Učitelé mě kvůli mé upřímnosti neměli rádi

Učitelé mě kvůli mé upřímnosti neměli rádi

http://nfatyp.cz/podporte-nas/Pro většinu spolužáků jsem byl vždy buď „podivín“, nebo „pošuk“. Svým zvláštním chováním jsem vyčníval už v 1. třídě. Už tehdy jsem moc nemluvil se svými vrstevníky. Přišlo mi, že si nemáme co říct. Mnohem raději jsem se bavil s dospělými, hlavně se svým strýcem, který byl biolog.

Odlišné zájmy ale nebylo to jediné, čím jsem se lišil od svých spolužáků. Jejich chování mi připadalo hrozně zmatené. Nevěděl jsem, kdy mluví vážně a kdy si dělají legraci, kdy mluví pravdu a kdy lžou, kdy jsou upřímní a kdy se mě snaží zmanipulovat. Navíc mi připadalo, že při přestávkách hrozně křičí (nikomu jinému to ale nevadilo).

Často jsem si o sobě myslel, že jsem úplný blázen. Jediné, co mě dokázalo přesvědčit o opaku, byla biologie. V té jsem totiž naopak extrémně vynikal. Už odmala mě všechno, co bylo spojené s biologií, úplně fascinovalo. Četl jsem téměř výhradně knížky s touto tématikou a nějakou dobu jsem dokonce doučoval z biologie děti, které byly o 5 let starší.

Možná byste si teď o mně mysleli, že jsem byl takový ten šprt, kterého učitelé mají rádi. Pravdou ale je, že ani učitelé mě kvůli mé upřímnosti neměli rádi. Obzvlášť mě nesnášela učitelka přírodovědy. Což mi až tak nevadilo, protože ji neměl rád nikdo. Její výklad byl nudný i pro mě, a to jsem se o biologii jinak velmi zajímal, a navíc často řekla nějakou chybu, na kterou jsem ji okamžitě upozornil.

Jednou se mě zeptala, zda bych nechtěl učit místo ní. Nedošlo mi, že je to ironie (s pochopením ironie mám často problémy), a tak jsem přišel k tabuli a začal na ni psát poznámky… Od té doby mě nesnášela ještě víc.
Učitelka matematiky si zase často myslela, že jí lžu, protože když jsem s ní mluvil, nikdy jsem se nedíval do očí. Já se ale nedokážu lidem dívat do očí. Respektive dokážu, ale je to pro mě velmi nepříjemné až bolestivé, proto to radši nedělám.

V celé škole jsem měl jenom jednoho kamaráda. Nechodil do stejné třídy a už si přesně nevzpomínám, jak jsme se vlastně seznámili. Jedno ale vím jistě, už od začátku mi bylo jasné, že máme něco společného. I on se choval velmi zvláštně. Co přesně máme společného jsem se ale dozvěděl až před rokem, kdy za za mnou přišel s tím, že mi musí něco sdělit. Řekl mi, že je autista a myslí si, že já bych mohl být také. To mě zarazilo. Do té doby jsem si myslel, že autismus je závažné onemocnění a všichni autisté jsou zavření v ústavech.

Ani rodiče tomu nechtěli uvěřit. Ze zpětného pohledu mám dojem, že se hlavně nedokázali smířit s tím, že by jejich dítě nebylo „normální“. Nakonec jsem ale došel k závěru, že už nedokážu žít v takové nejistotě. Potřeboval jsem zjistit, kdo vlastně jsem.

Tak jsem začal chodit k psycholožce, která nakonec zjistila, že mám tzv. Aspergerův syndrom, který spadá pod poruchy autistického spektra. Tohle zjištění mi úplně změnilo život. Stačilo se podívat na příznaky Aspergerova syndromu a bylo mi najednou jasné, proč nejsem jako ostatní.

Najednou jsem pochopil, proč mi vadí hluk mnohem více než ostatním („zvýšená citlivost smyslů“), proč se lidem nedívám do očí („problémy s očním kontaktem“), proč mám tak ohromné znalosti biologie („úzké zaměření na jeden obor“), nebo i proč každé úterý nosím stejné zelené tričko („rituály“).

Rozhodl jsem se s tím seznámit své spolužáky a učitele. Chtěl jsem, aby pochopili, proč se občas chovám jinak. Zkusil jsem jim to vysvětlit, ale marně. Učitel na angličtinu mi sdělil, že jsem sice hrozný podivín, ale autista určitě nejsem, protože nejsem žádný hlupák, co by mlátil hlavou o zeď. Učitelka na matematiku mi řekla, že nemůžu být autista, protože tak nevypadám. Spolužáci mi sice uvěřili, ale k ničemu to nebylo. Jediný rozdíl byl v tom, že se mi teď neposmívali kvůli tomu, že jsem „pošuk“, ale kvůli tomu, že jsem „autista“.

Ani u rodičů jsem nenašel pochopení. Místo toho se máma a táta začali mezi sebou dohadovat, jestli za můj autismus může očkování, nebo ne. V tu chvíli jsem si uvědomil, že nemá smysl vykládat lidem o tom, proč se chovám odlišně. Je jedno, jestli pro ně budu „pošuk“, nebo „autista“. Beztak se na mě vždycky budou dívat jenom skrz prsty.
___________________

Text Matěj K. (Další články Matěje najdete v rubrice Humor.)
(Vzhledem k velké stigmatizaci lidí na autistickém spektru, neuvádíme příjmení u těch, kteří si přejí zůstat v anonymitě.)

Pokud se Vám článek líbil, prosíme, přispějte na honorář pro autora a korektorku. Svůj finanční příspěvek můžete zaslat na účet Nadačního fondu ATYP u Raiffeisen Bank 9756596001/5500. Děkujeme.

Učitelé mě kvůli mé upřímnosti neměli rádi 1

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *