Vše, co jsem se naučil, jsem se NEnaučil ve škole aneb O nenaplněném potenciálu školních předmětů

Vše, co jsem se naučil, jsem se NEnaučil ve škole aneb O nenaplněném potenciálu školních předmětů

Přemýšleli jste už někdy o tom, jak je možné, že taková zajímavá věda, jako je matematika, zůstává v žebříčku nejneoblíbenějších předmětů žáků na prvních příčkách? Jak to, že většina mladých dnes umí zacházet s elektronikou lépe než jejich vyučující informatiky? Přemýšleli už jste někdy nad tím, jak je potenciál toho času, který ve škole věnujeme učení, nevyužit? Zkusím vám to připomenout jedním dnem ve škole v sedmé třídě…

Zavřete oči a zkuste si vzpomenout, co jste se v matematice kdy naučili, nebo co se právě učíte. Přemýšlejte o tom, jestli vám to učení přijde záživné, dumejte nad tím, zda většinu toho učení jste v životě potřebovali, pokud se nevěnujete přímo matematické oblasti. Pravděpodobně vašich zkušeností a námětů nebude zas tak mnoho. Totéž si myslí i 12letý Tomáš. Většina hodin je pro něj utrpením. „Pan učitel stále píše něco na tabuli. Musím si vše rychle zapisovat. Vůbec nerozumím tomu, co píše,“ říká Tomáš. Nemá čas přemýšlet nad samotným obsahem příkladů. Nemá čas, aby se mu vyvinulo myšlenkové schéma toho, jak má postupovat při řešení příkladů. Nemá vycvičenou oblast logického uvažování, které je v matematice velmi potřebné. Hodiny ho velmi zmáhají. Jako by vše bylo orientováno na výkon, nikoli na to, aby jim pedagog vysvětil tu krásu a potenciál, co v sobě tento předmět ukrývá. Vždyť matematika je věda plná tajemství, plná klíčů k vesmíru. To on ale nikdy neměl možnost pochopit. Od učitele ví jen to, že matematika slouží jen k tomu, aby si spočítal drobné v obchodě, aby jej prodavačka neošidila. Tomáš zamáčkne smutek a nechuť hluboko do koutku své duše a jde si ke katedře pro další pětku s vědomím, že z něj vysněný astronom nejspíš nebude.

Na letopočtech je učitelka všechny utápí

Áňa přišla ráno do třídy a sedla si do své lavice u okna. Jako každé slunečné ráno má zase v hlavě myšlenky, proč musí být zavřená ve školní budově. Spolusedící je zamlklá. Za chvíli si kamarádka položí hlavu do dlaní. Áňa se snaží zjistit, co se tak hrozného stalo. „Hrozí mi trojka z tělocviku na vysvědčení a kvůli tomu je ohrožené moje přijetí na prestižní gymnázium,” vzlykne Aneta a utře si slzy, které se jí valí zpoza brýlí. „Na výzo musím mít určitý průměr, a to s trojkou z tělocviku nesplním. Už jsem si to počítala,” dodává. Áňa nechápe. Je opravdu nutné, aby někomu tak geniálnímu v přírodních vědách někdo zavřel dveře před nosem jenom kvůli tomu, že neudělá stojku a nechytí míč? Proč je tenhle systém postavený na známkování? Proč se na ta čísla často pohlíží jako na jediný ukazatel žákova talentu a píle? Náhle do třídy vejde učitelka výtvarky. Zjedná si ticho a pak prohlásí, že se dneska bude kreslit portrét spolužáka. Aneta si málem zavýskne, protože kreslení zvládá doslova levou zadní, jelikož kreslí snad od doby, co se naučila držet tužku v ruce. Ale paní učitelka ji neučí nové styly. Neučí ji, jak se rozvíjet. Stačí jí, že Anetin sebevíc odfláklý obrázek ukazuje třídě jako zářný příklad uměleckého nadání. Naskýtá se tedy otázka, zda tato žákyně neusne na vavřínech. Nejspíš ne, kreslení ji moc baví a denně ho doma praktikuje. To Áňa má větší problém. Portrét nenakreslí, ani kdyby se na hlavu stavěla. Z portrétu dostane za pět. Jsem dobrá na tělocvik, řekne si v duchu, aby zase necítila z nespravedlnosti nával vzteku. A představuje si, že na výtvarce je pohoda a všichni něco tvoří. Někdo sedí v lavici, jiný na koberci… a paní učitelka s nimi. Její kamarád z parkouru má na škole projekt, díky kterému přichází na výtvarku ergoterapeut a na tělocvik jejich společný lektor parkouru. Všichni jsou v pohodě a vypráví o škole i na kurzu… Ona se snaží každý den po vypadnutí ze školní budovy udělat střih a škola vůbec pro ni neexistuje. Proto nesnáší domácí úkoly, protože ji to nutí na školu zase myslet. Má pocit viny, že ji přestává všechno bavit. Přitom měla ráda dějepis i přírodopis, ale už je nenávidí. Na letopočtech je učitelka všechny utápí.

Jsem vyčerpaný z nudy a řvaní ve školeVše, co jsem se naučil, jsem se NEnaučil ve škole aneb O nenaplněném potenciálu školních předmětů 1

„Booooring,“ odpovídá 13letý Jakub na otázku, co ho baví ve škole. „Měl jsem rád angličtinu, matiku a přestávku. Teď už nic,“ mávne rezignovaně rukou. V angličtině je díky sledování zahraničních youtuberů na středoškolské úrovni, takže při hodině spí. Matematiku vzdal, protože učitelka neuznávala, když přišel na výsledek jiným způsobem. „Přestávky mě už nebaví. Všichni řvou a já jsem z toho unavený,“ dodává. Na otázku, čím by chtěl být, odpovídá hbitě, že programátorem. „Ale na to nemám čas, protože jsem ze školy vyčerpaný z nudy a řvaní.“ A nejspíš pojmenovává to, co se dá nazvat vyhořením, když člověk dlouhodobě dělá to, co ho nebaví, nevidí v tom smysl a ztratil vnitřní motivaci. Jakou školu by si přál? „Žádnou. Vše, co jsem se naučil, jsem se naučil jinde.“

Do třídy chodí také třináctiletá Nikola, která se zajímá o informační technologie a různou elektroniku. Její největší sen je být vývojářka počítačových her. Tudíž byste si možná mohli vyvodit, že její nejoblíbenější předmět je informatika, ale to bohužel není pravda. Nikole se zdá, že výuka informačních technologií, na rozdíl od informačních technologií samotných, se nezměnila za posledních deset let. „Umíme víc s počítači než samotní učitelé, a to jediný, co na hodinách informatiky děláme, je tvoření tabulek v Excelu a upravování písma ve Wordu. Už dva roky!“ naštvaným hlasem dodá důrazu na demotivaci Nikola. Byla by ráda, kdyby ji učil nějaký opravdový odborník na IT, který jim vše vysvětlí zábavnou a záživnou formou. Naučí je proniknout do vzrušujících tajů technologií. Informatika je předmět budoucnosti, ale bohužel to tak u nás na škole nevypadá. Z úvah ji vytrhne nepříjemný zvuk školního zvonku a Nikola musí odejít na další hodinu do jiné třídy. Vyjde šouravým krokem z počítačové učebny. Ještě se rozhlédne a vidí, jak jí na odchod bliká patnáct desetiletých křápů. Dívka přidá do kroku a už se vidí v teple domova u zapnutého YouTube tutoriálu programování.

________________

text Kateřina “Dodo” D. / ilustrace Pixabay.com

(Vzhledem k velké stigmatizaci lidí na autistickém spektru, neuvádíme příjmení u těch, kteří si přejí zůstat v anonymitě.)

Pokud se Vám článek líbil, prosíme, přispějte na honorář pro autory, korektorku a grafičku. Svůj finanční příspěvek můžete zaslat na účet Nadačního fondu ATYP u Raiffeisen Bank 9756596001/5500. Děkujeme.Považují mě za arogantní krávu – čekání na diagnózu Asperger 6

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *