Psal jsem školám S.O.S., protože v naší byla šikana a ponižování

Psal jsem školám S.O.S., protože v naší byla šikana a ponižování

Dnes 16letý Šimon Kytka si loni jednoho dne řekl, že má ve škole dost ponižování a šikany, a sám začal hledat ZŠ, kde by ho vzali. Našel? Co mu odpovídali z vedení škol na jeho naléhavou prosbu? Jakou v sobě musel najít sílu, aby v deváté třídě přestoupil? Na vysokých školách se pokouší reformovat pedagogické fakulty Otevřeno, Česká středoškolská unie rozjela kampaň Revoluce na střední, na jedné vesnické základce se našel statečný Šimon a otevřeně mluví o tom, jak základní škola fungovala, jaké měl z ní on a mnoho dětí problémy. Díky nové škole přestal mít bolesti hlavy a břicha, v klidu udělal zkoušky na Střední školu – Waldorfské lyceum a ještě stihl ve škole vypomáhat jako asistent. Při rozhovoru chtěl být i můj 12letý syn.

Než se dostaneme k tomu, že jsi začal sám hledat přestup na jinou základní školu, tak by mě zajímalo, jestli jsi byl žáček, který se do školy těšil, a jak dlouho ti to vydrželo.
První třídu jsem bral jako přirozenou další etapu. V 1. třídě jsme měli učitelku, která byla velmi stará, měla zažitý ten starý systém učení, takže ruce za záda, nemluvit…

Jak jsi to vnímal, když jsi ze školky, kde se běhalo, hrálo, najednou musel sedět s rukama za zády?
My jsme neměli ani nějak moc volnou školku. Když se dělala nějaká aktivita, tak to museli dělat všichni a všichni stejně, na nástěnce byly jenom ty nejlepší výkresy. Ve školce jsem už dělal trošku jiné věci než ostatní, třeba jsem stavěl z kostek pódium nebo jsem se pořád převlékal do nějakých převleků a hrál jsem dětem divadlo, kterým to bylo vlastně úplně jedno.

V první třídě sezení s rukama za zády, co bylo v dalších ročnících?
Od 2. až do 5. třídy jsme měli jinou učitelku. Za ní vznikly ve třídě úplně zvláštní vztahy, začali jsme si mezi sebou říkat příjmením. Započala šikana nejenom na mě, lepidlo na židli bylo to nejmenší…

To dělaly druhé děti tobě, nebo jsi to dělal ty?
Ne, já proboha ne, oni mně a pár dalším dětem. Podrážení nohou a strkání do mě bylo na denním pořádku, lepidlo na židli, házení po mně různými předměty, a to dokonce i při hodině. Zkrátka takové ty běžné věci, které se denně v českých školách dějí, jen s nimi málo kdo něco dělá. Učitelce to bylo jedno, vůbec to neřešila. Ona si tam něco odmlela, potom na přestávku odešla a ty vztahy jí byly ukradené. Ve třídě jsme měli opravdu zvláštní návyky, kromě toho, že jsme se oslovovali příjmením, tak se vytvářely malé skupinky (fotbalisti – sportovci, počítačoví hráči, drbny), já jsem nikdy do žádné skupiny nezapadl, i když jsem se o to na prvním stupni několikrát pokoušel. Ve 4. třídě to bylo asi nejvíc rozjeté, tak to začali rodiče řešit, ale ředitelskou důtku jsem nakonec dostal já. Bylo to všechno hrozně absurdní.

Jak to?
Když se to v té době snažili rodiče ve škole řešit, škola v důsledku toho vydala opatření, že za každé vulgární slovo, které kdo řekne, bude dotyčnému udělena ředitelská důtka. Tím se chtělo zřejmě zabránit, abychom si nemohli mezi sebou nadávat, což bylo vlastně na denním pořádku. Jenže já jsem se vůči šikaně nebránil fyzicky, ale slovně. Když spolužáci zjistili, že jakmile někdo řekne sprosté slovo, tak bude mít postih, schválně provokovali, provokovali, provokovali různými způsoby a jednou jsem byl z šikanátorů vytočený natolik, že jsem je zkrátka poslal někam. Hned šli za učitelkou. „Paní učitelko, on řek tohle sprostý slovo.“ Vedení školy vůbec nezajímalo, co za tím bylo, jestli mě provokovali, ale že jsem řekl sprosté slovo, tak mi dali okamžitě ředitelskou důtku. Doteď ji mám založenou v deskách a děláme si z toho doma legraci.

Kuba: Šimone, mohl bych se tě zeptat, jakou učitelku jsi měl nejradši?  
Já jsem měl nejradši naši třídní, paní učitelku na 2. stupni, ta byla fajn, do té doby, než přišel do třídy jako žák její syn. Potom se změnila přístupem. Nedokážu to úplně popsat, ale změnila se.

Psal jsem školám S.O.S., protože v té naší byla šikana a ponižování

Jak dlouho ses rozhodoval, že odejdeš?
V sedmé třídě jsem se začal zajímat o alternativní směry pedagogiky. Zjistil jsem, že škola nemusí být jen nuda a že ve třídě se nemusí jen nehnutě sedět a poslouchat nějakého dospěláka. Došlo mi, že to v naší škole chodí úplně špatně. Také jsem zjistil, že ten český školský systém se od dob Marie Terezie moc nezměnil, do tříd přibyly interaktivní tabule, na které se v naší škole jen prášilo, hierarchie zůstala stejná. Zprvu jsem začal říkat ve třídě učitelkám, že bych rád, kdyby se zavedly různé prvky z alternativních směrů pedagogiky. „No, tak to si běž do jiné školy, to takhle u nás nejde,“ odpovídaly, nebo že to mám říct na školním parlamentu. Na začátku deváté třídy jsem toho začínal mít už po krk.

Školní parlament by mě zajímal. Řekl jsi to tam?
Ne, to nemělo cenu. Na parlamentu se probíraly věci typu nová fasáda školy a svačinový automat. K nové fasádě školy nikdy nedošlo, protože nebyly peníze a školní automat nebyl proto, protože to bylo nezdravé. Víc návrhů tam většinou nebylo, možná nějaké drobnosti, které se občas zrealizovaly, třeba pyžamový den. Začal jsem víc a víc chápat, že je to problém celého školství a ne té jednotlivé školy. Na prvním stupni jsem byl v parlamentu tuším každý rok, na druhém už jenom párkrát. Vzdal jsem to. Taky jsem začal být hodně nemocný, právě z toho všeho, co se tam dělo. Pořád jsem s rodiči jezdil k léčitelům, lékařům… Nejhorší to bylo konkrétně kvůli jedné učitelce, která je tam teď výchovný poradce a zástupkyně ředitele. Na druhém stupni jsem měl každý den strašně sevřený žaludek už ráno před školou. Psali jsme i tři písemky během jednoho dne. A to třeba jen z jednoho předmětu! Vstával jsem ve čtyři hodiny ráno, abych se všechno doučil, co jsem nestihl odpoledne a večer, pak už jsem nemohl ani snídat: „Mami, nebudu snídat, nechci čaj, já bych to nespolknul.“ Navíc nám ta zástupkyně nadávala do debilů, deptala nás, ztrapňovala.

Psal jsem školám S.O.S., protože v té naší byla šikana a ponižování 2

Ve škole jsi měl problémy, připadal jsi jim zvláštní, děti tě šikanovaly, neposlala tě škola do poradny?
Ne, to ne.

Vzali tě někdy rodiče do pedagogické poradny na testy ohledně nadání?
Ne, moji rodiče věděli, že jsem nadaný. Ale školy pro nadané děti byly hodně daleko od té naší vesnice.

Když jsem viděla tvůj facebookový profil, pochopila jsem, že jsi velmi tvořivý a talentovaný. Uměli to učitelé využít?
Absolutně ne. Například jsem natočil dokument o naší vsi, kde bydlím. Ostatní dělali projekty na papír a já natočil docela dlouhý film, kde jsem měl všechno promakané. Místo obyčejného referátu na děják jsem k probíranému tématu udělal divadelní hru. Místo nějakého blbého projektu o vodě na chemii jsem taky natočil dokument…

Nechali tě to aspoň prezentovat?
To jo. Ale většinou to nějak oremcali…

Příprava na odchod ze základky

Šimone, přiblížíš čtenářům více to období, kdy ses rozhodoval, že odejdeš? Konzultoval jsi to s někým? Jak jsi přišel na to, že začneš psát jiným školám, aby tě vzali?
Pořád se to ve škole zhoršovalo. Neustále po mně házeli různými předměty. Buď to byly mince na temeno hlavy, což hodně bolí, třeba z poslední lavice taková šleha, celou hodinu to házeli. Nebo třeba různé korálky, o přestávce mě bombardovali mandarinkama. Cítil jsem čím dál víc, že už to opravdu stačilo, že si to nezasloužím, jak se se mnou zachází. Jednoho dne v devítce jsem prostě doma řekl: „Mami, já už do školy nepůjdu. Můžete se mnou dělat cokoli, ale já tam prostě nepůjdu.“ A pustil jsem se (nejdřív tajně) do psaní e-mailů s žádostí o přestup na jinou školu. Asi čtyřiceti školám jsem napsal. Klasickým i alternativním, které jsou až do 9. třídy.

Jak reagovaly školy na to, že jim píše žák a ne rodič?
To bylo hodně zajímavé. Některé mi odpověděly, některé ne. Některé se mnou jednaly s úctou, to byly ty alternativní. Třeba z Montessori mi napsali: „ …s vámi bych se chtěla potkat, i když tu nemáme místo, je to zajímavé, že student ve vašem věku má takový zájem o školu.“ Klasické školy, když vůbec odepsaly, tak s velkým opovrhováním. Byly to spíše arogantní věty typu „Mladý muži, to vůbec nezávisí na tobě, v jaké škole budeš, to je na tvých rodičích a ty se do toho vlastně vůbec nepleť.“ Moji rodiče vyjednávali přestup na klasickou školu ve vedlejším městě, ale tam se mi nechtělo. Chtěl jsem především do nějaké Montessori nebo waldorfské školy. Mou vysněnou byla Základní škola Na Beránku v Praze s Montessori programem až do deváté třídy, napsali mi, že mají bohužel plno. Ale nevzdal jsem se, napsal jsem opravdu dlouhý dopis, ve kterém jsem popsal svou naléhavou situaci a zabralo to, můj přechod k nim dojednali s rodiči, za pár dnů jsem tam byl na adaptaci a pak jsem tam už zůstal.

Psal jsem školám S.O.S., protože v té naší byla šikana a ponižování 3

 

Psal jsem školám S.O.S., protože v té naší byla šikana a ponižování 4

 

Psal jsem školám S.O.S., protože v té naší byla šikana a ponižování 5

Jak tě podporovali rodiče, když zjistili, že píšeš e-maily s prosbou o přestup na jinou školu?
Pochopili, že je to naléhavé. Mamka řekla, že ve škole nezůstanu a že půjdu do vedlejšího města, kde učí její kamarádka, ale tam se mi po pravdě nechtělo, protože je to absolutně normální škola a já už jsem tomu nevěřil. Dojíždění do Prahy jsem si musel vydupat. Takže jsem si musel obhájit u škol to, že chci přestoupit, a potom si dojíždění obhájit ještě u rodičů. A pak, když mě vzali, tak jsem si řekl: „Uf, tak jsem to dokázal.“ A teď už jenom dostat se na střední školu.

Věřili ti rodiče, že se ve škole dějí takové věci, že už toho fakt máš dost?
Poslední dva roky jsem jim všechno ani neříkal. Ne, protože bych k nim neměl důvěru, ale bylo toho každý den už tak moc, že mi to ani nestálo za to jim to říkat, protože každý den se dělo něco špatného, někdo mi ublížil, úplně každý den.

Ptám se proto, jelikož nám rodičům na třídních schůzkách říkají, že nemáme svým dětem věřit v tom, co vypráví o škole. Takže než se rodič zorientuje v tom, co se děje, trvá to. Takže tví rodiče mohli být v rozpolceném stavu a mít v sobě obavy: Co když si ten náš kluk tu šikanu vymýšlí?
A proč bych to dělal?

Přestup na Montessori

Kuba: Co sis myslíš teď o té staré škole?
No, tak já jsem věděl dlouho, že je to na té staré škole špatně. To jsem věděl.

Psal jsem školám S.O.S., protože v té naší byla šikana a ponižování 6Kuba: A čím je tedy ta nová škola jiná?
Samozřejmě v té svobodě. Máme možnost se vyjádřit, když se nám něco nelíbí, nebo naopak líbí. A taky nám přenechají zodpovědnost, není to direktivní. To jestli odevzdáme úkoly, tam se tomu říká výstupy, tak to je na naší zodpovědnosti.

Největší kritika alternativních škol je, že se tam děti nic nenaučí. Ty to můžeš porovnat…
Záleží na vnitřní motivaci. Jestli budu nadšencem do češtiny, což já jsem hodně, napsal jsem tolik básniček a celou divadelní hru za tu chvíli, co jsem na Montessori byl. Na staré škole jsem byl demotivovaný. Ač jsme měli hodnou učitelku na češtinu, tu naši třídní, tak to bylo vždycky jenom ,,tady máte osnovu, podle toho to nějak udělejte“. Na kreativitu se tam nedostávalo času.

A máš rád osnovy, nebo nejdřív píšeš a osnovy děláš až na konec?
Já nedělám vůbec osnovy a píšu rovnou načisto. Když jsem teď na jaře dělal přijímačky na střední waldorfskou školu, museli jsme psát esej. Rovnou jsem psal načisto. Při pohovoru ji rozebírali a domnívali se, že jsem to asi přepisoval z nějakého šmíráku, protože to mám hezky napsané, přehledné. A já říkal: „Ne, já to psal rovnou načisto.“ Tak se na mě dívali vyjeveně.

Už nemáš bolesti a podivné nemoci?
Pár dní po přestupu už jsem cítil uvolnění. Hned, jak jsem přešel ze starého systému, já tomu říkal komunistický systém. Měli jsme tam taky od sedmé třídy jako druhý jazyk pouze ruštinu. Po příchodu na Montessori jsem cítil, že musím odendat špunt, nějaký blok, který jsem měl v sobě z té staré školy a napsal jsem básničku, která přesně vystihovala tu naši … školu. Mám ji v mobilu, tak ji můžu přečíst.

Jak to chodí v klasice

Šimon Kytka

Každé ráno po zvonění
tvůj úsměv se vždy
změní.
Nastává ten okamžik,
na který si už každý zvyk.

Do třídy náhle vkročí
ženská, co prý ráda učí,
potom rázně praví:
„Píšeme, vy smradi!“

Rozdá nám tři papíry,
pak je chvilka ticha,
vybere to za chvíli,
přitom hrozně vzdychá.

Hned jak skončí hodina
a ty máš náladu v čudu
chytneš pod krkem debila
a rozbiješ mu hubu.

Takhle vzniká šikana,
to slovo vulgární,
co vysloviti nechceš,
páč ti hrůzu nahání.

Celý den se modlíš,
abys vůbec přežil,
co když špatnou náladu,
bude mít zrovna tenhle
debil.

Je to špatné a zlé,
přímo nehezké,
ale to je prostě naše
to školství české.

Jestli v tomhle žíti nechceš,
uteč, dokud je čas,
pak poznáš ráj a klid,
kde každý má svůj hlas.

Na základce byl ponižovaný, na Montessori dělal asistenta

Kuba: Na staré škole jsi měl kamaráda?
Neměl.

Kuba: A v Montessori jsi kamaráda měl?
Už tam byli docela ucelená parta, ale samozřejmě s nějakými spolužáky jsem se tam kamarádil. Kubo, já jsem nikdy ani moc neměl nejlepšího kámoše. Možná jednou. Co ty, měl jsi někdy velkého kámoše?

Kuba: Jo, nějaké kámoše mám.
Tak to je fajn. V Montessori je dost dětí na autistickém spektru. S nimi jsem tam taky pracoval. Byli velmi upřímní, já jsem to na nich úplně zbožňoval. Mě to hodně baví s dětmi. Když jsem ke konci roku měl všechno hotové, všechno jsem odevzdal, co bylo povinné od státu, tak jsem šel do prvního trojročí dělat asistenta. Připravil jsem si pro děti různé prezentace na češtinu a matiku.
(V Montessori škole je dělení na trojročí (1. až 3. ročník až do devítky) a já byl v tom prvním trojročí jako asistent, tam jsou děti od 6 do 9 let.)

Ty si to připravíš opravdu jako učitel?
No víceméně… Třeba mě učitelka poprosila, abych udělal do hodiny nějakou prezentaci, tak jsem ji narychlo udělal.

To jste měli na Montessori volný přístup k počítači?
No jasně, měli. Ale nejednalo se o digitální prezentace, připravil jsem si pro ně povídání a aktivity k tématu.

Zajímá mě, jak vypadala tvá práce s dětmi na spektru?
Tím, že se tam pracuje individuálně s každým dítětem, o tom je Montessori, a ne jen s těmi zvláštními, nedochází k jejich vyčlenění. Pracují normálně jako ostatní. Občas mají nějakou chvilku, že se potřebují někam izolovat. Ale já jsem se neptal dětí, co mají, co nemají, já to ani nemám rád. Jen jsem to tak odhadoval, kdo je třeba aspík… Teda já osobně si myslím, že je to budoucí generace tady, že nás tady přišli obohatit.
(pozn. red. Zážitky s dětmi na Montessori škole popsal Šimon Kytka v článku Jak se daří aspíkům v alternativní škole?)

Psal jsem školám S.O.S., protože v té naší byla šikana a ponižování 7

Máš nějaký zážitek, že by ti jako asistentovi autistické dítě řeklo něco přímočarého?
Byla chvilka, kdy děti byly hodně divoké, tak trošku zlobily. Nemám úplně to slovo zlobení rád, ale byly takové hodně živé. Řekl jsem jim, že jsem tu dobrovolně, že klidně můžu jít do jiné třídy, že tam jsou na mě milejší. A jeden klučina právě na spektru mi řekl: „Tak běž.“ V první chvíli mě to šokovalo, ale ptám se ho: „Fakt mám jít, tobě by to nevadilo, že odejdu?“ „No, vadilo, ale my si to přece nezasloužíme, když tu budeš u nás. Tak běž rovnou.“

Kuba: Jsou na Montessori známky?
Ne, známky, to je to nejhorší na školství, nebo jeden z nejhorších prvků. Mně se líbí slovní hodnocení. Teď jsem ho konečně v devítce měl, a to je hodně fajn. Všichni jsme měli na šest stran. Podle mě bez známkování zůstává vzdělávání na vnitřní motivaci.

Jakožto zběhlík z klasické základy můžeš porovnat, zda děti v Montessori mají i na druhém stupni v sobě nadšení ze vzdělávání se?
Ano, paní Montessori to pojmenovala jako rozzářené oči.

U dětí s Aspergerovým syndromem bývá s motivací ve škole mnohdy velký problém. Vnější zabírá jen do určitého věku… Zůstává tam těmto dětem vnitřní motivace?
V Montessori zůstává všem dětem. Tam jsou ty Montessori pomůcky, kterými jsou děti úplně fascinovány, já taky, když jsem to viděl.

Jednou jsem se Kuby zeptala, jestli si myslí, že učitelé na škole mají děti rádi, a Kuba mi odpověděl: „Ne, dělají to jenom jako práci.“ Byla jsem v šoku. Nevím, jestli učitelé mají mít rádi děti, ale asi jo, ne?
Být učitelem je poslání, to nemůže dělat jen tak někdo. Na kuchařku mě nevzali, na kadeřnici taky ne, já půjdu asi k těm harantům. To takhle nejde. Na staré základce bych učitelský kolektiv na druhém stupni až na ojedinělé výjimky pojmenoval jako skupinu nešťastných žen. Některé učitelky chodily pořád se svěšenými rameny. Na Montessori rozhodně nadšení jsou. Abych nezapomněl. Pozval jsem do naší Montessori školy Jaroslava Duška. Já jsem byl na jeho představení v Divadle Kampa a potom jsem za ním hned zamířil. Já se mu představil, on mně taky a hned jsem ho tam pozval. Tak on slíbil, že určitě přijde a už si píšeme přes e-mail.

Budeš s nimi dál v kontaktu? Třeba jako asistent…
To mi říkají pořád, že mě chtějí. Ke garantce celého Montessori systému se doneslo, že jsem byl jako asistent u dětí a že jsem byl u nich hodně oblíbený a nechtěla mě vůbec pustit na střední. Jednotlivé třídy v prvním trojročí se o mě hádaly, kde budu. Tak se to k ní doneslo a ona hned: „Nemůžeš mít ten Waldorf nějak dálkově, že bychom tě hned zaměstnali jako asistenta?”

Kuba: Jakou chceš mít budoucí práci?
To je hodně zajímavá otázka. Mám toho víc, Kubo. Třeba mě zajímá psychologie nebo alternativní pedagogika, ale zároveň se dlouhodobě věnuji herectví.

Takže chceš být pedagog?
Na pedagogickou vejšku ne, to je v ČR starý špatný systém. Líbí se mi na DAMU katedra alternativního a loutkového divadla. Hraju v divadle a hrál jsem od sedmé třídy v seriálu České televize, což mi na mé popularitě ve třídě taky moc nepřidalo.

Jaký je to seriál?
Je to právě pro děti Kubova věku o počítačích, třeba i bezpečnosti na internetu. Byly dvě série a běželo to na Déčku. Jmenuje se Nauč tetu na netu.

Psal jsem školám S.O.S., protože v té naší byla šikana a ponižování 8

Na interaktivní tabule se jen prášilo

Přemýšlel jsi o tom, že bys nějak vystupoval za změnu základních škol? Rodiče se bojí, aby se pak učitelé „nepovozili“ po jejich potomkovi, někteří zase řeknou: „My jsme si to vyžrali, tak si to vyžereš taky, nějak to přežiješ,“ a nejčastější je: „My jsme se takhle učili, tak to je normální se takhle učit.“
To já díky bohu takové rodiče nemám.

Je málo rodičů, kteří chtějí změnu, a také nevíme, co přesně se tam děje, když tam nejsme. Na vysokých školách se snaží o reformu pedagogických fakult nezávislá studentská iniciativa Otevřeno. Na středních školách se rozjela kampaň České středoškolské unie Revoluce na střední. Uvažuješ, že bys nějak oficiálně bojoval za lepší zítřky klasických základních škol nebo se přidal k těm, co usilují o rozmanitost v typech škol a změny ve státním školství?
Uvažuji o otevřeném dopisu, kde napíšu, jak to tam všechno chodí, aby se to už netutlalo.

Ve Finsku 70 procent učitelů chtělo reformu. Tady u nás možná ani ne deset procent. Možná by pomohlo, kdyby se začaly děti samy ozývat, že už je to opravdu neudržitelné v klasickém školství. Ale pořád to jsou děti, je obdivuhodné, že jsi to ve 13, 14 letech dokázal.
Školství v České republice se prostě od normalizace nezměnilo. Možná lehounce, že někde dali prvky programu „Začít spolu“, přitom já to úplně nemusím, ale jinak do tříd přibyly interaktivní tabule, na které se někde akorát práší, jako se prášilo u nás. Dnes jsem třeba jel v Praze s tátou autem a jeli jsme kolem školy, která se jmenovala po Komenském, to je dneska docela časté pojmenování škol, přitom Komenský byl zastáncem aktivní tvořivé pedagogiky. Škola hrou, to bylo jeho motto. Že by na těch školách pojmenovaných po něm bylo něco lepšího, to si úplně nemyslím.

Povídali jsme si spolu před prázdninami. V září jsi nastoupil na Střední školu -Waldorfské lyceum. Je podle tvých představ?
Ano, je. Vypadá to, že se sešel bezvadný kolektiv, tak snad to vydrží.

_____________________

Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá se synem / foto archiv rodiny / Grafikahut.com

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *