Má se nějaká diagnóza jmenovat po někom, kdo možná spolupracoval s nacisty? Hans Asperger, rakouský pediatr, po kterém je pojmenována jedna forma autismu, možná několik dětí s autismem obětoval, aby jiné zachránil. Možná. Na výročí jeho narození 18. února se slaví Mezinárodní den Aspergerova syndromu. Kdo v životě musel někdy zvolit menší zlo, nejspíše ví, do jakého utrpení sám sebe uvrhl do konce života. Sophiina volba. Víte ale něco o vývoji medicíny za Třetí říše? Plán vyhlazení dětí s neurologickými poruchami, selekce mozků pacientů s postižením usmrcených v rámci nucené eutanazie k výzkumu, seznamy dětí nevhodných pro zahájení výchovy a jejich předání k usmrcení. Studenti medicíny se začali učit ne, jak pacienty zachraňovat, ale jak je usmrtit... V takové době, kdy většina lékařů sympatizovala s nacismem nebo mu byla fanaticky oddána, působil mladý pediatr Hans Asperger.
Pediatr a profesor medicíny Hans Asperger byl nejspíše sám na spektru autismu. Pravděpodobně by dnes byl diagnostikován jako člověk s Aspergerovým syndromem nebo vysokofunkčním autismem. Do roku 2010 ho svět znal víceméně jako lékaře, jenž miloval handicapované děti, se kterými s láskou pracoval a k jeho výrokům patří jedny z nejpravdivějších vět, jak vychovávat a vzdělávat tyto děti. „ Tyto děti často vykazují překvapivou citlivost k osobnosti pedagoga. Mohou se učit jen s těmi, kteří jim dávají skutečně porozumění a náklonnost, kteří jim ukazují laskavost a ano – humor. Přístup učitele ovlivňuje, zcela nezáměrně a nevědomě, náladu a chování dětí.“
Ve své době byl úspěšný a vážený pediatr. Nabádal kolegy, aby nikdy nevzdávali práci s dětmi s autismem. Mluvil u nich spíše o neurodiverzitě než o nemoci a vyzýval k tomu, aby je společnost přestala léčit a normalizovat. Pracoval na nejúspěšnější vídeňské klinice, která předčila svou dobu o desetiletí. Se svými spolupracovníky zde vzdělávali tyto děti za pomoci uměleckých, dramatických, hudebních, literárních a přírodovědeckých disciplín místo toho, aby byly vězněny v ústavech.
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
Jedna odpověď
Jako vystudovaný historik umění musím říct, že školním dějepisem se nikdo opravdu nepoučí, nebo jen málo. Pamatuji si, jak jsme se učili o velké francouzské revoluci a nic mi to neříkalo a pak když jsem v maturitním ročníku četl životopis světce z té doby, už mi to bylo jasné, jaká to byla hrůza. Takže – chápu dotyčného, který nemá rád historii, asi kvůli školnímu dějepisu, který za moc nestojí.