Svět je čím dál více autistický – lidé žijí v sobě

Svět je čím dál více autistický – lidé žijí v sobě

Dvakrát jsme si povídali s autistkou Ivetou a vznikl z toho velký rozhovor pro ATYP magazín. Je odvážná a velmi zajímavá žena. V knize Aspergerův syndrom: Život pod společenským tlakem, kterou Iveta Radkovová napsala s novinářem Jiřím Hořejším, najdete vyprávění o jejím životě, o škole, vtazích, práci. Abychom vás nepřipravili o to vše, co je v knížce, tak jsme s Ivetou mluvili hlavně o tom, jak moc jí ublížila špatná pomoc konzultantky pro zaměstnávání lidí s PAS z jedné neziskovky. Která to byla, najdete v knize, pokud si ji detailně přečtete. Aktuálně má podanou přihlášku na obor Informační studia a knihovnictví a pracuje jako prodejce v obchodu s IT technikou. V druhé půlce rozhovoru si povídáme o jejím vztahu ke knihám, které ji nikdy nepřestanou zajímat.

Iveto, ve vaší knize mě překvapilo, jak s vámi zacházela konzultantka pro zaměstnávání lidí s PAS. Dokonce vás poslala pracovat do potravinového řetězce k pokladně. Autistka mezi tolika tvářemi, v hluku, světlech, podnětech…

Zacházela se mnou arogantně. Ponižovala mě. Dělala všechno proto, abych si přestala vážit sama sebe a abych po ní nic nechtěla. Říká se tomu emoční zneužívání. Potvrzují mi to všichni, kterým to vyprávím. Vypovídá to o její jednoduchosti a sociální neurvalosti, taková osoba nemá na této pozici co dělat. Ve zprávě svou práci konzultantka zdůvodnila slovy: Díky tomu, že Iveta pracovala v Bille, se nedostala do dluhů. Iveta šla do Billy, aby měla na nájem a na jídlo. Byla jsem šťastná, když mě vyhodili, protože jsem neuměla odejít. Doteď se mi v tomto supermarketu vrací ošklivé vzpomínky a úzkosti, je to automatické, nejde to zastavit.

Jak vlastně takový konzultant pro zaměstnávání lidí s PAS pracuje? Znám, jak pracuje ten pro lidi s mentálním postižením např. v organizaci Rytmus.

Přišlo mi, že neví vůbec nic. Nezajímala jsem ji. Třeba mi řekla, ať se dívám do deníku Metro, kde je nějaká inzerce na práci. Tehdy tam nabízeli i práci v sexuálních službách. Místo, aby se mnou šla na úřad práce, aby mi pomohla najít rekvalifikační kurz, který by doplnil mé gymnaziální vzdělání. Nebo kdyby mi pomohla něco najít a zašla tam se mnou. Místo toho mi arogantně řekla, co si jako představuju za úžasnou práci, když mám jen maturitu. Nebo mě jednou poslala do zahraniční firmy na pozici office asistent. Mít vzdělání a mít dovednosti na tuto práci jsou dvě rozdílné věci. Nemám takovou praxi, co potřebovali. Když nemáte peníze, berete práci, která je, což může mít pro člověka s postižením osudové následky. Není snadné práci opustit, není snadné si shánět jinou práci během té stávající.

Představovala jsem si, že nový zaměstnanec s autismem prochází tréninkem s podporou profesionálního mentora, aby se naučil spolupracovat s kolegy, mentor mu také pomáhá zorientovat se v novém prostoru, zvyklostech dané firmy…

Ne, oni nevědí, kam ty lidi posílají. Ale kontrolují vás. Napíší e-mail s otázkou, jak to probíhalo. Šla jsem do té firmy sama, prezentovala se sama a oni mě přijali. Proč jsem musela ještě dávat zprávu, jaké to bylo? Proč taková kontrola, když se mnou konzultantka nešla a v ničem mi nepomohla? Řeknu vám, kdybych nebrala tehdy prášky, tak se seberu a vůbec k ní nechodím. Uškodila mi antidepresiva, která jsem v té době brala, byla jsem po nich taková rezignovaná. Konzultantce bylo všechno jedno, ať se živím, jak chci. Pak mi dali uklízet jejich kanceláře. Vzala jsem to proto, že jsem neměla peníze. I obálky jsem lepila. Ukazovala mi teatrálně: takhle tu obálku vezmete. Nebo najednou křikla: „Iveto, utřete mi stůl.“ To bylo takové ponižování. Není snadné na to zapomenout. Je to tlak, když nemůžete řešit klíčovou záležitost, protože máte určitou bariéru. A někdo vás přetěžuje něčím navíc. To všechno oddaluje něco, co se za čas stejně přihlásí.

Vidím na vás ještě teď, jak jste se tehdy cítila.

Když to komukoliv říkám, tak nikdo by nechtěl, aby se k němu takhle někdo choval. Nic bych si z ní nedělala, kdyby na mě nepůsobil tlak z venku – a to ona věděla, že na mě působí tlak, abych se uživila. Ona měla své oblíbence, třeba programátora, který vydělával spoustu peněz. To byl podle mě šťastný člověk, rodiče ho nechali vystudovat. Ona mi o něm pořád vyprávěla, jaký je chudák a nedbala na to, že chudák jsem i já. Jako by mi dávala vinu za jeho utrpení a pořád opakovala, že nikdy nebude mít kamarády. Taky mi jen tak mimochodem sdělila, že s ním na pohovoru byla. Nebo zas jednou vyprávěla své kolegyni, jak byla na dovolené u moře, a já přitom v té chvíli byla v kanceláři a neměla jsem ani na jídlo. Byla často tak emocionální, že mi z ní bylo špatně. Proč já mám vnímat emoce nějaké pracovnice? Byla jsem z ní strašně unavená. Proto na ni nejde zapomenout. Třeba sedávala rozložitě a naproti ní seděli „ti postižení“. Navenek vysílala matoucí signály. Usmívala se a vy nevíte, že vás chce praštit. Jen něco divného cítíte.

Svět je čím dál více autistický – lidé žijí v sobě 3

V kontextu toho, co vyprávíte, se musím zeptat, jak vnímáte, když odborníci říkají, že jako autistka nemáte empatii?

Pokud vím, tak empatie je kognitivní schopnost a nevypovídá nic o citlivosti. Na empatii je založena manipulace s lidmi. Zjistíte, na čem jim záleží, tím pádem získáte povědomí o jejich slabinách. A to autisté neumí. Autisté jsou velice často obětí empatických lidí v jejich okolí.

Jak byste si představovala, aby vám poradkyně pomohla?

Sama už žádnou poradkyni nikdy nechci. Měla by spolupracovat s úřadem práce, říci, kde hledat inzeráty, pomoci napsat životopis a motivační dopis, pomoci mu sociálně a zjistit možnosti, které pro dotyčného člověka jsou. Ale ne všechny možnosti, jen ty, které se hodí na určitého klienta. Jenže u toho se už musí více přemýšlet. To není tak jednoduché a pohodlné, jako když na všechny použijete stejný metr. Ono se to pak svádí na to, že je hodně klientů a prostě to jinak nejde. Když to jinak nejde, tak ať to radši nejde vůbec, ať ta neziskovka takovou službu nenabízí.

V knize píšete, že jste vůbec neuměla telefonovat.

To už jsem tehdy uměla. Ale s tím by také měla pomoci, kdyby to dotyčný uchazeč o zaměstnání neuměl. Spíš bylo tragické, že mě chtěli učit základy internetu, i když jsem to uměla.

Tak proč vás to učili?

Nevím. Já jsem byla donucena jít povinně na jejich pracovní klub a musela jsem se tam učit na počítači. Přitom z mé brigády u nich věděla, že to vše umím. Řekla jsem, že nechci, že je to zbytečné, že přenechám místo někomu, kdo to neumí, a ona: to je jenom deset minut, běžte. Postavila se proti mně a dupla. A dívala se upřeně na mě. Zopakovala jsem, že tam nechci. Stejně jsem musela. Byl to obrovský nátlak z její strany. Nebo jsem si musela nacvičit pohovor, že se ucházím o uklízečku. „Tak běžte za dveře a zaklepejte.” Až tohle jsem musela předvádět přede všemi na klubu. Ale proč to dělali?

Možná protože se musí splnit počet klientů v rámci sociální rehabilitace, na kterou získali dotace?

Tak si měli sehnat někoho jiného na to odškrtnutí. Opakovala jsem jim, že nechci, že tohle umím. Když věděla, že to nechci, tak to už je porušování práv člověka. Dokopala mě k tomu existenční nouze. Tím, že jsem to absolvovala, jsem pak u nich mohla lepit obálky. To je zneužívání. Mám tohle zapotřebí?

Chtěla byste, aby vám v novém zaměstnání pomohl určený mentor na pracovišti?

Bylo by to dobré zpočátku, aby lidé ve firmě začali respektovat, že tam je někdo s tím a s tím. Oni by stejně po čase poznali, že něco není s novým kolegou v pořádku. Naštěstí se lidé o cizí životy už moc nestarají. Každý má svých starostí dost a je k dispozici hodně možností, jak je řešit.

Nesvěřují se naživo, protože není čas, ani síla, ani chuť a pak se svěřují sociálním sítím?

Každý si najde své kamarády a s nimi vlastní svět, který ho chrání před cizostí venku. Je to důležité k zachování identity.

Autistická lékařka z Německa Christine Preissman se v rozhovoru svěřila, že jí vadí “plkání” v kanceláři. Umíte si povídat jen tak  například o počasí?

Záleží, kdy je to vyřčeno. Když je to teatrální, já to pochopím. Když je člověk unavený z množství práce, tak prostě jen něco říká, aby se odreagoval. Bývají to lidé emocionální. Když jsou unavení, tak začnou mluvit o počasí a zatěžují vás. Chtějí se uvolnit na váš úkor. To, že vás ten člověk citově vydírá, to nevadí jenom lidem s autismem.

Myslíte, že je to na úkor druhého, když se někdo potřebuje odreagovat “plkáním”?

Je to na úkor toho druhého, protože chce, abyste se mu věnoval. To nejde jenom o práci. Já nejsem takový introvert, taky mi pomáhá, když něco jen tak řeknu. Ale ty moc jednoduché nesmysly dělají vesměs jednodušší lidé. Je to ale čím dál méně běžné, dneska se lidi baví víc o tom, co je štve. A to je mnohem zajímavější, když se lidé baví o tom, co jim vadí. Je to také oblíbenější než hovory o tom, co má kdo rád.

Na FB se lidé prezentují téměř jen tím, co dokázali, co mají rádi, tam se předpokládá, že jste dokonalá.

To je jiná forma komunikace, tam se předstírá. Na druhou stranu je interakce naživo pro mě opravdu vyčerpávající. Komunikace na Facebooku je oproti tomu skvělá věc.

Svět je čím dál více autistický – lidé žijí v sobě 1

Iveta Radkovová a Dagmar Edith Holá u Vltavy

Lidé by se měli bát víc pitbulů než autisty

Jak se díváte na to, že veřejnost se bojí autistů, protože jsou podle nich agresivní?

To si asi pletou s autisty, kteří k autismu mají mentální postižení. A i ti nemusí být vždy agresivní. U aspergerů, pokud jsou agresivní, je to podle mě vyprovokováno tím, že je dlouho něco nebo někdo někam tlačí. U každé duševní choroby si veřejnost umocněná mediálním prezentováním lidí s duševním onemocněním domnívá, že jsou všichni agresivní. Lidi nad tím nechtějí přemýšlet a média také ne. Lidi se nestarají o autisty, nezajímá je to. Starají se jen sami o sebe. Mně vadí, že autisty ukazují jako zvláštní lidi, ale jsou taky lidi a chtějí to, co ostatní lidé. Neurotypický? Neurodiverzní? Je to nesmysl. Přání se neliší. Potřeby taky ne. Čím víc jste mezi lidmi, čím víc se u vás rozjede komplexní myšlení, chcete to, co ostatní lidé. Jsou to strašně složité věci, nejsem doktorka, nevím, zda mechanismy v mozku nám fungují opravdu odlišně. Lidé by se měli bát nějakého kriminálníka než autisty. Je zajímavý, že pitbulů se lidi nebojí. Já se bojím pitbula víc než autisty. U autisty je případná agresivita vyvolaná tlakem okolí, většina z nich jde spíše proti sobě (sebepoškození, úzkosti, deprese). V zásadě je to postižení a ne nemoc.

Někteří aktivističtí vysokofunkční autisté říkají, že diverzita je jejich identita.

Ale to není moje identita. Neindetifikuji se s žádným aspergerem nebo vysokofunkčním autistou. Beru je jako lidi, ne že jsou to autisté. I autisté mají povahu různou, protože není autista jako autista.

V komunitě lidí s autismem je spor, zda říkat člověk s autismem nebo autista. Mnoho z nich vnímá pojem „člověk s autismem“ jako, kdyby byl autismus batoh, který si mohou kdykoliv odložit, ale to není možné, takže právě používají pojem autista a vnímají autismus jako identitu.

Já to neberu po emocionální stránce. Nechci to prožívat. Když se rozjede komplexní myšlení, tak jako ostatní chcete někde bydlet, pracovat, mít své zájmy, přátele. Asi je to postižení, stát nedává důchody jen tak pro nic za nic. Aby z člověka udělal většího pacienta? To jsou pak zbytečné peníze. Některé autisty akorát asistentka brzdí a ty peníze by přeci dostával dotyčný člověk od státu na asistenci. Ten člověk asistentku nepotřebuje na doživotí, ale třeba jen v konkrétním období, a ne aby se na něj asistentka vázala.

Myslíte, že by lidé s autismem měli dělat asistenty jiným autistům?

Myslím, že to popírá samu podstatu autismu. Pokud budu mluvit za sebe, mě to neláká. Ostatních byste se musela zeptat. Asistent vnímá potřeby klienta, k tomu je potřeba silná dávka empatie, aby nedošlo ke zhroucení. Na této pozici je distance nutná. Odhlížíte od sebe, to hodně autistů nedokáže. To samé se uplatňuje u prodeje, ale tam nehrají role emoce. Klient se vám nesvěřuje. Neznamenáte pro něj tolik. To zbavuje zodpovědnosti.

Proč jsem napsala knihu

Vaší knihou jste vstoupila na pole osvěty autismu. Tím to pro vás skončilo, nebo budete o autismu mluvit či psát dál?

V knížce jsem mluvila o autismu, jak to vidím já. Nerada bych knihu a své vnímání autismu někomu vnucovala.

Proč jste neoslovila jako vydavatele nakladatelství, které se na autismus specializuje?

Chtěla jsem psát věcně a objektivně. Ona to není klasická autobiografie. Chtěla jsem to psát pro co nejširší veřejnost, ale i lékařskou veřejnost. Psát čistě o svých subjektivních prožitcích, co jsem pokaždé prožívala, by mi přišlo ubohé.

Proč jste si vybrala novináře k vaší knize, a ne třeba odborníka na autismus?

Odborník by mohl být zaujatý, ovlivněný vlastními znalostmi. Novinář je přístupnější, nekritizuje, nehodnotí. Přijímá to, jak to je.

Iveto, vy jste první, kdo z lidí s PAS u nás napsal knížku.

Nejsem první. Co ten čtrnáctiletý autista, který napsal Svět dítěte očima autismu? A pan Schovanec.

To máte pravdu, ale pan Schovanec je Čech žijící od narození ve Francii. Mladičkého Matyáše Hájka vyzpovídávala jeho maminka. Josef Schovanec říká, že většina autistů se o osvětu nezajímá. Vydala jste knížku, lidi se vás možná začnou ptát. Jste připravena na osvětu veřejným vystupováním?

S tím se počítá, že když něco vydáte, že se to někomu nebude líbit a že se lidi budou ptát.

Nebo se to naopak bude líbit, proto se budou chtít ptát. Jaký máte pocit, když svou knihu držíte v ruce, když ji máte vystavenou doma v knihovně?

Nijak moc to neprožívám. Na počátku je to takové omámení, nemůžete uvěřit, že je to pravda. Ale je jiná doba, kdy zveřejnění něčeho není vzácnost. Tohle je přeci jenom kniha, to ano. Jenže dnes nevíte, jak ji kdo přijme, jestli ji vůbec přijme. Taky si uvědomujete, že na úpravě té knihy pracovalo hodně lidí, že jste ji napsala s někým. Spolupráce s panem Hořejším všechno urychlila. Dnešní doba, ve které se nemůžete soustředit, spolupráci vyžaduje.

Svět je čím dál více autistický – lidé žijí v sobě 2

Knihy jsou mí největší přátelé

V knize na mnoha místech zmiňujete, že hodně čtete a že knihy jsou pro vás největší přátelé, z nich čerpáte inspiraci a rady pro život. Jaké čtete?

Teď zrovna Principy kritického myšlení a Úvod do informační vědy – to je doporučená literatura pro přijímací řízení.

A pro oddych?

Já se bojím začíst do něčeho, protože mě to zablokuje. Vadí mi, když mě při čtení vytrhne prostředí. Jsem ráda, že bydlím sama, protože mi vadí, když při čtení někdo na mě kouká nebo na mě promluví. O knihy, které mám, se bojím. Ani nevím proč. Jako by to byly živé bytosti. V těch knížkách je něco, co dělá, že se o ně bojím.

Při čtení vás ten příběh tedy zcela pohltí?

Při čtení si můžu dovolit myšlení, které si nemohu dovolit v práci. Mám takový pocit, že i tato má práce, ve které už jsem přes dva roky, není pro mě ideální. Je to práce prodejce. Mně nevadí lidé, mně vadí styl té práce, že se nemohu na delší dobu zaměřit. To jsou opakující se úkony. Já prodám, udělám šlus. Přijde jiný zákazník, zase znovu to samé a mně to vadí, že nemůžu víc přemýšlet. Já mám pocit, že mi to dokonce ničí mozek.

Prožíváte knihu s postavami?

Nejde o to.

Přemýšlíte tedy nad každou větou?

Nepřemýšlím nad každou větou. Čtu a přemýšlím nad souvislostmi, které se mi vybaví. Pak se mi vybaví informace, které jsem četla v jiné knížce. Můj problém nejsou lidi, ale ten styl myšlení, který musím vyvinout, abych mohla jednat s lidmi. Nemůžu přemýšlet moc dlouho. Já musím pochopit, a to hodně rychle, o co těm lidem jde. A co jim říkat a co ne. A to nejde bez abstraktního myšlení. Musíte vypíchnout, o co lidem jde.

Potřebujete pořád myslet?

Je zarážející, že se říká o lidech s autismem, že mají rádi opakující se, to není pravda, nemám to ráda. Je to monotónní. To, že mají lidé rádi opakování, to je nesmysl. Ten člověk nakoupí a já už ho nikdy neuvidím. Já nad ním musím přemýšlet, ale musím přemýšlet rychle. To je práce zaměřena na proces, a to pro mě moc není, jak jsem zjistila. Moje jediná záchrana je pořád přijímat nové informace, a to mi umožňují knihy. Také mě rozčiluje, že ta práce, kterou dělám, je náročná fyzicky. Ne, protože bych byla líná, ale pracovat fyzicky a studovat při tom, to nejde dohromady. Ti lidé, co říkají, že fyzická práce pročistí hlavu, nemají pravdu. Zjistila jsem, že to nejde. Jsem z této práce moc unavená a ke všemu mi ortoped potvrdil, že moje bolesti rukou souvisí s uvolněnými klouby, a to prý souvisí s autismem. Bojím se, že tuto práci nebudu moci dělat.

Z čeho vás bolí ruce? Co přesně děláte?

Pracuju rukama. Dělám kroužkové vazby, tisknu plakáty, tahám těžké role. A moc mi vadí, že nejsem fyzicky na tom dobře. Pořád přemýšlím, jak zlepšit kondičku. Také mi vadí, že málo vydržím.

Sportujete?

Koupila jsem si permanentku do posilovny kvůli posílení zádových a břišních svalů a snažím se ji využívat.

Hovoříte hodně o tom, že stále cítíte z fyzické práce únavu.

Hrozně. Prostě bych se ráda věnovala nějaké teoretické činnosti. Ráda bych pracovala v knihovně nebo v nějakém archivu. Ale myslím si, že spíš v zahraničí bych mohla pracovat v knihovně než tady. Tady mi nikdo nedá šanci, když takový obor nemám vystudovaný. Anglicky mluvím, v zahraniční firmě jsem se domluvila, já mluvím i se zákazníky v práci anglicky. Pochopila jsem, že přijímat nové informace člověk musí, musí se učit pořád nové věci, někteří lidé to nechtějí, vidím, jak jsou pak unavení a frustrovaní, když se nerozvíjí. Pořád nové informace je moje jediná záchrana.

Svět je čím dál více autistický – lidé žijí v sobě 4

Můžete číst fantasy literaturu?

Mám nejradši Raye Bradburyho, 451 stupňů Farenheita. Abstrakce souvisí s fantazií. Myslím si, že i s fantazií souvisí také empatie. Protože to je kognitivní schopnost. Proto jsou lidi naivní, proto si myslí, že je má někdo rád. Jednání s lidmi je náročné a vyžaduje abstraktní myšlení.

Uvědomuji si, že jste psala v knížce, že nemůžete číst v MHD.

Nejde to, protože jsem se pokaždé ponořila do knížky a začala jsem přejíždět stanice.

Mně se to občas stane také, ale nevadí mi to.

Ale mně to vadí. Vadí mi nejen to vyrušování v MHD, ale to, že pak tím pádem přijdu pozdě a já obecně nestíhám věci. Ne, že si neumím plánovat, ale mám asi problém s time managementem.

Na schůzku jste přišla včas.

Chodím včas, ale musí tam být určité pravidlo. Třeba dneska po rozhovoru jdu rovnou domů a mám strach, že nedojdu zítra do práce. Musím si odpočinout. Já nemůžu už nic víc vstřebávat. Nevím, čím to je. Lidi okolo mě to nechápou a ptají se mě, proč hned po nějaké akci či setkání musím rovnou domů. Oni stihnou víc věcí. Já nechápu, jak to lidé stíhají. Ještě jsem na to nepřišla, já prostě musím jít domů, protože bych zítra nedošla do práce a bojím se, že třeba nevstanu.

Umí přepínat. Z jedné akce na druhou…

Na to jsem ještě nepřišla. Všechno je potom problém. Když si uvědomím, že nemám doma kafe, ale už ho cestou nezvládnu koupit. Přitom bez kafe ráno nezvládám, protože mám nízký tlak. Teď kde ho koupit? Mně pak dochází energie, pořád bojuju, já nevím, z čeho jsem unavená. Pak mi všechno vadí.

Rozumím vám, znám to při přetížení. Zdá se mi, že vy ale takový stav máte stále.

Pořád se cítím přetížená. Musím si analyzovat, co je priorita. To kafe není důležité životně. Flexibilní uvažování je pro mě velmi náročné. Bez toho nemůžete ve společnosti být, protože se nemůžete upínat na jednu věc, to je právě to uvažování v kontextu. Třeba potřebujete kafe, máte před sebou obchod, ale tam je kafe drahé, v supermarketu je lacinější. A teď vy víte, že tam utratíte spoustu peněz za nějaké kafe, které by bylo v supermarketu za polovinu, ale do něj už nezvládnu dojít. A teď vám to přepne: je lepší být bez kafe? A ráno zvládnout bez něj? Ono se to nezdá, ale přemýšlení nad tím, co je priorita v tolika možnostech, je zátěž pro mozek. Obyčejní lidé si to neuvědomí, oni nevědí, o co přicházejí, když nejsou zaměření na detaily.

Jak to tedy vyřešíte? Došla byste si pro levnější kafe?

Ne, to bych fyzicky nezvládla. Protože nemám dost peněz, drahé si nekoupím a radši zůstanu bez kafe. Denní neustálé flexibilní myšlení a přizpůsobování se spoustě změn, výzvám okolo nás, vám zatěžuje mozek. Lidi si to čím dál více uvědomují, protože doba je dnes taková, že podnětů je už prostě moc pro všechny. V tu chvíli přetížení o nikoho nestojíte. Protože jiná psychika už by vás narušovala.

Svět je čím dál více autistický – lidé žijí v sobě 8

Máte pravdu, že už to není jen problém lidí s autismem. Proto víc a víc lidí je pouze po práci/ po škole doma u virtuální reality. A co to vyřešit tak, že si koupíte kafe dražší a ušetříte na něčem jiném?

Ale to je zase přemýšlení. To vidíte na psychice lidí, kteří vydělávají málo, oni se takhle taky chovají, že nikoho nechtějí vidět. Vidím to na obyčejných lidech, že se chovají jako já. Mně se nelíbí, že mluví o autistech jako o něčem zvláštním, protože vnímám, že se chovají stejně. Utíkají do samoty. Svět je čím dál více autistický. Lidé žijí v sobě.

Ano, ale nemají přeci jen dary, které máte vy. Vyšší nebo vysokou inteligenci, chuť vstřebávat nové informace, specifický zájem, který je rozvíjí… Takže oni končí hraním na PC nebo frustraci vybíjejí komentáři na FB. Je to tak?

To nechci vůbec nějak komentovat, protože těch důvodů, proč lidé tráví čas na FB, může být celá řada. To není jenom na odreagování, je to účinná forma komunikace. Já přece nemůžu vědět, co tam všechno řeší. Napadá mě tolik věcí, až se mi z toho motá hlava. Je to hrozně složité. Ty komentáře chápu. Ti lidé se leckdy brání proti nespravedlnosti, která dnes hrozí na každém rohu. Někdy je to jediná obrana. Oficiální cestou se často dočkáte výsměchu nebo lhostejnosti.

Když jste bydlela u rodičů, tak jste nepřemýšlela, jaké kafe si dovolit koupit?

Nepřemýšlela, pak jsem měla chuť víc se bavit, to je jasný. Víc být mezi lidmi. Chudoba způsobuje deprese. Zabývat se totálními detaily, kde si to kafe koupit, aby nebylo drahé. A jestli mám ještě sílu, dojít si pro to levnější nebo budu bez něj. To znamená frustraci. Ale druhý den jste bez kafe. Takže další frustrace nastane ráno. Proto se říká, že život je boj.

Pak tedy se musím zeptat, zda si můžete dovolit koupit knihy?

Půjčuju si je.

Vadí vám to nebo ne?

Nevadí mi to. Vadí mi to, když si potřebuju psát poznámky, že je výpůjčka časově ohraničená, že to nestihnu vrátit. Pak existuje možnost, že si to můžete nakopírovat.

Nikdo mi nevysvětlil mého syna, který je asperger, když mu řeknu, že si tu knížku jenom půjčíme, tak ji radši nechce. Raději nečte, dokud mu ji nakonec nekoupím.

Možná se bojí, že nestačí vstřebat ty informace a bude to muset vrátit. Chce ji v hmotné podobě. Možná je u něj určitý druh problému s pamětí, možná má jiný mechanismus uchovávání paměťových stop. Chce ji mít, aby se do toho kdykoliv mohl podívat. Když na vás působí jiné věci, tak se bojíte, že o ty informace přijdete. Vlastně informace, co nepotřebujete, je uložena v dlouhodobé paměti, a co právě používáte, je v krátkodobé. Vyhasínání paměťových stop – když něco nepoužíváte, tak to zmizí. Takže on se asi bojí, že to nikdy nebude mít. Je u něj zřejmě špatná spolupráce krátkodobé paměti s dlouhodobou. Abyste měla flexibilní myšlení, tak si musíte vytahovat z dlouhodobé paměti ty pojmy, které potřebujete použít.

Taky je tak unavený, jako popisujete vy svou únavu. Doma ne, ale ve škole jen spal. Říká, že se nudil a že byl pořád unavený. Doma to samé učivo umí za deset dvacet minut. Když má ve škole písemku, přijde domů a třeba půl hodiny až hodinu leží s kočkou na zemi. Odborníci mluví o hypotonii. To je ta únava, kterou popisujete u sebe?

To je přesně ono. Nezvládáte vnímat více věcí. Doma váš syn vnímá jen učivo, ne spolužáky. Nit myšlení se odvíjí bez přerušení. Komunikace a vzájemná interakce naživo je opravdu vyčerpávající. Facebook je oproti tomu skvělá věc.

Lidé často říkají, že si musí aspoň na chvíli vymýt mozek.  Svět je čím dál více autistický – lidé žijí v sobě 6

To musíte, aby si ten mozek odlehčil. Třeba si pustím klip Král a klaun od Daniela Landy. Když si můj mozek neodpočine, může to způsobit pracovní neschopnost. Mně pomáhá sauna nebo posilovna. A cvičím doma posilovací cviky na záda. Jak jsem už říkala, mám strach vzít si román. Nechci si ani pouštět film, protože si to časově nemohu dovolit. Je takový obecný jev, když člověk potřebuje pracovat a teď na něj působí stres, tak si pustí hudbu. A ne, že se mu ta hudba líbí, ale aby ho vytrhla z těch běžných starostí a mohl se soustředit na něco složitějšího.

Od knih jsme se dostali k nákupům kávy, k vymývání mozku, k hypotonii… Četla jste někdy knížku, o které jste si myslela, že by si ji měli přečíst všichni lidi, aby je to změnilo?

Nemyslím si, že někoho se dá změnit knížkou. Jednotlivé názory se mohou změnit po přečtení knihy.

Vy sama píšete, že jste se měnila při psychologických knihách.

To ano, to jsou odborné knihy.

Takže třeba knihy Františka Koukolíka, které máte ráda, byste doporučila všem lidem?

Ne každý ho chce číst. Mně je Koukolík blízký. Není emocionální, vysvětluje podstatu, proč to a to lidi dělají. Je to strohé, bez balastu, ale určití lidé potřebují ten balast.

Iveto, co vám přináší autismus pozitivního?

Nepůsobí na mě tolik reklama, neobdivuji někoho jen proto, že ho obdivuje někdo jiný. Nedovedu to vysvětlit, ale je tomu skutečně tak. A zároveň ani netoužím po tom, aby mě někdo obdivoval. To dává pocit nezávislosti.

___________________________

Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / grafika Nadia Korbářová / foto Tereza Dotlačilová

(Pes na úvodní fotografii patří fotografce.)

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *