K čemu vede digitální demence?

K čemu vede digitální demence?

V roce 2014 i u nás vyšla kniha Digitální demence německého psychiatra Manfreda Spitzera. Vyvolala okamžitě veliký ohlas. Jak u zastánců, tak u odpůrců. Manfred je nesmiřitelným bojovníkem proti digitalizaci světa. Počítače a virtuální realita pro něj neznamenají pokrok, ale spíš cestu úpadku lidského myšlení. Je přesvědčen, že pod vlivem moderních technologií naše mozky leniví a degenerují, proto také označení digitální demence. Je tomu tak, nebo se jedná o strašáka, kterého na nás občas vytahují moudří našeho světa?

Mládež je pořád stejná

Slavný filozof Sokrates kdysi prohlásil:„Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Mnozí rodiče by s ním určitě souhlasili. Mládež je pořád stejná a dospělí si na ni stále stěžují. A svět trvá dál. Podobné to může být i s novými věcmi v našem životě. Často v nich vidíme nebezpečí. Svět se neustále mění a není jednoduché s ním udržet krok. Proto si mnohdy stěžujeme, že za našeho dětství bylo líp a jestli to půjde takhle dál, tak civilizace jistojistě zanikne. Zatím se tak naštěstí nestalo.

Ztrácíme orientační smysl

Přesto stojí za to zamyslet se nad digitalizací našeho světa a popřemýšlet, co nám dává a co nám bere. Jedním z momentů je například automatizace. A nemyslím tím automatizaci výrobní linky v automobilové továrně. Spíš proces, v kterém se stále více a více spoléháme na digitální zařízení a ztrácíme kontakt s okolní realitou. Inuitští lovci v Kanadě byli vždy považováni za vynikající stopaře. Jejich orientační smysl byl pověstný. V poslední době se ale množí informace o stále častějších nehodách. Lovci začali více používat GPS navigaci a důsledkem byla ztráta citu pro zemi a její nebezpečí. Tento problém není omezen pouze na Kanadu. I u nás se stále častěji objevují zprávy o tom, jak se člověk nechal zavést navigací do řeky, pod kola vlaku, nebo jen na Karlův most. Ne, nedoporučuji vám teď zahodit veškeré navigace a pořídit si buzoly. Stejně tak, jako nezavrhneme auta, elektřinu a další věci. To vše nám přináší užitek. Na druhou stranu je třeba přemýšlet, jakou daň za to platíme a jestli se některé negativní důsledky nedají zmírnit či eliminovat. Když si uvědomíme, že v některých ohledech náš mozek funguje jako sval, tak pokud ho budeme zatěžovat, tak poroste a naopak. Sám si dost často uvědomuji, jaký jsem byl počtář, když jsem chodil na střední a vysokou školu. A dnes? Dnes skoro výhradně používám kalkulačku a má schopnost počítat z hlavy dost otupěla. A tak to funguje s většinou věcí. Čím víc se budeme spoléhat na naše digitální pomocníky, tím víc se na nich staneme závislí.

Jaký vliv má dematerializace na náš vztah k věcem?

A digitalizace našeho světa skrývá i další nebezpečí. Jak říká americký vědec Russell Belk: „Věci nám mizí před očima.“ Před několika dny mi řekl můj desetiletý syn, když jsem ho hnal od tabletu ke knize, že knihy už stejně za pár let existovat nebudou. Možná měl větší pravdu, než si uvědomoval. I když já věřím, že to tak nebude. Každopádně kolegové už se nepyšní úctyhodnými svazky ve svých knihovnách, mají ipody, čtečky či tablety plné virtuálních knih. A nejen knih. Dneska už nevlastníme cédéčka s hudbou, nemáme pod postelí schované dopisy od svých prvních lásek. Všechno toto dnes existuje pouze virtuálně. Je to určitě pohodlné, ale opět to má svá rizika. Lidé totiž pohlížejí na své věci jako na součást vlastní identity. Všichni určitě znáte muže, kteří škrábanec na svém autě cítí jako zářez do vlastního těla. Graffiti na svém domě vnímáme jako útok na vlastní identitu. A podobně. Jaký vliv pak má dematerializace na náš vztah k věcem? Zdá se, že pro virtuální předměty platí známé „sejde z očí, sejde z mysli“. Jako příklad si můžeme vzít fotky. Dřív jsme si je pořizovali jako něco, co nám později pomůže vyvolat vzpomínky. Prohlíželi jsme si fotografie z dovolené, ze svatby, z promoce. Dnes se funkce fotografií změnila. Používáme je spíše ke komunikaci. Dáváme je na facebookové stránky, nebo je posíláme přátelům. Základem už není uchovávat je pro budoucnost. To samé samozřejmě platí i pro příjemce našich fotografií. Vymazání našich fotek je pro ně mnohem jednoduší, než by bylo reálnou fotku roztrhat. A když něco nedá žádnou práci, pak to nevnímáme jako něco cenného. Hrozí tak, že se náš svět stane pomalu a nenápadně bezcenný, protože je naplněn bezcennými věcmi.

Udělejte si digitální audit

Hmatatelnost věcí kolem nás má nedocenitelné výhody. Opět si připomeneme jednoho z klasiků a jeho citát. Konfucius říkal: „Co slyším, to zapomenu. Co vidím, si pamatuji. Co si vyzkouším, tomu rozumím.“ Praktické používání věcí je nakonec to, co nás polidštilo. Byly to ruce, které vedly k růstu našeho mozku. Rozhodně se nechystám zavřít svůj počítač do skříně, zahodit mobil, nebo si zrušit kabelové připojení. Připomínám jen, že skutečný život se odehrává převážně mimo ně. Nebojím se, že další generace postihne digitální demence, ale každému bych doporučil udělat si doma takový malý digitální audit. Abychom zjistili, co nám naše digitální přístroje dávají a co nám berou. A jestli nám to tak vyhovuje.

text Martin Galbavý, výkonný ředitel, psychoterapeut, Terapeutické centrum Modré dveře/Institut Praha

foto Pixabay.com

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *