Zpověď matky: Autentické chování aspíka na terapii

Zpověď matky: Autentické chování aspíka na terapii

Člověk si někdy něco moc přeje – a pak se nestačí divit, když se to vyplní. Rok jsem čekala, než se syn konečně dostane na individuální terapii. Byli jsme v pořadníku. Málo psychoterapeutů, kteří rozumí autismu. Terapie je dobrá věc, také jsem jich kdysi několik absolvovala, duševní hygienu potřebuje v nějakém období každý z nás, říkala jsem si a viděla v terapii často jedinou cestu pro našeho aspíka.

Po roce čekání jsme se konečně dostali na terapii, kde jsme tři: rodič, dítě a terapeut. Ve stejné budově, kam chodil syn před rokem na sociální dovednosti, takže žádná změna. Nebylo třeba připravit ho na prostor a cestu. Ze skupiny sociálních dovedností má dobré zážitky, takže neprotestoval. Navíc šel kvůli tomu o hodinu dřív ze školy, takže co víc si mohl přát, když úterky nesnáší, protože šest hodin ve škole je podle něj prostě nenormální a rozhodně ho to velmi zatěžuje. Tento den nesmíme mít doma ani návštěvu a plánovat cokoli většího. Šest hodin výuky je prostě mazec. Chápu ho.

Bolí mě, co vidím

Syn na vyzvání „pojďte dál“ okamžitě zaplul do křesla a sedl si k terapeutovi bokozádově. Okamžitě se spustily moje myšlenkové pochody, zda mu mám říci, aby si sedl rovně, na pana doktora se díval a vůbec se choval slušně. Když to neřeknu, budu vypadat jako matka, která své dítě neusměrní. Když to řeknu, stejně to k ničemu nebude, oční kontakt nezvládá a během pikosekundy bude ve stejné pozici. Možná také hrozí, že mi hned něco ošklivého řekne. Dívám se do jeho tváře, která je pořád tak dětská, až něžná. Dochází mi, že je sluchový typ, stejně vnímá víc sluchem a ne očima, takže by ho už jen dívání se na pana doktora mátlo, možná znejišťovalo. Myšlenky mi jedou, než mi dojde, že jsem u terapeuta, který zná autisty, tak nemusím nic, a škodolibě si řeknu: Jen ať vidí. Teprve zpětně mi dojde, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Za padesát minut terapie jsem si odnesla poznání, že jako mámě mi vidění toho, jak se můj syn chová neadekvátně, nesociálně, pořád šíleně vadí. Možná to nebylo škodolibé, možná v tom byla skrytá touha, volání o pomoc.

Škola? Nesnáším!

Bokozádově syn vydržel povídat, když se mluvilo o tom, co má rád a nerad ve škole. Bručel, že školu nesnáší, že by ji zlikvidoval, protože je tam nuda. Hovořil takovým tím správně znechuceným tónem mistra zkratky. Nesnáším, boooring, Marie Terezie byla debilní a jemu by jedině pomohlo, kdyby tam nechodil. Na otázku, čím by chtěl být, předvedl brilantní dlouhé a promyšlené věty. „Vším, čím bych chtěl být, vyžaduje školy, a tím pádem nevím, zda to ještě chci. Nejlepší by bylo, kdyby se člověk narodil s těmi vědomosti, které by potřeboval pro to, čím chce být a k čemu má talent.“ Howgh.

Uvolnění při tom, co mě baví

Když se mluvilo o tom, že rád čte, jeho tělesná schránka se uvolnila. Mrštně se svezl na křesle, nohy se objevily na stěně a já trnula, že shodí kalendář. Mluvili jsme s hlavou, která byla téměř u koberce. Vojtěch s úsměvem povyprávěl o osmém dílu Škyťáka, který je inspirovaný filmem Jak vycvičit draka. Něco z karate předvést odmítl – má na to málo prostoru. Terapeut mu udělal místo, a stejně to nepomohlo. Vojta potřeboval hooodně prostoru. Záhadnými způsoby dělal na křesle kotouly, z nichž se propletl opět do pozice jakési polostojky. Kalendář na svém místě na stěně kupodivu stále držel. Nechápu, kterou poruchu pozornosti to vlastně má. Ve škole hypotonickou – stále se unaveně válí po lavici a po diktátu už několikrát vyčerpáním usnul na koberci za lavicemi. Mimo školu a počítač to vypadá na hyperaktivní. Záhada.

Co tě štve na mámě?

„Moje máma je hodná, ale pořád otravuje.“ Jak to vypadá? ptá se doktor. „Pořád něco chce.“ A co děláš, když něco chce? Vojta neodpovídá a poťouchle se usmívá.

Jsem zakomponována do rozhovoru a vysvětluji synovi, že mi vadí, když je na mě zlý, utrhuje se a opakuje každou větu po mně. Dozvídám se od něj, že to opakuje proto, abych věděla, jak ty věty jsou otravné, abych věděla, jak mu ubližují, takže mi tím chce taky ublížit. A co po synovi chcete? Běžné věci: aby si šel udělat úkol, šel večeřet, jednu domácí práci denně, aby si vyčistil zuby. Vlastně je to jakýkoliv, byť minimální požadavek, který odstartuje jeho syčení a opakování všeho, co řeknu. Syn se poťouchle usmívá. Znám ten úsměv. Je to jeho humor, kdy ví, že nás zlobí, že se to nemá a že nás vlastně zkouší. Když byl tříletý, bavil se tím, že nám vždy řekl, že někde něco je. My se tam podívali a on se takhle šibalsky usmál. Ten úsměv házel i na zlého vlka v Krtečkovi. Jediná negativní postava – a on ji miloval, byl to jeho nejoblíbenější díl.

„Nevadí ti, že se pak hodně pohádáme?“ ptám se ho.

„Vadí!“ křikne při přetáčení se na křesle.

„Já se nechci hádat,“ řeknu mu.

„Já také ne, ale nechci plnit tvé otravné příkazy.“

Ukázkový dialog matka–syn

Já: „Vojto, můžeš si sednout tak, abychom nemluvili s tvým zadkem? Je to vůči nám neslušné.“

Syn ironickým tónem: „Můžeš si sednout tak, abychom nemluvili s tvým zadkem? Je to vůči nám neslušné.“

Terapeut ke mně: „Co byste tedy potřebovala, aby se změnilo? Začneme třeba třemi věcmi.“

Já: „Určitě to, aby se mnou nemluvil hnusně, když po něm chci pouze pár věcí denně, a hlavně aby po mně neopakoval věty. To mě hrozně dráždí a fakt mi už ujela ruka. Udělala jsem motivační plán, ale roztrhal ho, takže nevím, jak to s ním domluvit.“

Vojta: „Nebudu podle žádného zasraného motivačního plánu fungovat.“

Já: „Já jsem musela v dětství fungovat i bez odměn, a ty nefunguješ, ani když máš odměny.“

Syn ironicky: „Já jsem musela v dětství fungovat i bez odměn, a ty nefunguješ, ani když máš odměny.“

Já: „Děláš úplný minimum. Úkoly stejně musíš dělat, zuby si čistit taky a v jedenácti letech prostě jednu věc denně zmákneš.“

Syn: „Děláš úplný minimum. Úkoly stejně musíš dělat, zuby si čistit taky a v jedenácti prostě jednu věc denně zmákneš. Já ti říkám, že nebudu dělat nic.“

Já: „Takže tě baví hádat se, jo?“

Syn: „Takže tě baví, hádat se, jo? Mami, neotravuj mě pořád.“

To škrtněte! To škrtněte!

Terapeut se na kolečkové židli přemístí k flipchartu. „Maminka mi nadiktuje tři věci, které po tobě bude chtít. Když je budeš plnit, dostaneš odměnu, na které se domluvíte.“

Vojta: „Mně je to jedno!“

Terapeut zapíše:

  • neopakovat po mámě věty (povoleno 3x denně s tím, že se musí přestat, když máma upozorní, že jí to vadí)
  • úkoly a příprava do školy bez nadávání
  • jedna domácí práce denně bez nadávání

„To si děláte srandu!“ kope Vojta nohama do zad křesla. Autenticky vyjadřuje svůj hněv.

„A odměnou bude, když máš tak rád počítač, že se ti bude přidávat počet půlhodinek na počítači.“

Vojta se vymrští z křesla. „To škrtněte!“ ukazuje zuřivě na bod počítač 2 hodiny denně plus. Snaží se sebrat psychologovi fixu. Terapeut vyhrává a neškrtá.

„Jste otravný,“ zařadí ho syn mezi otravovatele, než se zhroutí.

Slibuji, že budu zapisovat

Vojta pláče v křesle a křičí, že chce umřít, že je vlastně všem na obtíž, ať už ho někdo zabije. Je mi ho líto a jsem ráda, že jsem tady. Tyhle sebedestruktivní rapty ni někdy připadají horší než agrese. Někdy škrtí sám sebe tím, co najde. Jsme tak ráda, že na to nejsme teď sama. Naštěstí to nenabírá na grádech.

„U nás se doposavad z hodin na počítači ubíralo,“ přiznávám. „Vím, že sankce nejsou správná cesta, ale tohle jsme prostě nezvládli. Celá rodina má neomezený přístup na počítač a děti do osmé hodiny večerní, byla by to radikální změna pro všechny,“ přiznávám celá už nějak stažená. Moc dobře vím, kolik hodin denně smějí být děti podle psychologů na počítači.

„Tušíte, kolik hodin na počítači mají být děti?“ ptá se mě doktor a mně se chce utéct.

„Hodinu. Možná v jeho jedenácti už dvě?“

Vojta nadává, že jsme se zbláznili, když mluvíme jen o dvou hodinách a že to radši chcípne.

„To nedáme, změnilo by to režim celé rodiny. Všichni jsme na počítači hodně. I pracovně. Odpoledne jdeme se psem ven, někdy kroužky, úkoly, ale přesto je to víc, než doporučují psychologové,“ zmenšuju se a fakt bych nejradši utekla. Kopu tady za sebe i celou rodinu, která takhle funguje. „Já vím, nezvládli jsme to, blbě jsme to nastavili.“ Začínám mít vztek na sebe, na manžela… Měla jsem jiné představy o rodinném životě – a takhle to dopadlo.

Nezvládli bych nepoužíval. Ani to blbě. Prostě to máte tak.“

Nakonec se domluvíme, že se bude opět odečítat po půlhodinách. Vojta napůl slibuje, že ty tři body bude plnit. Ještě jednou se pokusí sebrat fixu z ruky terapeuta a všechno přeškrtat. Znovu se vrací do křesla, posadí se jako na začátku terapie a rozpláče se. Terapeut mu potvrdí jeho emoce a chápavě s ním mluví. Vojta přiznává, že cítí vztek i lítost. Já dostávám domácí úkol: zapisovat, jak půjde plnit tři výše zmíněné body. Nesnáším vlastně stejně jako syn jakékoliv motivační systémy, tabulky, ale slibuju, že budu zapisovat. Odcházíme. Vojta se zdá uvolněný. Vyvztekal se, vyplakal – a co já? Jdeme chytat pokémony, neb jsem to před terapií slíbila…

Zmátořila jsem se z dvoudenní migrény a pocitu, že jsem blbec, když jsem chtěla se synem chodit na terapii. Pořád mám před očima všechny jeho tělesné reakce na terapii. Slyším jeho odsekávání i opakování mých vět, na což jsem přeci zvyklá z domova. Tohle všechno mi musí vadit každý den? Každý den se vypořádávám s neadekvátním chováním svého aspíka. Očima, ušima, všechno se zapisuje do mé tělesné mapy. Uvědomuji si, že s tím neumím zacházet tak, aby mi v tom bylo dobře, abych to nehodnotila, myšlenkově nekritizovala, nebyla pořád stažená.

Jenže syn funguje lépe. Ty tři body plní. Jakmile mu připomenu, že mi vadí, když po mně opakuje, přestane. Proč to tak nefunguje bez terapeuta? Vtom si vzpomenu na slova Michala Roškaňuka, že náš syn je typ Aspergera, který neuznává domácí autority, ale ty venkovní ano. Příště nejdu chytat pokémony, ale někde se schovám a tam se taky vybrečím i vyvztekám. Začíná mi vadit, že jsem neurotypik, že jsem vychovaná chovat se sociálně, a tím pádem neautenticky. Emoce moje tělo rozhodně nevyjadřuje, ale schovává.

text a foto Alena Prchalová

Sdílejte
One comment on “Zpověď matky: Autentické chování aspíka na terapii
  1. Amelie says:

    Skvěle napsané. Při čtení si připadám jako doma.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *