Cirkus je terapeutický nástroj

Cirkus je terapeutický nástroj

Žil v komunitě lidí s duševním onemocněním ve Velké Británii. Zkušenosti přenesl sem a založil Ledovec v Ledcích u Plzně. Hraje v Cirkusu Paciento, lektoruje v programu Zotavení/Recovery, přednáší v Pomocné škole a je regionálním konzultantem reformy psychiatrie pro Plzeňský kraj. Všechny tyto aktivity spojuje jedno jméno – Martin Fojtíček. Budeme si s ním povídat nejprve o prvních dvou činnostech a v dalším díle rozhovoru o těch následujících.

Kdy jste se rozhodl, že budete pomáhat mentálně a duševně nemocným lidem?
Já mám před očima jeden zápis v diáři z června 1991, napsal jsem si tam tenkrát „VÍM TO“ a znamenalo to, že vím, že se budu živit sociální prací, přišlo mi, že to je něco opravdového, co dává smysl. Bylo to ve druháku na matfyzu. Po něm jsem pak ještě pár let učil na gymnáziích filozofii a religionistiku a vlastně víc než deset let trvalo, než na to došlo, ale došlo na to. V těch devadesátých letech jsme dělali jen o víkendech a o prázdninách hlavně pro lidi s kombinovaným postižením na vozíku, především s dětskou mozkovou obrnou. Ledovec ale pak začal v domě pod památkovou ochranou, kde by nám památkáři výtah pro vozíčkáře určitě nedovolili. Takže jsme říkali, že jsme pro lidi s mentálním handicapem a/nebo s duševním onemocněním. V současnosti děláme převážně pro lidi s duševním onemocněním.

Kdy tedy přesně vznikl Ledovec?
Ledovec vznikl v lednu 2001 jako neziskovka, která nám měla pomoct sehnat peníze na přestavbu staré fary v Ledcích u Plzně na dům, kde trvale žije „jádrová rodina“ spolu s několika lidmi se zdravotním znevýhodněním. Ta rodina měla být ta moje a společně s námi mělo žít čtyři až pět lidí, především lidí s mentálním postižením. Ale nějak se nám to vymklo z rukou, dneska Ledovec poskytuje služby asi dvěma stovkám lidí hlavně s duševním onemocněním a v našem domě funguje denní stacionář, kterému se léta říkalo „tréninková domácnost venkovského typu“, protože asi třináct let byl u nás v kuchyni.

Jak se k takovému spolubydlení stavěla a staví rodina?
Moje žena je se mnou od začátku Ledovce, zakládala ho se mnou a to, zač ji obdivuju hodně moc, je, že dokázala těch třináct prvních let sdílet s Ledovcem kuchyni, a tím prakticky náš celý rodinný život. Konkrétně to třeba znamenalo mít asi pět oblíbených hrnků na kafe, protože pak jste měl šanci najít ráno aspoň jeden (případně by vám to muselo být úplně jedno, z jakého hrnku pijete, ale to je už stav, který se blíží osvícení…). Děti to – zaplať Pán Bůh – přežily taky dobře, dokonce to už začíná vypadat, že si i váží něčeho z toho, čím společně s námi prošly.

Můžete nám představit služby Ledovce?
Ledovec si dal do poslání, že „vytváří prostředí, které pomáhá lidem zejména s duševním onemocněním na jejich cestě k zotavení“. Vytvářet prostředí je něco obecnějšího než poskytovat služby. Děláme hodně různých jiných věcí, ale je fakt, že poskytování sociálních služeb je pořád to hlavní. V současnosti nabízíme podporu formou linky důvěry a odborného sociálního poradenství, provozujeme chráněné bydlení a denní stacionář a největší službou je sociální rehabilitace, která podporuje na Plzeňsku (a také v Psychiatrické nemocnici Dobřany) více než stovku klientů. V reformě psychiatrie Ledovec nějak cítí zodpovědnost za celý Plzeňský kraj, takže ze mě se stal ministerský úředník, jedna část týmu sociální rehabilitace se připravuje na přerod v centrum duševního zdraví a druhá část chystá expanzi do těch míst v kraji, kde podpora lidem s duševním onemocněním zatím neexistuje.

Cirkus je terapeutický nástroj 2

Ledovec pracuje už osmnáct let. Pozorujete na svých dlouholetých klientech změny?
Jasně! Změny pozorujeme na našich klientech a taky na sobě! Říkáme tomu od začátku „oboustranná sociální rehabilitace“. Nejde nám jenom o to, podporovat změnu v životech lidí s duševním onemocněním, chceme změnu v chování společnosti vůči nim a prvními na řadě, kteří se mění, jsme my sami – „poskytovatelé služeb“. Jsme navíc zaměření na zotavení, zajímá nás, jak se mění způsob života lidí, kterým pomáháme. Vlastně se mi chce zdůraznit, že nás až tolik nezajímá, jak se mění ta nemoc, kterou případně mají, zajímá nás fakt to, jak s ní (nebo bez ní) žijí. Myslím, že to moc dobře vystihuje slovo, které nás naučil jeden náš klient, říkáme, že pomáháme lidem „se rozžít“. A jsme často svědky moc krásných příběhů „rozžití“.

Potýkáte se i s něčím negativním?
Jednoznačně ano! Především sami se sebou. Moje úzkoprsost, sobectví, pohodlnost, hloupost, ješitnost a další „lahůdky“ mi moji práci dost komplikují! A pak se taky potýkáme s řadou překážek, které jsou materiální, byrokratické a tak podobně. Naštěstí naši práci zkoušíme nějak opřít o naději, tak to většinou dopadá dobře, a i když zrovna ne, aspoň víme, že to mělo smysl.

Popište nám jak vypadá váš běžný den?
No, to je dost záludná otázka, moje dny jsou hrozně různé. Jediné, co se moc nemění, je, že se snažím každý večer jít spát. Přes den se ale děje spousta různých věcí. Dřív jsem měl vždycky velký pocit uspokojení, když mi třeba volal někdo z ministerstva a já jsem mu říkal, že zrovna dojím kozu, bourám stodolu nebo tak něco. Těchhle příležitostí mám ale čím dál méně, častěji někde školím nebo schůzuju.

Teď nám prozraďte, co je to Cirkus Paciento?
Cirkus Paciento je projekt Zdravotního klauna, organizace, která dělá srandu s dětskými pacienty v nemocnicích. Od roku 2008 si Ledovec domluvil se Zdravotním klaunem společný projekt Cirkus Paciento v psychiatrických léčebnách a od té doby ho dělá tým lidí z Ledovce a ze Zdravotního klauna přijede do psychiatrické nemocnice nebo do jiného zařízení a během čtyř dnů „ukecá“ co nejvíc místních lidí – pacientů i zaměstnanců k tomu, aby společně připravili a zahráli velké cirkusové představení. Během toho „ukecávání“, trénování i během vlastního představení se stane spousta věcí, které – podle našeho soudu – pomáhají k zotavení: lidé přijdou na jiné myšlenky, vystoupí ze svých zaběhlých rolí (pacientů, pracovníků), zjistí, že jsou schopní věcí, o kterých si před pár dny nemysleli, že jsou (vystoupit před dvě stě lidmi, natrénovat něco, co jsem netušil, že zvládnu, udělat si ze sebe srandu…). Cirkus je pokaždé originál, pokaždé se stane něco poprvé, pokaždé nám někdo sděluje, že zažil něco, co netušil, že je zažít schopen. S Cirkusem jsme za deset let projeli prakticky všechny psychiatrické nemocnice v ČR. Přestože jsme naprostí herečtí a cirkusoví laici, hráli jsme na náměstích několika měst, hostovali jsme dokonce na Slovensku a v Rakousku.

Cirkus je terapeutický nástroj 1

Pro koho to děláte?
Bylo by drzé říct, že pro sebe? To, jak jsem se po čtyřicítce naučil jezdit na jednokolce, žonglovat a podobné věci, je takový můj osobní příběh zotavení. Ale – aby to neznělo tak sobecky – právě tuhle zkušenost na Cirkusech předáváme: že se dá kdykoli začít dělat něco úplně nového, něco, co vám změní život. Jeden americký autor říká „dnešek je první den zbytku vašeho života“, tak něco v tom smyslu. A je důležité říct, že tohle nepředáváme v nemocnicích jenom pacientům, že to platí pro pracovníky úplně stejně.

Jak se vám daří spolupráce s psychiatrickými nemocnicemi?
Víte, my jsme se snažili, aby ta spolupráce s nemocnicemi pro ně byla co nejsnazší. Většinou alespoň tím, že Cirkus je pro psychiatrické nemocnice zadarmo (jiná zařízení si Cirkus musí zaplatit, ale Cirkusy v psychiatrických nemocnicích podporuje již řadu let Ministerstvo kultury ČR). Jasně, že z počátku byla zařízení ostražitá. Do prvního Cirkusu. Teď je to tak, že kde jsme byli, tam nás chtějí znovu. Zajímavá je ta debata, jestli je Cirkus terapeutický nástroj nebo volnočasová aktivita. Zdá se nám, že víc a víc se i v nemocnicích kloní k tomu, že to je nástroj terapie. Ale možná je to i tím, že se už nemusíme tolik soustředit na to, co vlastně na Cirkusu děláme, jaká čísla zařadíme a kdo co zvládneme, a máme víc prostoru na to, jak to děláme.

Lidé milují silné zážitky. Řekněte nám nějaký na závěr.Cirkus je terapeutický nástroj 3
Zážitek je silný pro toho, kdo ho zažije. Když si o něm někdo přečte, už to není takové. Jsme u toho, když se lidé rozžívají. Někdo tím, že vystoupí na Cirkusu, někdo tím, že začne sám bydlet, nastoupí do práce, přistěhuje se k partnerce, usmíří se s rodiči… a my jsme toho svědky, to je pro nás silné. Anebo jinak: před dvaceti lety jsem jako mladý učitel odjel se ženou do Anglie zkusit žít v komunitě s lidmi se zdravotním postižením a teď je tu Ledovec velký jako blázen. To je pro mě pořád hodně silný zážitek.

Kde berete životní energii k pomáhání? Co děláte pro svou psychohygienu?
Život jsem dostal a i životní energii nějak dostávám. Zdá se mi dokonce, že jí dostávám plno. Tak se snažím ji použít k dobrému a nespotřebovat ji všechnu jen pro sebe.

________________

Rozhovor vedla Markéta Dohnalová / foto archiv Ledovec.cz /grafika Naďa Korbářová

VIZITKA
Mgr. et Mgr. Martin Fojtíček   (* 1971)
Vystudoval matematickou statistiku na MFF UK a náboženské vědy na KTF UK. Deset let učil filozofii, religionistiku a logiku na plzeňských gymnáziích. Ve školním roce 1998/99 žil v terapeutické komunitě s lidmi s duševním onemocněním ve Velké Británii, poté inicioval a řídil Ledovec – sdružení, které poskytuje sociální služby lidem především s duševním onemocněním v Plzeňském kraji. Stál u vzniku několika sociálních firem. Nyní je v rámci projektu Deinstitucionalizace regionálním konzultantem reformy psychiatrie pro Plzeňský kraj. Zajímá ho zotavení (recovery), oboustranná sociální rehabilitace, filozofická analýza náboženského jazyka a další věci. Je ženatý a má dva syny.

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *