Možná působí úplně „normálně“. Neprozrazují je žádná obličejová stigmata. Nepoznáte nic z jejich řeči, z jejich reakcí. Říkají správné věci ve správnou chvíli. Nejsou „divné“. Nedělají zvláštní pohyby. Mohou se vám při komunikaci dívat do očí. Nevyvolávají konflikty, nereagují neadekvátně, nejsou hrubé... Zapadají. Jsou to vysoce funkční autistky nebo ženy s Aspergerovým syndromem. Jejich autismus je neviditelný.
Ale víme, co se děje uvnitř? Víme, jak prožívají svět? Jak vnímají sociální situace, sociální narážky, sociální kontext? Poznáme to z jejich úsměvu? Víme, jak se vnímají? Co si o sobě myslí? Jak se cítí? A víme, jak prožívaly svět a sebe, když byly malými holčičkami? Víme, jak se cítily uprostřed třídy, na kroužku, na rodinných oslavách, později plesech,...? Možná se ta dívka, která působila tak přístupně a nekonfliktně, v nitru strašně bála. Bála se, že někdo odhalí odlišnost, kterou v sobě cítila. Bála se, aby nebyla „prozrazena“. Aby si ostatní nevšimli, že je „jiná“, „divná“. Přece s ní musí být něco v nepořádku, když všechno prožívá jinak, než ostatní... Když nerozumí tomu, co si ostatní povídají a musí „odsledovat“, jaká je v té které situaci správná odpověď….
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s placeným přístupem.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného zde.
7 komentářů
Dobrý den. Našla jsem se v tom. Úplně. Odmala mi naši říkali, že mám radši mlčet, než zase plácnu nějakou hloupost. Cítila jsem se divně i mezi vrstevníky. Jako mimozemšťanka. Můj pocit méněcennosti stále rostl. A zůstal do dneška. Vždy jsem se lépe cítila sama, s imaginárním kamarádem, a v přírodě se svým psem. Pár situací, kdy mi stouplo sebevědomí, bylo lichocení opačného pohlaví, nebo pochvaly za mé ilustrace. Jen tam se cítím trochu jistější.
Děkuji za tento článek. Vím konečně, že nejsem sama.
Dobrý den. Ne, rozhodně nejste sama. To co jste napsala dokonale vystihuje i mě.
Při čtení tohoto článku jsem se rozbrečela. Kromě imaginárního kamaráda na mě sedí úplně všechno. Jsem dospělá a po svých problémech pátrám posledních pár let.
Také se v tom přesně vidím! Dokonce jsem se rozpakala při čtení. Ale má otázka je.. „A co teď s tím?“…
Taky se v tom trochu vidím, jsem introvert a teď mi připadá, jako by každý introvert byl autista…minimálně toho mají hodně společného
Dobry den, taky se cely zivot citim jako chameleon z jine galaxie. Na PAS jsem prisla az z popudu dcerine psycholozky, ktera mi rekla, ze dcera ma mnoho autistickych znaku. Ted cekame na pohovor u klinickeho psychologa…. Na otazku ‚a co ted‘ bych tedy doporucila sednout k intednetu, najit klinicmeho psychologa, co rozumi autismu u zen, a objednat se. Neni treba doporuceni lekare – a ja fo vse vyridila pres email (nejsem schopna teleconovat). Ja brecela asi mesic – ne proto, ze jsem jina, ale proto, ze konecne vim proc a ze nejsem sama.. (i kdyz na oficialni diagnozu stale cekame.)
Dobry den,ano,velka uleva,ze uz vim,o co jde. Zjistila jsem to ve svych asi 30 letech a postupne se snazim pod vsemi nanosy najit sama sebe. Nestydet se za sebe,byt sama sebou,prijmout se jaka jsem a byt na sebe hrda,takovou spojenkyni sama pro sebe. A to nejen doma v obyvaku nebo sama v lese,ale i tam venku pred ostatnimi. Hodne stesti vsem:)