaná diagnóza, s mnoha různými přidruženými problémy. Lidi s HPO mohou trpět úzkostnými poruchami, depresemi a výkyvy nálad, ale i přechodnými psychotickými dekompenzacemi, tedy halucinacemi nebo bludy. Většinou se spíš jedná o stavy podobné psychóze. Osobně mám zkušenost s paranoidními myšlenkami, které jsem vnímala jako vystupňovaný strach z odmítnutí nebo z hodnocení ostatními. Tyto myšlenky jsem vždy brzo vyhodnotila jako nereálné a měla náhled na to, co je za tím. Nejednalo se tedy o klasické psychotické onemocnění, kdy člověk v atace ztrácí zcela kontakt s realitou. Důležité je taky říci, že příznaky a projevy jsou hodně individuální. Osobně mám zkušenost převážně s neurotickými příznaky – úzkostmi, panickou poruchou, depresivními stavy, PTSD.
Peťula: Ačkoli původní důvod pro název – hranice mezi neurózou a psychózou – už vlastně neplatí, osobně považuji slovo “hraniční” za docela příhodné. Protože člověk s hraniční poruchou, zvlášť pokud se ještě nezačal zotavovat, je stále na hraně mezi dvěma póly nebo více stavy, např. nenávidím – miluji, zlý – dobrý, deprese – mánie – vztek – úzkost – prázdnota. Pamatuji si období, kdy jsem stále byla na hraně života a smrti. A dotyčný nikdy neví, na jakou stranu hranice spadne.

Čím je tato porucha charakteristická?  

Máme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky 1

Alena: Ve svých článcích zdůrazňuji, že na HPO je nejtěžší to, že je to často každodenní boj. Samozřejmě jsou lepší a horší dny, světlejší a temnější období.

Alena: Na tuhle otázku bych mohla odpovědět románem. Co bych ale rozhodně zdůraznila, je nedostatečný pocit vlastní hodnoty, ze kterého podle mého názoru vyplývá i většina příznaků. Pocity méněcennosti, bezcennosti, sebenenávisti a vlastní viny, byly pro mě základem všech problémů. Dlouhé roky jsem se cítila jako bezcenný člověk, kterého nikdo nemůže mít rád, nezaslouží si lásku, mívala jsem i pocit, že si nezasloužím žít. Z toho vyplývá i sebedestruktivní jednání, které jde často ruku v ruce s impulzivitou a nezdravými copingovými strategiemi – jako třeba sebepoškozování, zneužívání alkoholu nebo drog, přejídání… Zásadní je citlivost na odmítnutí a opuštění, která vyplývá právě i z nedostatku lásky k sobě a ovlivňuje nestabilitu ve vztazích, která je jedním z příznaků této poruchy. Časté jsou podle mých zkušeností závislé vztahy, dříve jsem měla tendence hodně se upínat na druhé lidi, od kterých jsem dostávala lásku, péči a pozornost, kterou jsem před terapií nedokázala dát sama sobě. Dalším důležitým aspektem je samozřejmě černobílé vidění a lítání “z extrému do extrému”. Ve svých článcích zdůrazňuji, že na HPO je nejtěžší to, že je to často každodenní boj. Samozřejmě jsou lepší a horší dny, světlejší a temnější období. Porucha osobnosti je však vaší součástí a nelze z toho utéct, dá se však na sobě pracovat a zotavit se. Zároveň na našich stránkách uvádíme i pozitivní stránky HPO. Citlivost, se kterou „hraničáři“ často bojují, může být nejen prokletím, ale i darem, pokud se s ní člověk naučí pracovat. Lidé s HPO, které znám, jsou většinou umělecky založení lidé, inteligentní a přemýšliví. Díky všemu peklu, co si zažili, působí často vyspěle, dokážou druhým bez předsudků naslouchat a porozumět. Mnoho z nás maluje, fotí nebo píše, pracuje v pomáhající profesi nebo se angažuje v ochraně přírody. Citlivost, empatie a sklon pomáhat druhým uvádí v souvislosti s HPO i odborná literatura.

Peťula: Pro mě je nejvýraznějším rysem nestabilita vlastní identity, jinak by se dalo říct nejasný obraz sebe sama. Pokud nevíte, kdo jste, nemáte nikdy pevnou půdu pod nohama, nemáte se o co opřít, není základ, na kterém lze stavět. Proto se “hraničář” může projevovat v různých prostředích, s různými lidmi a v různém čase jako úplně odlišná osobnost, včetně postojů, názorů, zájmů, životních cílů.
Charakteristická je ale podle mě i vysoká empatie, “hraničáři” se často dokáží vciťovat do ostatních lidí, dokonce i zvířat, jsou velmi dobří v rozpoznávání emocí, motivů, záměrů a tužeb, na druhou stranu jim zejména negativní emoce druhých působí stres a proto nedokážou patřičně reagovat, naopak mohou být vyhýbaví, úzkostní, podráždění či agresivní. Tento jev se nazývá “borderline empathy paradox”.

O hraničářích se říká, že jsou perfekcionisté, je to tak?

Sandra: Nevím, jestli je to perfekcionismus, ale u mě to funguje tak, že když není něco podle mého, umím se pěkně vztekat. Mám ráda pořádek a srovnané věci, ale hlavně tak, jak se to líbí mně.

Alena: Za mě stoprocentně. S perfekcionismem občas bojuju doteď. Mnoho lidí s HPO mají podobné tendence, často musí dokonale vypadat, dokonale studovat nebo pracovat, podávat vysoké výkony, jinak si myslí, že za nic nestojí. Za nedokonalosti mají tendence se trestat. U mnoha dívek s HPO se setkávám s nespokojeností s vlastním vzhledem, což je jeden z aspektů, které vedou k poruchám příjmu potravy. U mě se perfekcionismus projevoval hlavně ve studiu – vždycky jsem si myslela, že jsem nedostatečně připravená na zkoušku, že nemůžu odevzdat pomalu žádnou práci, protože není úplně dokonalá, ale když jsem na zkoušku šla a práce odevzdala, výsledky byly většinou výborné. I tak jsem se pořád divila, že jsem uspěla. Znám i hraničáře, kterým právě  jejich perfekcionismus nakonec zabránil dodělat školu – hrotili to natolik, že ke zkoušce nakonec nedošli nebo práci neodevzdali. Nebo byli příliš úzkostní, takže se jim u zkoušek nedařilo, i když byli připravení výborně. Někdy se i v tomhle ohledu projevuje již zmíněné “lítání z extrému do extrému” – buď se snažím až příliš nebo vůbec, apod. Podle mého názoru je jedním z důležitých cílů v terapii právě přijmout svoji nedokonalost jako něco lidského, nikoliv vadného. Dovolit si nebýt dokonalý, dovolit si dělat chyby, které patří k životu a dělá je každý. Přijímat se a mít se rád i přesto, že např. vždy nevypadám dokonale nebo nejsem nejlepší student nebo pracovník.

Proč hraničáři tak často sahají k sebepoškozování a pokusům o sebevraždu?

Sandra: Myslím, že je to určitá forma útěku, útěku před sebou samým, před problémy, před lidmi, před životem, který je někdy tak nesnesitelně neuchopitelný a nepochopitelný.

Alena: Kromě toho, co jsem už uváděla – sebenenávist, nutkání se potrestat, impulzivita a nezdravé copingové mechanismy, bych dodala ještě deprese a projevy PTSD. Deprese, často spojené s HPO, se projevují právě i pocity sebenenávisti, nesmyslnosti života, beznaděje. Často jsem se cítila, jako bych byla uvězněna v nějaké „černé díře“, ze které není úniku, neprožívala žádné štěstí, radost, klid, jenom vnitřní bolest nebo odpojení od života, od pocitů. Myšlenky na sebevraždu jsem mívala často, pokus o ni se odehrál spíš v afektu, kdy jsem cítila silné zoufalství a měla pocit, že tu opravdu nemá smysl být. Co se týče PTSD, jedná se o intenzivní traumatické vzpomínky (třeba i jen pocitové, neuvědomované), ze kterých hledáme únik, fyzická bolest přebije tu duševní. Nebo opět nutnost se potrestat – traumatizovaný člověk se často cítí tak, jakoby si sám zavinil, co se mu stalo. Když se člověk s traumatem chce zabít, často chce zabít právě vzpomínky.

Bára: Já jsem se většinou sebepoškozovala z důvodu pocitů prázdnoty. Potřebovala jsem něco cítit, což mi na chvíli sebepoškozování vynahrazovalo. Jelikož to pomohlo jen částečně, toto chování se opakovalo, vyeskalovalo až k pokusu o sebevraždu. Pokud nic necítíte, nechcete to už nadále zažívat.

Máme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky 2

Peťula: “Hraničáři” jsou hypersenzitivní nejen po emoční stránce, ale velmi citlivé mají i jednotlivé smysly, což bylo např. v době kamenné klíčové pro přežití kmene, protože takový jedinec dokázal ostatní včas varovat před nebezpečím, najít jídlo, rozeznat přítele či nepřítele v příchozím cizinci. Onen problém, tedy “porucha” nastává až ve chvíli, kdy dojde k traumatu.

Peťula: Příčin může být mnoho, závisí na tom, které jsou konkrétní pocity natolik intenzivní, že se s nimi dotyčný nedokáže vyrovnat a sahá po nejrychlejším, bohužel většinou extrémním způsobu úlevy. Pro mě byly a jsou nejhorší stavy emoční bolesti. Míra bolesti může být obrovská, nepředstavitelná, a nelze ji ničím utlumit, což mě několikrát vedlo téměř k sebevraždě.
Nebo stačilo, abych zapomněla na nějakou domácí práci a zakázala jsem si jíst, protože jsem “neschopná a neužitečná”, a proto si nezasloužím jídlo, které tak ubírám ostatním.

Jak je to u vás s charakteristickým černo-bílým viděním světa?

Sandra: Já osobně černobíle vidím svět docela často, ale pracuji s tím a učím se vnímat, že tu je mnohem víc aspektů a možností než ty, které mi hlava například v afektu předkládá. Chce to se asi soustředit trochu víc, než je obvyklé, ale ruku na srdce, kdo občas ve vzteku nebo smutku vidí celou škálu barev?

Alena: Ano, tím trpíme, což všechny problémy opět zhoršuje. Např. stane se něco špatného – je to konec světa, zamilujeme se – idealizujeme si nejdřív, jak je všechno úžasné… Zklame nás náš milovaný – nic nemá smysl, nikomu se nedá věřit. U mě se černo-bílé vidění projevovalo opět hodně v tom, jak jsem vnímala sebe – stačila maličkost a byla jsem hned špatná a neschopná… Myslím ale, že jsem černobíle vnímala spíš sebe než ty druhé. Vzhledem k tomu, že mám hodně dobrou sebereflexi a často jsem přemýšlela nad tím, co se ve mně děje, nepromítala jsem svůj vnitřní svět tolik navenek, i když vždycky jsem se tomu taky neubránila. Jednou se mi třeba stalo, že mě zklamali někteří lidi v jedné skupině a určitou dobu jsem k celé skupině měla velký odstup a podezření, že mě všichni pomlouvají. Ve vztazích jsem taky někdy oscilovala mezi „naprostou důvěrou“ a „naprostou nedůvěrou“. Ty vztahy jsou celkově těžké téma.

Je tato porucha osobnosti dána spíše biologicky, nebo výchovou?

Sandra: Neodvažuju se mluvit za odborníky, ale klaním se spíš k názoru, že je to dáno biologicky. Jsem z funkční rodiny, která mi vždy byla oporou. Určitě bych tam nějaké chyby našla, ale nemyslím si, že by měli podíl na tom, že jsem hraniční. Spíš si myslím, že jeden z rodičů bojuje se stejnou diagnózou. Ale určitě souhlasím s názory, že v nefunkčním prostředí se poruchy mohou objevit častěji. Tam bude větší podíl faktorů na “zadělání” na poruchu osobnosti.

Alena: Nejvíce souzním s biopsychosociální teorií, která bere v úvahu více faktorů – genetiku, vrozený temperament a osobnostní rysy, vliv výchovy, traumat a tzv. invalidizujícího prostředí – tedy prostředí, které shazuje pocity dítěte. U většiny lidí s HPO, které znám, vidím příčinu jako kombinace zvýšené citlivosti a vlivu výchovy a traumat v období, kdy se osobnost formuje. Znám spíš méně hraničářů, kteří pocházejí ze zdravé rodiny, a více těch, kteří zažívali od dětství fyzické, sexuální nebo emocionální násilí, šikanu aj. Není to však rozhodně pravidlo.

Peťula: To je velmi ošemetná otázka. Sleduji zahraniční studie a přednášky odborníků a stále více se objevuje teorie, že biologický základ hraniční “poruchy” není vlastně problém, jako třeba genetická dispozice pro nemoci, ale naopak výhoda z evolučního hlediska. “Hraničáři” jsou hypersenzitivní nejen po emoční stránce, ale velmi citlivé jsou i jednotlivé smysly, což bylo např. v době kamenné klíčové pro přežití kmene, protože takový jedinec dokázal ostatní včas varovat před nebezpečím, najít jídlo, rozeznat přítele či nepřítele v příchozím cizinci. Onen problém, tedy “porucha” nastává až ve chvíli, kdy dojde k traumatu, což může být cokoli od týrání či zanedbání, chybějící rodič, až po komplikovaný porod či potíže v těhotenství.

Mnozí terapeuti se těmto lidem vyhýbají a nechtějí je brát do terapie. Proč?

Alena: Velkým problémem je stigmatizace HPO, a to především ze strany odborníků. Hraničáři jsou odborníky často považovaní za problémové klienty, jsou nálepkováni jako agresivní nebo manipulativní. Vidím to tak, že se jedná o předávanou zkušenost mezi psychoterapeuty a dalšími pracovníky pomáhajících profesí, kteří se setkali třeba s pár lidmi s touto diagnózou nebo si přečetli nějaký zastaralý pohled, a podle toho škatulkují všechny. Dalším důvodem jsou často projevy silných emocí u klienta s HPO a nezpracovaný protipřenos, kterým na ně psychoterapeut či jiný odborník reaguje. Nebo se jedná i o dezinterpretování chování klientů s touto diagnózou, kteří vzhledem ke svému strachu z odmítnutí, citlivosti a zranitelnosti, mohou někdy reagovat silným emočním výbuchem (ani to však není pravidlo). I přesto, že nechtějí nikomu záměrně ublížit, jsou hned zaškatulkovaní jako agresivní, místo zaměření na příčinu emotivní reakce, se kterou je nutné pracovat. Někdy jsou chápány i projevy jako např. sebepoškozování jako manipulace. Osobně mě velmi mrzí, že se i mezi odborníky šíří takové mýty, ačkoliv se mohou vzdělávat pomocí současné odborné literatury o HPO nebo čerpat zkušenosti od odborníků, kteří s hraničáři skutečně dlouhodobě pracují, své pocity z práce s klienty probírat na supervizi. Psychoterapeutická práce s hraničáři je jiná než s lidmi s úzkostí a depresí, ale všichni klienti si zaslouží pochopení a přijetí. Hraničáři to kolikrát chtějí vzdávat sami se sebou, potřebují terapeuta, který to s nimi nevzdá, který je bezpodmínečně přijme a bude věřit v jejich zotavení. Najít tohle u terapeuta často znamená, že se začnou dít zázraky. Hraniční porucha osobnosti je ovlivnitelná psychoterapií, znám mnoho lidí včetně sebe, kterým psychoterapie velmi pomohla a umožnila žít kvalitní život.

Bára: Podle mého je psychoterapie základem léčby. Aby člověk dokázal pochopit a vstřebat to, o co se jedná a jak se může posunout dál, je potřeba mít někoho, kdo nám s tím pomůže.

Jaké je to mít vztah s hraničářem?

Alena: To byste se měla zeptat našich partnerů…

Přítel Aleny: První věc, která mě napadla, je taková ta duševní nebo hodnotová vyzrálost nebo moudrost, kterou člověk často získá, když projde zdárně nějakým temným, těžkým obdobím. To je pro mě důležité, vnímat, že jsme v tomhle na stejné vlně, že máme podobné hodnoty. Ze začátku jsem u Alenky vnímal, že má obavy projevit nějakou svoji slabost nebo cítit se špatně. Připadalo mi, že potřebuje zažít, že se na ni nevykašlu, když bude potřebovat pomoc a že ji v takových situacích nebudu vnímat jako přítěž. Ale určitě bych nepoznal, že má Alenka nějakou diagnózu. Když jsem ji poznal, měla už za sebou spousty práce na sobě a prožívala klidné období, naprosto odlišné od období, ve kterém jí byla diagnostikována HPO. Náš vztah je vyrovnaný. Můžeme se na sebe vzájemně spolehnout a být sami sebou.

Hraničář prý o všem pochybuje a často mění názory. Je to tak?

Sandra: Naprosto souhlasím!

Bára: U mne se to projevuje tak, že jsem strašně nerozhodná. Někdy mě stojí velké úsilí se rozhodnout, i když se jedná  o úplnou blbost. Do nekonečna nad tím uvažuji, pochybuji, jestli jsem se rozhodla správně.

Máme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky 3

Bára: V České republice je bohužel stigma ohledně psychických onemocněních velké, ať už se jedná o média či laickou společnost. U hraničních pacientů je to většinou z důvodu předávání jedné špatné zkušenosti a nepochopení. A pokud se odborníci nebudou vzdělávat a informovat, budou zde pořád nálepky nespolupracujících pacientů a stigma o nás bude pokračovat nadále.

Alena: Pod tu nerozhodnost se můžu taky podepsat.

Peťula: Ano i ne. Rozhodně často zpochybňuji sama sebe, své činy a rozhodnutí. Zpochybňování a změna názoru na ostatní lidi, situace se objevuje hlavně ve víru emocí, ale pokud jsem klidná, snažím se zvažovat pro a proti, podívat se na problém hlouběji a při dalších pochybách znovu použít argumenty, ke kterým jsem došla.
Obecně bych řekla, že velmi závisí na tom, jak konkrétní hraničář dokáže své emoce dostat pod kontrolu a racionálně myslet, tedy na míře zotavení.

O lidech s HPO se říká, že jsou jako sudy beze dna. Emočně nedosytitelní. Je pro ně charakteristický pocit prázdnoty a nicoty. Co tedy dělat?

Sandra: U mě pomáhá obklopovat se uměním, ať už jsou to filmy, knihy, výstavy nebo vlastní tvorba. Nebo počkat stočená v klubíčku až to přejde. Vždycky to přejde.
Alena: Hraničáři mají často deficit lásky a péče z původní rodiny. I z toho pramení pocity prázdnoty, zvýšená potřeba lásky a péče od druhých. Mně osobně nejvíc pomohly vztahy, ve kterých jsem ten deficit mohla dočerpat – ať už to byl terapeutický vztah nebo přátelství s lidmi o generaci starší. Také postupně budovat vnitřní zdroje, ze kterých čerpat – naučit se poskytovat starost a péči sama sobě.
Bára: Velmi mi v tomto ohledu pomohlo pořízení pejska. Jak se říká, je to můj nejlepší přítel. Tím, že mi dennodenně vyjadřuje svou lásku a náklonnost, jsem deficit lásky zmírnila.
Peťula: Spousta, spousta zvířat (smích). Dlouhou dobu jsem se snažila vyždímat potřebné množství citů z partnerů, ale většinou to dopadlo špatně. Vrátila jsem se zpět ke zvířatům a přírodě obecně. Vzhledem k tomu, že každé z našich zvířat vyžaduje denně určitou péči a pozornost, můžu svůj nedostatek lásky a blízkosti dosytit. Zároveň tak nehrozí, že bych některé zvíře příliš zatěžovala, nebo emočně vysávala manžela.

Jaká je vaše zkušenost se stigmatizací lidí s duševním onemocněním?

Bára: V České republice je bohužel stigma ohledně psychických onemocněních velké, ať už se jedná o média či laickou společnost. Jak už výše psala Alena, u hraničních pacientů je to většinou z důvodu předávání jedné špatné zkušenosti a nepochopení. A pokud se odborníci nebudou vzdělávat a informovat, budou zde pořád nálepky nespolupracujících pacientů a stigma o nás bude pokračovat nadále.
Alena: Často se setkávám s tím, že hraničáře odmítají přijmout do sociálních služeb nebo psychoterapie na základě diagnózy. Toto odmítnutí může v hraničáři ještě víc prohloubit pocit vlastní nepatřičnosti nebo nedostatečnosti, místo snahy o vyhledání pomoci jinde může upadnout do rezignace.. Sama v sociálních službách pracuji, a tak vím, že někdy je problémem třeba i nedostatečná kapacita služby, která byla původně určená pro jiné diagnózy. Některé organizace však směřují k tomu, postupně rozšiřovat službu i pro poruchy osobnosti, což je opravdu potřeba. Jiné hraničáře už přijímají. Co se týče psychoterapie, u nás v ČR kromě Kaleidoskopu a stacionáře pro HPO v Esetu není příliš možností intenzivní psychoterapie. Moc bych si přála, aby např. na psychoterapeutických odděleních pro neurotické poruchy zvažovali individuálně přijetí každého klienta, který se k nim hlásí, neodmítali předem všechny lidi s HPO. Rozumím tomu, že skupina pro neurotiky není vhodnou léčbou pro každého hraničáře, mně osobně však pomohla nejvíc. Je velká škoda, že jiným lidem tato psychoterapie není umožněna pouze na základě diagnózy.

Poradíte na závěr, jak s HPO žít?

Máme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky 4

Sandra: Mně pomáhá obklopovat se uměním, ať už jsou to filmy, knihy, výstavy nebo vlastní tvorba. Nebo počkat stočená v klubíčku až to přejde. Vždycky to přejde.

Sandra: Nevzdávat to. Věřit si a uvědomit si, že se s touto diagnózou dá žít skvělý život. Mít se rád, odměňovat se, naučit se relaxovat a nelimitovat sám sebe. To, že něco nemůžeme nebo že něco nejde, většinou není o tom, že to skutečně nemůžeme, ale o tom, že si to o nás myslí ostatní. Je to “jenom” jedna z mnoha nálepek. To jací jsme, neurčuje ta “nálepka”, v tomhle případě HPO, ale určuje to naše osobnost. Prostě zatnout zuby a jít si po své ose.
Alena: Do určité doby se mi žilo hodně těžko. Za mě je určitě nutná práce na sobě, nejlépe za pomocí psychoterapie, která mně osobně umožnila začít žít kvalitní a spokojený život. Najít rovnováhu mezi tím, co je třeba přijmout a co změnit. Už jenom to přijetí sebe a svých rysů je hodně důležité a změní se tím mnoho. Hraniční rysy budeme mít vždy, ale jak už jsem uváděla, lze z nich vytěžit i pozitiva, záleží na tom, jak se nimi člověk zachází. Důležité  je taky vnímat svoje hranice a limity. Často jsem překračovala svoje hranice a šla přes ně, i když jsem byla naprosto vyčerpaná a bylo mi zle. Přestože jsem byla k druhým citlivá, musela jsem se učit citlivosti a soucitu k sobě, respektování svých potřeb. Nezapomínat na věci, kterými o svoje duševní zdraví pečuji. Nestigmatizovat sebe sama, což byla jeden čas moje zásadní chyba. Podceňovala jsem se a diagnóza pro mě byla dalším argumentem, proč něco nedokážu nebo nezvládnu. Momentálně mě žádná diagnóza nijak nelimituje v tom, co je pro mě důležité – dělám nyní vysněnou práci, končím magisterské studium, jsem spokojená ve vztazích. Předcházelo tomu však mnoho pádů, mnohokrát jsem se musela zvednout ze dna a znovu začít bojovat, i když jsem měla pocit, že už nemám sílu.
Bára: Je potřeba si dát čas. Dát si čas na to, aby se člověk seznámil s diagnózou, aby přijal, co se to vlastně děje, protože ty změny budou veliké a bude jich hodně. Aby si dal čas se nadechnout a rozmyslet si, kde začít. Protože nejde najednou změnit všechno. A i když se člověku bude zdát, že se nemůže pohnout dál, musí prostě vydržet. Zatnout zuby a vydržet. Protože my hraničáři jsme bojovníci.
Peťula: Žít s HPO není lehké ani jednoduché, na druhou stranu to má i svá pozitiva, když je člověk najde a těží z nich. Pro mě bylo a stále je nejdůležitější pochopení a pojmenování všech procesů a problémů s HPO spojených, protože pak jsem se toho všeho přestala bát a mohla s tím začít pracovat. Důležité je se přijmout se vším všudy, nejsme nemocní ani porouchaní, jen to máme mnohem těžší, než většina lidí. A když se podaří dostat alespoň zčásti tu divokou jízdu pod kontrolu, jak jsem si uvědomila nedávno, může být hraničář v životě mnohem vyrovnanější a spokojenější než ti, kteří vážné psychické problémy nemají a nikdy se tím nepotřebovali zabývat.

_________________

Rozhovor vedla Markéta Dohnalová / úvodní foto Pixabay.com, další z archivu projektu Nejsem psychopat

 

Nejsem psychopat
Hraniční porucha osobnosti? Ta nás nezlomí! Jsme tým projektu Nejsem psychopat a pomáháme lidem pochopit svět HPO. Alena píše odborné články a společně s Bárou zaštiťují veškerou komunikaci, vedou průzkumy a rozhovory. Peťula funguje jako odborný poradce projektu a Sandra se stará o fotografování při rozhovorech, vizuální stránku projektu a o on-line propagaci. Do budoucna chystají vlastní besedy, výstavy a také moderované diskuze.

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *