Kluk z kostek aneb o jednom otci, který se bál autismu

Kluk z kostek aneb o jednom otci, který se bál autismu

Kluk z kostek je dojemná kniha. Tohle slovo se spíše používá, když je něco sladkobolného až kýčovitého. Slangově se řekne: to byl ale doják. V rodinách, kde se vyskytne autismus, není ale nic sladkobolné, není nic kýč. Keith Stuart napsal román, u kterého se za své slzy nemusíte stydět.

Troufám si říci, že kniha je o mnohých z nás. Zejména pokud jsme rodiče handicapovaného dítěte. V tomto případě dítěte s autismem. Obvyklé je, že své zkušenosti vypíše žena/matka. Kluka z kostek napsal Keith Stuart z pohledu muže otce, který, zdá se, selhal. Autor má sám autistického syna. V doslovu píše, že to není zcela biografie, ale že se inspiroval příběhy i v jiných rodinách, kde mají dítě s poruchou autistického spektra. Můžete tomu věřit a nemusíte. Každopádně příběh s popsanými hlubokými pocity otce je napsán natolik věrohodně, jako by popsal pocity mnoha z nás rodičů dětí s PAS.

Nevidím své dítě, i když jsem s ním 

Příběh začíná v momentu, kdy Alex je svou ženou donucen k odchodu. Dávají si tzv. pauzu. Zůstává sám zcela pohroužen do svého světa u kamaráda na nafukovací matraci. On živitel rodiny, který se tak snažil. Po emočních tancích sebelítosti a vztekání se na ostatní mu postupně dochází, že i když v rodině fyzicky byl přítomen, vnitřně se svou ženou ani synem nebyl. Navíc žil v minulosti se svým kostlivcem – traumatem z dětství. Přes svůj bolavý vnitřní svět nevidí (a nikdy neviděl) vlastního syna. Utíká před ním. Autismus ho děsí stejně jako 8letého Sama děsí zvuky, neklid, komunikace, zvířata… Teď je ale Alex sám a občas musí syna vzít na procházku. Dřív se vymlouval. Nyní už není na co, jeho žena ho nezastoupí, neudělá to za něj, když má být v určeném čase se Samem.

Kam mám se synem chodit?

 

Navazování vztahu otce se Samem jsou sem tam právě ty dojemné scény. Nevím, zda i pro běžného čtenáře, který nezná člověka na spektru a jak se s takovým dítětem komunikuje a vůbec žije. Alex se bojí každého výletu do parku, kde může být cokoliv spouštěčem záchvatu. Bojí se, že si neporadí, když na Sama rapt přijde. Bojí se ho vyzvedávat ve škole, ale bojí se i toho, že v každé komunikaci s ním selhává. Pokaždé se v něm vzmáhá vztek, ale ví, že ten nezabere, že naopak může v jeho synovi prodloužit odtažení se nebo zhoršit už tak vyhrocenou situaci. „V sobotu ráno mě budík vzbudí brzy, je Samův den a já cítím tu známou úzkost. …začalo nekonečné britské mrholení, takže možná můžeme vynechat park. Uvažuju, že bych ho vzal do bazénu, ale to je taky úplná noční můra – vezmu správný ručník, budeme mít správnou převlékací kabinu, nebude po něm nějaké jiné dítě v bazénu stříkat a nespustí kvůli tomu Sam mohutný záchvat? Nebudu to muset vysvětlovat plavčíkovi…?“

Otec se synem poprvé společně tvoří 

Sam objeví Minecraft a začne hrát. Otec nejprve chce zasáhnout, protože přeci takové blbiny nemůže hrát, že bude ve svém světě ještě víc… Jeho žena však zavře dveře. Alex bloumá po městě, nakoupí spoustu knih o autismu. Doteď tohle téma vytěsňoval nebo se mu podařilo přečíst jen pár kapitol: „Některé knihy jsou až přehnaně instruktážní, o autismu mluví, jako by to byl nějaký náročný projekt domácího kutila. Jiné jsou zase hipísácké…, takže máte nakonec pocit, že tím hlavním problémem je to, že vůbec autismus vnímáte jako něco negativního.“ Do košíku přihodí se znechucením a velkým sebezapřením jednu knížku o Minecraftu a k tomu hru. Doma se naloguje. On-line se propojí se svým synem. Ve světě podmanivé hudby a kostiček začnou spolu stavět hrad. Otec a syn tak poprvé spolu tvoří. Při hře spolu komunikují a otec zjistí, že Sam odpovídá i na otázky, které nesouvisí s hrou. Na školu jindy Sam říká jen „dobrý“, ale teď se rozpovídá a otec zjišťuje, že je Sam ve škole šikanován spolužákem a škola to neřeší.

Se stíny v nás se můžeme i utkat

Alex ve svém dospělém věku začne přes hru stejně jako malý Sam chápat, že život je dobrodružství, Není potřeba se bát natolik, že radši neudělám ani krok, nepoložím další kostku. Při dobrodružství je přeci možné dělat chyby, děsit se pavouků, ale také se s nimi utkat. Hledat poklady a nevzdat to, i když se tolikrát přitom spadlo o level níž, nebo nám někdo zboural celou stavbu. Otec nakonec začne docházet na terapii, kde si řeší vztah k synovi, ženě, autismu, ale také své trauma z dětství. Ke konci knihy celá rodina jede se Samem do Londýna na soutěž v Minecraftu. Sam nevyhraje, ale nezhroutí se z toho, nepřichází záchvat. Sam si také při stavění povídá s hráčkou vedle, sundá si obrovská sluchátka, která nosí po městě a tam, kde je hluk. To všechno je popsané nekýčovitě, přesto cítíte hrdost, radost i slzy rodičů, že jejich syn zvládl to, co umí pětileté děti. Nakonec syn na monitoru z kostiček postaví stavbu, která se bytostně dotýká traumatu jeho otce z dětství, i když nikdy slovně nevyjádřil otci podporu, nikdy se na to neptal.

Od románu se nemůžete odtrhnout. Je napsán poutavě se znalostí problematiky Aspergerova syndromu. Přeji všem rodičům dětí na autistickém spektru, aby samu brali život jako dobrodružství bez očekávaní toho, co znají ze svých rodinných vzorců, a aby se jim podařilo naučit i své děti žít život jako dobrodružství. S kostičkami nebo bez.

Nezakončím však svými slovy, ale Alexe z knihy: „Pokud tomu dobře rozumím, autismus vlastně spočívá v tom, že při narození nedostanete žádnou příručku o tom, jak to všechno funguje.“ Společně se staví kostička po kostičce…

 

text, první a třetí foto Dagmar Edith Holá / obálka knihy: nakladatelství Plus

Alex po vymetení barů se svým kamarádem při jedné ze svých krizí:
„Pak mě najednou napadne, že autismus vlastně není slabost nebo nemoc – možná je to vývojové stádium, sebezáchovný odstup od vesmíru a jeho krutých nejistot…“

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *