Škola snů podle dívky s Aspergerovým syndromem

Škola snů podle dívky s Aspergerovým syndromem

Představa desetileté dívky s AS o ideální škole

„Mami, já měla dnes krásný sen,“ rozplývá se u snídaně má desetiletá dcera. To, že se ve všední den po ránu místo běžného otráveného mručení nebo vzteklého pokřikování usmívá, je nezvyklé.
„A co se ti zdálo?“ ptám se s upřímným zájmem.
„Zdálo se mi o škole, ale ne o té naší, ta je fakt strašná. Zdálo se mi o škole, kde jsem se cítila hrozně dobře. Bylo mi tam příjemně.“
„A jaká ta škola byla, co tam bylo lepší?“ vyzvídám.
„No, nebylo tam tolik dětí jako u nás a všichni se znali.“
Chápu, dcera totiž chodí do školy, kde každý ročník na prvním stupni má pět až sedm tříd a v jejich třídě je 28 žáků.
„A všichni se tam k sobě chovali hezky,“ pokračuje zasněně, „dokonce i deváťáci se k menším dětem chovali hezky, ochraňovali je.“
„To je prima,“ poznamenám a v duchu myslím na to, že tohle není už jen z krajiny snů. V některých školách, například těch soukromých založených rodiči, děti vyučují hodnotám a starají se o to, jaké vztahy mezi sebou děti mají a v některých školách má každé dítě přiděleného staršího žáka jako svého pomocníka a ochránce.
„Učení nebylo tak nudné, bylo zábavné,“ pokračuje dcera.
„Čím zábavné?“ ptám se.
Chvíli přemýšlí, přivře oči, jako by lovila něco z paměti. „No třeba prvouka se učila v parku,“ znovu se zamyslí, „a víš, co bylo ještě zajímavý? Že nás tam neučili učitelé. Starší děti učily ty mladší místo učitelů.“
„Aha, to je opravdu zajímavé, víš, že prokazatelně nejvíc si člověk zapamatuje tak, že to vysvětluje někomu jinému?“ poznamenávám.
„No jó,“ zavrčí, nestojí o moje poznámky, chce vyprávět. „Děti se rády učily a těšily se na další hodinu, co zase budou dělat.“
Poznámku o projektovém vyučování, které v některých soukromých školách funguje jako dobrá motivace, si nechávám pro sebe.
„Pak jsem najednou upadla a nemohla vstát. Nic mi nebylo, jen jsem nemohla chodit. Šoupala jsem se po čtyřech a jeden puberťák se zahihňal: si hraješ na mimino? A já mu řekla: Ne, já se nemůžu zvednout. Ale on se mi nesmál, byl v pohodě a já se před ním nestyděla, že nemůžu chodit.“

A tohle už nechám bez komentáře, nebo se dojmu.

text Markéta Velebová, asistentka pedagoga / foto Pixabay.com

Sdílejte
3 comments on “Škola snů podle dívky s Aspergerovým syndromem
  1. Sonia Ciavarella says:

    Škola snů 🙂 Přesně po takové jsem také toužila a v dospělosti si tento sen i splnila. To jsem ještě nevěděla, že mám AS. Teď to vím a je kouzelné pozorovat, jak se ve škole, kam můžou pejsci, kde i stůl má boťičky a tahák přes dva metry, s radostí učí bez rozdílů všichni příchozí. Úsměv, příjemno a radost jsou nám všem prostě přirozené a vlastní 🙂 PS: Sněte, ale hlavně si své sny plňte 🙂 Sonia

  2. Toje says:

    😀

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *