Martin Fojtíček: V adventu jsem si dal předsevzetí, že nebudu mluvit sprostě

Martin Fojtíček: V adventu jsem si dal předsevzetí, že nebudu mluvit sprostě

Loni jsme jako vánoční dárek pro čtenáře připravili rozhovor s psychiatrem Cyrilem Höschlem. Letos s Martinem Fojtíčkem, protože má skvělý destigmatizační postoj, humor, umí se zasmát sám sobě a možná proto všechno dokáže opravdově komunitně pracovat s lidmi s mentálním postižením. Pokud takovýto člověk pomáhá s reformou psychiatrie, můžeme jí věřit, minimálně na Plzeňsku.

Martine, jak vás napadlo odejít ze školství do Británie bydlet s lidmi s mentálním postižením?

Se ženou jsme se jeli do Anglie rozhodnout, jestli myslíme vážně to, o čem jsme snili. Jeli jsme ochutnat komunitní život. Říkali jsme si, že ta zkušenost v zahraničí bude cenná, i kdybychom se nakonec rozhodli dělat něco úplně jiného. Zkušenost z Anglie byla důležitá v tom, že k těm podstatným věcem týkajícím se společného soužití jsme se dostali asi až po půl roce, že prostě nějakou dobu trvá, než porozumíte, co se v té skupině lidí vlastně děje a co to vlastně „žít spolu“ znamená. Nakonec jsme to – prvních třináct let Ledovce – s těsnějším soužitím zkusili.

Přenesl jste určitě své zkušenosti do ČR při zakládání Ledovce. Jaké to je bydlet a komunikovat s lidmi s mentálním postižením? A hlavně jak komunikovat, abyste se vyhnul stigmatu?

Bydlet s kýmkoli (s partnerem, s rodinou) v širší skupině je vždycky nějaký nárok. Ale my jsme v „ledoveckém pravěku“ společně nebydleli, my jsme měli lidi u nás v kuchyni jen od pondělí do pátku přes den. A z té komunikace jsme nedělali velký problém. Měli jsme z Anglie (a taky z matfyzu) zkušenost, že se často potkáváme s lidmi, kterým třeba hned nerozumíme, ale stejně se s nimi musíme domluvit. A v Anglii (ani na matfyzu) to vesměs nebyla chyba těch druhých, že si nerozumíme, míček byl spíš na naší straně hřiště. Tak s tímhle nastavením jsme se pouštěli do domlouvání i s lidmi, kteří přicházeli na Ledovec, a vlastně to tak máme dodnes. Tak nevím, jestli postoj „ten blbej jsem vždycky já“ je nebo není destigmatizační, ale funguje nám dobře.

Martin Fojtíček: V adventu jsem si dal předsevzetí, že nebudu mluvit sprostě

Letos na kongresu sociální psychiatrie jste řekl, že když se povedla reforma psychiatrie v Terstu v Itálii, že vy to chcete v Plzni. Jste krajský koordinátor reformy pro plzeňský kraj. Co tedy pro to děláte?

Dělám pro to, co můžu! Ty projekty reformy mají nějaké rozumné jádro: spousta věcí se musí zjistit, propojit, odzkoušet, a to stojí nějaký čas a energii. Já jsem zároveň nějak posedlý představou, že reforma je hodně postojová záležitost, že musí dojít k nějakým posunům v našich hlavách, v tom, jak rozumíme tomu, co to znamená pomáhat lidem, kteří onemocní nějakým duševním onemocněním. Takže o tomhle posunu mluvím, kde můžu.
Ale jinak jsem vlastně úředník, potkávám se s lidmi, kteří v systému péče o duševní zdraví pracují, s úředníky a samozřejmě taky s uživateli péče, schůzuju, píšu dokumenty, plány, koncepce… A hecuju! Velká změna chce velkou naději a velké přesvědčení, že taková změna má smysl.

Mottem kongresu sociální psychiatrie letos bylo Recovery/Zotavení. Můžete nám tento pojem nějak definovat a vysvětlit?

No, definic recovery je víc a sám jsem na konferenci začínal svoji prezentaci parafrází úvodní věty Tao-te-ťingu, že „zotavení, které můžeš popsat, už není to zotavení“. Ale obvykle jako rozumnou a krátkou definici beru citaci z článku profesora Anthonyho, že zotavení je „způsob, jak žít spokojený, nadějeplný a přínosný život přes všechna omezení způsobená nemocí.“ Co je zotavení, se vysvětlit asi dá (sám se o to na seminářích snažím), ale mnohem lepší je to zažít. Mike Slade hezky zdůrazňuje, že zotavení se nedá někomu dát jako nějaká věc, že ho musí prožít každý sám na sobě.

Martin Fojtíček: V adventu jsem si dal předsevzetí, že nebudu mluvit sprostě 1Děláte lektora Recovery/Zotavení. Pro koho? Chodí na něj i psychiatři a psychologové, nebo je to spíše zatím pro sociální pracovníky, peery a psychiatrické sestry?

Rozdělím to na dvě otázky: první je, pro koho bych semináře o zotavení dělat chtěl, a druhá je, pro koho je dělám. Chtěl bych dělat semináře o zotavení pro všechny, kteří se chtějí zotavit nebo chtějí v zotavení nějak podporovat druhé. A dělám semináře pro ty, kteří si je objednají – nejčastěji jsou to týmy komunitních služeb, občas i týmy z psychiatrických nemocnic. Potkávám se tedy nejčastěji se sociálními pracovníky, ale i se zdravotníky včetně psychiatrů a psychologů a teď už často i s peer konzultanty.
Nad zotavením se ale setkávám i lidmi, kteří zažili duševní onemocnění na vlastní kůži, jednak při různých besedách po republice, a pak taky u nás v CHRCu – plzeňském clubhousu, třeba na skupině Jak mi spiritualita může pomoct k zotavení?, kterou mám tu čest spoluvést.

Další vaše aktivita je Pomocná škola. O co jde?

Pomocná škola (www.pomocnaskola.cz) je, jak říkáme, „vzdělávací vynález Ledovce“. Vymysleli jsme si ji jako prostředí, kde se snažíme předávat, jak rozumíme tomu, co pro nás znamená pomáhat lidem. Děláme to hlavně formou akreditovaných vzdělávacích kurzů a prostřednictvím stáží na Ledovci.
Už skoro deset let spolupracujeme s jednou vyšší odbornou školou v Belgii a tam jsme se naučili, že stážování je jeden z neúčinnějších vzdělávacích nástrojů – že něco zažít na vlastní kůži je mnohem lepší než o něčem jen slyšet.

Blíží se vánoční svátky a konec roku. Jak je slaví rodina Fojtíčkova? Sami nebo i s klienty Ledovce?

My Vánoce samozřejmě slavíme, ale já jsem prioritně fanda adventu. Zdá se mi totiž, že se v posledních letech Vánoce nějak přelily z vánoční doby (která začíná Štědrým večerem a končí na Tři krále) do adventu, že se už v listopadu rozsvěcují vánoční stromky, všude jsou slyšet koledy a v prosinci jeden vánoční večírek sleduje druhý. A hodně lidí má pak na Štědrý večer Vánoc plné zuby a jsou rádi, že pětadvacátého můžou jet někam na dovolenou na lyže. Já to mám rád tradičně: advent je čas usebrání, těšení se. Vánoce vypuknou až čtyřiadvacátého večer.
Z ledovcových tradic stojí snad za zmínku ta, že na Štědrý večer chodíme zpívat koledy našim zvířatům do chlíva. A pro ledovecké klienty děláme vánoční setkání taky až 27. prosince, ve vánoční době.

Víte už teď o nějakém novoročním předsevzetí či přání, nebo si je nedáváte?

Předsevzetí si dávám, když ve mně dozrají a mám na ně zrovna sílu. Na Nový rok to moc nebývá. Třeba teď v adventu jsem si řekl, že nebudu na veřejnosti mluvit sprostě … a … (sem se mi teď chtělo dát sprosté slovo), vůbec mi to nejde!

Učil jste filozofii, tak se na závěr chci zeptat, zda máte nějaké oblíbeného filozofa či filozofy? Motto, kterým se řídíte?

Můj velký filosofický oblíbenec je Ludwig Wittgenstein. Řadu jeho myšlenek mám moc rád, poslední dobou jsem více citoval tyhle dvě: „humor není nálada, ale životní styl“ a (ta více známá) je „o čem není možné mluvit, o tom je třeba mlčet“.

Cirkus je terapeutický nástroj 2

____________________________

Rozhovor vedla Markéta Dohnalová. První díl byl publikován 21.11.2018 “Cirkus je terapeutikcý nástroj“.

VIZITKA
Mgr. et Mgr. Martin Fojtíček   (* 1971)
Vystudoval matematickou statistiku na MFF UK a náboženské vědy na KTF UK. Deset let učil filozofii, religionistiku a logiku na plzeňských gymnáziích. Ve školním roce 1998/99 žil v terapeutické komunitě s lidmi s duševním onemocněním ve Velké Británii, poté inicioval a řídil Ledovec – sdružení, které poskytuje sociální služby lidem především s duševním onemocněním v Plzeňském kraji. Stál u vzniku několika sociálních firem. Nyní je v rámci projektu Deinstitucionalizace regionálním konzultantem reformy psychiatrie pro Plzeňský kraj. Zajímá ho zotavení (recovery), oboustranná sociální rehabilitace, filozofická analýza náboženského jazyka a další věci. Je ženatý a má dva syny.

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *