Od sebevraždy mě zachránily meditace a racionální myšlení, vypráví autistka Míša Codlová

Od sebevraždy mě zachránily meditace a racionální myšlení, vypráví autistka Míša Codlová

Michala Codlová (32) je autistka, která nemá problém sehnat práci. Je aplikovaná informatička, která je navíc neuvěřitelně výkonná. To, co jiní dělají dva dny, ona má za dvě hodiny hotové. Chtěla jsem si sní povídat o tématu zaměstnávání autistů. Ale než jsme se k tomu dostaly, Míša mi odvyprávěla celý život. Vznikl z toho rozhovor na 45 stran a sami jste si na Facebooku zvolili, že byste ho chtěli číst co nejméně zkrácený a s co nejmenšími editorskými zásahy. Můžete se právě začíst do druhého pokračování. 

Pojďme konečně k tématu zaměstnávání autistů. Ve skupině Aspergerův syndrom na FB jste zmínila, že u jedné firmy to nebylo tak růžové zaměstnávání autistky.

To byla fakticky moje první práce.

V zahraničí nebo tady?

Pracovala jsem vždy tady v Čechách, ale všechno to byly zahraničně vlastněné společnosti, které zde měly své vývojové… První práce začala 7. ledna 2008, tehdy se to jmenovalo Res…

Budeme uvádět názvy?

Asi radši ne. Sice o nich nemůžu říct nic zvlášť ošklivého. Kromě toho, že jsem se tam začala nudit. V tom roce 2008, jak byla finanční krize, tak se to podepisovalo na zakázkách. Tam jsem začala jako junior programátorka a do velké míry jsem se zde naučila profesionálně programovat. Tato firma funguje ještě i teď. Nazvala bych to takovým inkubátorem, protože nabírají junior programátory. Ty u nich naberou zkušenosti a pak zjistí, že by jinde dostali víc, tak odejdou. Takhle bych popsala tu situaci tehdy. Nevím, jaká je aktuálně, to bychom musely zjistit, ale nepředpokládám, že se to tam nějak zvlášť změnilo.

V té době jste ještě neměla diagnózu autismus. Ta byla stanovena až v roce 2014, jak jste mi vyprávěla.

Ne, ale řekněme netrvalo dlouho a šéf mě seřval za to, že pracuju moc rychle. Jeden starší kolega před důchodem, který byl svědkem, tak když ten šéf odešel, říkal, že byl poprvé v životě svědkem toho, kdy někdo dostal vynadáno za to, že pracuje velmi dobře. Příčina byla v tom, že projekty byly totiž time material, tedy se zákazníkovi účtovalo tolik času, kolik se nad vývojem projektu strávilo.

Nojo, vy jste bohužel jako autistka nechodila na kafe a neplkala s kolegy… Jak říkají autisté, že neumí na pracovišti small-talk, jinak byste to stíhala pomaleji…

Samozřejmě, že jsem si s nimi nepovídala, proč? Pracovala jsem, navíc tempem, které ostatní považovali za řekněme až pomalu nadlidský. Jednou jsem měla takovou diskusi s kolegou, kdy jsem mu emailem napsala, že je mi blbě a zřejmě budu dělat jenom na padesát procent. Za chvilku mi napsal: No, tvých 50 procent je pořád mých 200.

A nemohla jste si najít nějakou činnost pro sebe, když už jste měla hotovo? 

Od sebevraždy mě zachránily meditace a racionální myšlení, vypráví autistka Míša Codlová 1

Míša miluje Japonsko. Příští rok se tam chystá pracovat.

Velmi jednoduše. Čtyři hodiny jsem pracovala a čtyři hodiny jsem hrála na počítači hry. Podle mě to šéf věděl, ale vzhledem k tomu, že vše bylo v těch číslech, kde to chtěl, tak mu to nevadilo.

Takže jste hrála hry?

Jo, na počítači.

To není moc rozvíjející, ale vy už stejně všechno víte, už nemůžete ani brouzdat po internetu a vzdělávat se…

Já bych si rozhodně nedovolila tvrdit, že všechno vím. Je spousta věcí, co nevím a ještě spousta věcí, co se chci dozvědět.

A co se chcete ještě dozvědět nebo naučit?

Aktuálně se učím japonsky. Mezi mé další koníčky patří např. raketové inženýrství, orbitální mechanika, reprodukční endokrinologie a ono by se toho našlo víc v oblasti přírodních věd, že.

Nezkusíte třeba nějakou další vysokou školu?

Víte, to je problém. Opět bych narazila ve školství na to, že bych se musela učit spoustu věcí, které by mě pravděpodobně vůbec nezajímaly. Spousta lékařů, ke kterým docházím, mi říkají, že nechápou, jak jsem se mohla spokojit jen s bakalářem. Následovalo několik pokusů v průběhu času, kdy jsem docházela na endokrinologii, kdy se mě pokoušel přetáhnout na medicínu. Já bych tím prošla a věřte tomu, že bych si zapamatovala i všechny kosti v těle a i rychle, neměla bych s tím problém. Jenže znamenalo by to investovat do toho šest let a co si budeme povídat, znamenalo by to, že bych musela být mezi lidmi, musela bych s nimi mluvit, musela bych na ně pokud možno být milá a to obzvláště kdybych byla někde na praxi nebo jak už teď během studia přichází do kontaktu… Jenže já bych nemohla být lékařkou. Kdyby tam přivedli chronického kuřáka, který si za svoje problémy může sám a já bych mu měla pomoct? Jako pardon, já bych napsala spíše doporučení rovnou mu píchněte umrtvující injekci, ztráta času. Já bych toho byla schopna. K čemu? Můžeš si za to sám. Ty lidi si toho musí být vědomi. Máte to všude, není to žádný tajemství, že už jen natáhnete, tak dojde ke stu chemických procesů, kdy každý jeden z nich by byl schopen vyhladit pomalu malej rybníček od ryb.

Co říkáte tomu, když i autisti kouří, jak je to možné, když jsou takhle inteligentní?

Ale oni nemusí být přece nutně inteligentní.

Já znám dva, kteří kouří a jsou velmi inteligentní.

Pak nemůžu pochopit, jak k tomu došli. Zřejmě se jedná u nich o antidepresivum.

Pravděpodobně. Od mládí se tak zbavují úzkostí, ale nepřiznají si to.

Jako antidepresivum používám meditační cvičení. Výhoda je ta, že tím neškodíte zdraví, naopak tomu zdraví ještě prospějete a díky tomu jsem vůbec nespáchala sebevraždu.

A jak jste došla k meditacím, kdo vás je učil?

Dozvěděla jsem se o nich v deseti letech, tak jsem s nimi začala.

V deseti jste sama začala meditovat?

Ze začátku jsem na to potřebovala každý ráno půl hodiny, pak patnáct minut, deset minut, pak pět minut… Dnes se umím napojit na meditační stav ještě rychleji. Jak máte takový ty hry na biofeedback, ukazovali, že máte hřiště, kuličku veprostřed a ta kulička jde do branky té osoby, která je méně uklidněná. Takže už jenom mě, když napojíte na to, aby se to kalibrovalo, tak už nebude trvat dlouho a klesne to hodně rychle. Já jsem na tom hrála pong, kdy ovládáte tu pálku nahoru dolů a odrážíte míček.

Opravdu jste se nikdy u žádného mistra neučila meditovat, třeba buddhistického?

Ne. Jistý prospěch by to samozřejmě mělo, ono ne nadarmo se říká, že pokud od depresí nepomůže roční pobyt v buddhistickém klášteře, tak to můžete zabalit.

Takže pak už asi jenom antidepresiva…

Myslím, že to už nepomůžou ani antidepresiva. Mně byla párkrát nabídnutá, ale já je odmítla s odůvodněním, že neřeší příčinu.

Od sebevraždy mě zachránily meditace a racionální myšlení, vypráví autistka Míša Codlová 2

Od sebevraždy mě zachránily meditace a racionální myšlení, vypráví autistka Míša Codlová. Foto Paule Saviano

Jak jste tedy zvládla období, kdy jak jste říkala, jste byla velmi depresivní ze své případné ztráty zraku, ze své hormonální léčby a práce?

Já se tomu pomalu divím, ale drželo mě při životě kromě meditací i racionální myšlení: že jsem neudělala všechno pro to, abych si zajistila pohodlný život kvůli tomu, abych to teď zabalila. Já jsem investovala, měla jsem prakticky postavený domek, hromadila se mi rezerva, abych i kdybych přišla o zrak, tak bych mohla žít celkem pohodlně. Takže tady to mě drželo víceméně při životě.

Josef Schovanec vyprávěl, jak mnoho jeho auti přátel už spáchalo sebevraždu z toho důvodu, že mají existenční úzkosti, nemají příjem, žijí v bídě a s těmi úzkostmi sociálními už to pak nezvládnou.

Protože jakmile přijdete už o ten důvod existovat, proberete se a po celý ten den zažíváte utrpení bez výhledu na něco lepšího, tak já se jim nedivím, já bych to udělala taky, protože z mého pohledu bude to asi znít dost drsně, to zní jako jediný logický krok. V tom je tedy moje další „výhoda“ nebo jak to říci, že mám vždy práci, která mě finančně zajistí a ještě z ní dokážu našetřit na období, kdy třeba ze zdravotních důvodů nemohu i dlouhodobě pracovat. To ale nemají všichni autisté. Vím, že je to problém. Mně paradoxně u pohovorů zachraňuje to, že mám silnou zrakovou vadu a tím pádem mě už berou za postiženou a neřeší třeba, že nemám oční kontakt a jsem sociálně divná.

Pokračování příště

První díl Učitelka mě chtěla poslat do zvláštní

Třetí díl Openspace není pro mě moc dobrý

_________________________

Rozhovor vedla Dagmar Edith Holá / foto archiv Michaly Codlové a Paule Saviano

 

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *