Zeptali jsme se našeho předního psychiatra Cyrila Höschla na stigmatizaci lidí s nějakou psychiatrickou diagnózou. Výsledky průzkumů jsou tristní, známý psychiatr ale věří, že destigmatizaci velmi napomohou organizace a média dělající osvětu, jako se to stalo v případě deprese, která je ve společnosti už docela přijímána a lidé se za ni přestávají stydět.
Jak je to se stigmatem v České republice?
Psychiatrické stigma, které se týká jak nemocných, tak i těch, kdo v psychiatrii pracují, je stále problémem, jenž modifikuje postavení psychiatrie mezi ostatními lékařskými obory, způsobuje nerovnoměrné rozdělování investic a finančních prostředků, snižuje kvalitu všeobecné lékařské péče poskytované psychiatrickým pacientům, zhoršuje jejich uplatnění na trhu práce, postavení v komunitě a mnoho dalšího. Je ale pravda, že zásluhou osvěty je u některých duševních poruch, jako je deprese, stigma už mnohem menší než před lety a že se situace pomalu zlepšuje.
Máte nějaká konkrétní čísla udávající, kolika lidem by vadilo přátelit se s člověkem s duševním onemocněním, mít ho za partnera, za souseda, zaměstnávat ho, …?
Některá čísla pocházejí z průzkumu vedeného mými kolegy v Národním ústavu duševního zdraví. Podle něj by v naší zemi například:
- Jen necelých 8 % dotazovaných rozhodně pokračovalo v přátelství s člověkem, jemuž byla diagnostikována duševní choroba (oproti 56 % ve Velké Británii).
- Dalších 19 % by v přátelství „zřejmě“ pokračovalo.
- Naopak 12 % by přátelství kvůli témuž rozhodně ukončilo.
- Pracovat s duševně nemocným by pak „určitě nevadilo“ necelým 5 % Čechů (oproti 39 % Britů).
- Žít v sousedství člověka s duševní chorobou by nevadilo ani ne 7 % českých (avšak 41 % britských) respondentů.
- K soužití s duševně nemocným by se bez diskuze uvolila 3 % Čechů (kdežto 31 % Britů).
Tyto neradostné výsledky vedly kolegy k ověření přiměřenosti a přesnosti překládaných pojmů, avšak neobjevili žádný nesoulad. A tak provedli nový průzkum, do nějž navíc zahrnuli i Katalánsko. Dotazovaní v této studii měli vyjádřit souhlas či nesouhlas s 26 výroky typu: „lidé s duševním onemocněním by měli mít stejné právo na zaměstnání jako ostatní“ nebo „duševně nemocní si zaslouží soucit“. Souhlasné odpovědi byly hodnoceny jedním bodem, maximální možné skóre tak bylo 26 bodů. A výsledek? Katalánci měli průměrně o 5,7 bodu více než Češi, Angličané dokonce o 6,1 bodu více.
Psychiatrická reforma v sobě má zahrnutou i destigmatizaci. Jak konkrétně?
Destigmatizace je v reformě zahrnuta jako poměrně rozsáhlý projekt. Klade si za cíl změnit názory a postoje vůči psychiatrii napříč různými společenskými vrstvami, skupinami a doménami, od laiků přes novináře až po specialisty v jiných lékařských oborech a zdravotníky obecně.
Mluví se o reformě psychiatrie, a myslí se tím psychiatrie pro dospělé. Jak je to s reformou té dětské?
Je velice smutné, že – pokud je mi známo – chystaná reforma psychiatrické péče v současné chvíli dětskou psychiatrii nezahrnuje, ačkoli právě zde je situace snad nejtíživější. Ani ne tak co do stigmatu jako spíše dostupnosti a efektivitě poskytovaných služeb. Pedopsychiatrů se v mnoha oblastech zoufale nedostává, jakož i dětských psychologů a specializovaných pracovišť. Přitom problematika dětské psychiatrie rychle narůstá (ADHD, autismus).
Co média a stigma?
Média na jedné straně stigma přiživují tím, že se o psychiatrii zpravidla zmiňují pouze v souvislosti s neblahými událostmi či okolnostmi, zatímco s pozitivními věcmi psychiatrii většinou nespojují. Zároveň ale pomáhají stigma umenšovat prostřednictvím stále profesionálnější osvěty. Jejich vliv je tedy obojaký.
Co mohou udělat pro destigmatizaci odborníci a co sami duševně nemocní? Co rodiče dětí s psychiatrickou diagnózou?
Odborníci nesmějí předpokládat, že destigmatizace není jejich job a že lidé sami přijdou na to, jak to s těmi duševními poruchami je. Naopak, odborníci se musí donekonečna snažit o popularizaci toho, co je v oboru nového, o edukaci, osvětu a informovanost nejširší veřejnosti, třeba prostřednictvím médií či internetu. Duševně nemocní by měli pokud možno „vylézt z kouta“, emancipovat se vůči sdružením pacientů jiných oborů a zorganizovat své zájmové a nátlakové skupiny. Musí předvést, že jsou nezanedbatelnou složkou elektorátu, na které by i politikům mělo záležet, a to v pozitivním slova smyslu. Být slyšeni, nikoli uklizeni. Rodiče dětí s psychiatrickou diagnózou, to je mnohdy kapitola sama o sobě. Nicméně sdílejí určitý osud a je též v jejich zájmu se podílet na destigmatizaci, neboť není jedno, v jakém světě budou jejich postižené děti žít. Rodičovská sdružení a svépomocné podpůrné skupiny kolem určitých diagnóz mají svůj význam a mohou pomoci udržet společenskou podporu v oblastech, které by jinak zůstaly pro většinovou společnost „pod hladinou rozlišovací schopnosti“.
NUDZ v Klecanech dělá v poslední době různé kampaně. Jsou už nějaké výsledky?
Výsledků je mnoho, za všechny jmenujme nedávný festival Na hlavu v kině Světozor, který si kladl za cíl otevřít odborná témata široké veřejnosti, snižovat stigmatizaci, nabourávat zažité stereotypy o duševním zdraví a přispívat tak k lepšímu životu lidí s duševním onemocněním v naší společnosti. Podle ohlasů myslím, že se velmi vydařil, a akce, jež v jeho rámci probíhaly, navštívily stovky lidí různého věku i založení. Náš tým sociální psychiatrie v podobných aktivitách pokračuje dál, dokonce ve spolupráci s gymnazisty (projekt „Dávám židli do kruhu“) a dalšími nadšenci, jako je Maruška Salomonová („Nevypusť duši“) a také s vámi.
Co si myslíte o zaměstnávání peerů v neziskovkách, ale i v psychiatrických nemocnicích? Mohou přispět k destigmatizaci?
Je to vývoj pozitivním směrem a přispět k pokroku v psychiatrii rozhodně mohou.
Jak je to jinde ve světě? Máte nějaké srovnání?
Srovnání mám mnoho a bylo by to na dlouhé povídání. Jak už jsme si řekli, postoje veřejnosti k psychiatrii a k duševně nemocným jsou všude poněkud pokroucené, ale u nás o něco více než třeba v západní Evropě. V mnoha zemích, jako je Nizozemsko, Anglie, Skandinávie aj., má důraz na komunitní péči, podpora pacientských seskupení, účast peerů, svépomocných skupin a sdružení rodin duševně nemocných mnohem větší tradici než u nás. Na druhou stranu dostupnost psychiatrické péče je u nás relativně (to relativně zdůrazňuji) dobrá. V Británii se většinou ke specialistovi nedostanete dříve než po půlročním čekání, a to už může být někdy opravdu pozdě. Na trhu práce jsou psychiatričtí pacienti v Británii také diskriminováni, o tom jsem se přesvědčil na besedách, které jsem v různých mezinárodních funkcích měl s pacienty z různých zemí. Jedna pacientka, jež byla hospitalizovaná v několika evropských i mimoevropských zemích, včetně Německa a Itálie, na dotaz, kde by chtěla být hospitalizovaná, kdyby to bylo nevyhnutelné a mohla si po této zkušenosti vybrat, řekla, že asi přece jenom v Česku…
Co říci o problematice stigmatu na závěr? Máte nějakou vlastní vizi, co by se mělo udělat?
Moje vize je do značné míry totožná s veřejně deklarovanými cíli chystané reformy psychiatrické péče. Jiná věc je, zda se je podaří naplnit. V tom jsem – na základě zkušenosti s podobnými pokusy celých 28 let od revoluce – spíše pesimistou.
_____________________
Rozhovor vedla Markéta Dohnalová / foto archiv prof. MUDr. Cyrila Höschla
VIZITKA: 
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych. Je mu 67 let. Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze a psychiatrii se věnuje od roku 1974. V současné době je ředitelem Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech u Prahy, a přednostou kliniky psychiatrie a lékařské psychologie 3. lékařské fakulty UK. Zabývá se neurobiologií závažných duševních onemocnění a věnuje se také popularizaci vědy a osvětě. Známé jsou jeho pravidelné sloupky v časopise Reflex a pořady s psychiatrickými tématy na stanici ČR Leonardo Plus. Je ženatý s akademickou malířkou Jitkou Štenclovou, se kterou má čtyři děti a devět vnoučat. Mezi jeho záliby patří zejména komorní hudba.
BOX:
Slovo stigma (z řeckého στίγμα značka, cejch, skvrna, pl. stigmata) má několik významů. Původně termín označoval vypálené či vyřezané znamení k označení vlastnictví na těle dobytčete, jako tetování (ozdoba), k označení, že daná osoba je otrok, zločinec, prostitutka, zrádce či duševně nemocný.
Sociální stigma – znamení nemilosti, vyloučení či morálního poskvrnění. Stigma postihuje vše, co souvisí s duševními onemocněními: kromě pacientů zasahuje také jejich rodiny, psychiatrické instituce, odborníky, léčbu. Prakticky znamená největší překážku k dosažení lepší péče a vyšší kvality života. Je základem pro negativní diskriminaci, kterou pacienti s psychickou poruchou zažívají téměř denně, i pro financování oboru, který se o ně stará. Důsledkem pro pacienta jsou potíže se získáním a udržením zaměstnání, problémy s bydlením, zvýšení izolace, menší spolupráce s lékaři a ochota se léčit. Stigma ovlivňuje také to, jak jsou politikové ochotni rozhodovat o tom, kam budou peníze investovány.
Destigmatizace psychiatrie je důležitým, ale zároveň obtížným úkolem. Cílem je změnit stereotyp člověka trpícího duševní poruchou tak, aby nebyl společensky izolován ani sankcionován, aby se změnil postoj zaměstnavatele, rodiny, přátel, ale i zdravotníků nepsychiatrů. Ale také změnit postoje k psychiatrii jako takové. Znamená to seznamovat veřejnost nejen s projevy duševních poruch, ale také s tím, jak se tyto poruchy léčí, aby je nevnímala jako „senzaci“ a „odlišnost“, ale byla schopna jim porozumět a postižené lidi pochopit, popřípadě jim přiměřeně pomoci.
____________
Děkujeme, pokud nám pomůžete zaplatit redaktory a grafičku pravidelným příspěvkem nebo finančním darem, na který vám můžeme vystavit potvrzení.
2 komentáře