Zpověď tří hraničářek: Diagnózu nemáme napsanou na čele

Zpověď tří hraničářek: Diagnózu nemáme napsanou na čele

Červnový rozhovor se čtyřmi hraničářkami Nemáme černobílé vidění… byl velmi čtený, proto přinášíme pokračování. Tentokrát zaměřený hlavně na to, jak rodiče mohou poznat u svého dítěte v dospívání, že to není “lenost” nebo “puberta”, ale že je potřeba včas podchytit psychické problémy. Tři ženy z projektu Nejsem psychopat opět zcela otevřeně vyprávějí o své hraniční poruše osobnosti.

Hraničáři jsou hypersenzitivní nejen po emoční stránce, ale velmi citlivé mají i jednotlivé smysly, což bylo např. v době kamenné klíčové pro přežití kmene, protože takový jedinec dokázal ostatní včas varovat před nebezpečím, najít jídlo, rozeznat přítele či nepřítele v příchozím cizinci. Onen problém, tedy “porucha” nastává až ve chvíli, kdy dojde k traumatu, můžete se dočíst v minulém rozhovoru. Dnes se podělí o své zkušenosti s hraniční poruchou osobnosti šestadvacetiletá Alena, která dokončuje magisterské studium sociální práce se zaměřením na psychoterapii, přes dva roky pracuje v oboru a o hraniční poruše píše diplomovou práci. “V České republice je bohužel stigma ohledně psychických onemocnění velké, ať už se jedná o média či laickou společnost. U hraničních pacientů je to většinou z důvodu předávání jedné špatné zkušenosti a nepochopení. A pokud se odborníci nebudou vzdělávat a informovat, budou zde pořád nálepky nespolupracujících pacientů a stigma o nás bude pokračovat nadále,” vysvětluje 26letá Bára, která pracuje v chráněné dílně. Když 32letá Sandra zjistila, jaké o nich kolují nesmysly, oslovila pár svých hraničních kolegů, vyslechla si jejich příběhy a společně rozjeli projekt „Nejsem psychopat“. Je vyučená keramička s maturitou, aktuálně vede kurzy klasické fotografie a pracuje ve vytíženém informačním středisku. Více se o nich dozvíte na webu Nejsem psychopat, ale teď už si pojďme s nimi povídat.

Pozná se hraniční porucha osobnosti /dále jen HPO/ nějak „zvenku“?

Máme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky 1Alena: Zvenku se určitě nepozná. Většinou se mi stávalo, že lidi, kteří mě více poznali, byli překvapení, jaké jsem měla psychické problémy, že by to do mě neřekli. Na druhou stranu si zvláště v létě lidi občas všímají jizev.  Někteří hraničáři, kteří se viditelně sebepoškozovali nebo sebepoškozují, se za jizvy stydí, skrývají je, nosí i v horku dlouhé rukávy a vyhýbají se návštěv koupaliště. Mně ve většině případů nevadí, když si někdo všimne mých jizev, jsou pro mě symbolem těžké minulosti, kterou jsem už překonala. V minulosti kvůli nim ale občas docházelo k nepříjemným situacím. Znám lidi s HPO, kteří mají rádi netradiční styl oblékání a vypadají výrazně, ale i hraničáře, kteří jsou od pohledu spíše nenápadní a nijak nevyčnívají. Co se týče působení na okolí a určitého vyzařování, setkala jsem se s tím, že mi druzí říkali, že působím tajemně nebo „jinak“, ale i s tím, že jsem na okolí působila na první dojem jako celkem normální holka. Takže rozhodně to není tak, jako bychom měli diagnózu napsanou na čele (smích). U sebe jsem si ale všimla toho, že mám na hraničáře určitý „čich“. Víckrát se mi stalo, že mi např. v nové skupině lidí byl hned sympatický jeden určitý člověk, měla jsem z něj pocit určité blízkosti, jako bych ho už déle znala, a pak jsem o něm zjistila, že je hraniční nebo prožíval podobné problémy. Holt vrána k vráně sedá (smích).

Setkaly jste se s tím, že vám někdo za nějaké projevy HPO nadával? Zesměšňoval je nebo vám říkal, kdyby ses víc snažila, byla bys v pohodě a podobné věty?

Sandra: Sem tam jsem se s tím setkávala, hlavně v dospívání. Na střední jsem nosila omluvenky s razítkem od psychiatra. “Jaké tak mladá dívka jako vy může mít problémy prosímvás?” Hmmm. Je těžké vysvětlovat lidem, že nevíte kdo jste, že si připadáte jako hmota a celý svět kolem vás je cizí, jako byste ho pozorovali z okýnka jedoucí tramvaje. Je těžké vysvětlovat, že vás bolí duše. Že máte pocit, že se nemůžete hnout a že se propadáte do země. “Ale prosimtě, to tě přejde”. “Nesmíš se tomu tolik poddávat”. Přitom někdy člověk byl v pohodě, ale jen chtěl být ve svém světě, jen tiše být, pozorovat a snít. Ale to se nesmělo.

Alena: Určitě jsem od okolí slyšela podobné věty, ale většinu z těch 10 let, kdy jsem na tom byla opravdu špatně, jsem o svých problémech nikde nemluvila, maximálně s pár nejlepšími kamarády. Měla jsem ale i období, kdy to, co jsem dlouho potlačovala, šlo více “ven”, dávala jsem víc najevo, jak se cítím a docházelo občas i k bouřlivějším projevům. Tak jsem občas slýchala, že jsem magor nebo se mi někdo vysmál za to, když jsem v nevhodné chvíli neudržela pláč… Bylo to zraňující, ale zároveň jsem to nebrala tak tragicky, protože to nebyli blízcí lidé, smířila jsem se s tím, že nic podobného nezažili a nemají bohužel empatii, aby se do člověka s psychickými problémy vcítili… Snažila jsem se jejich reakce nebrat si osobně. Ale zároveň si dokážu představit, že být někdo z těch lidí moje nejlepší kamarádka, mělo by to horší dopad. U hraničáře, který je zrovna na dně, nenávidí se, má myšlenky na sebevraždu, může odsuzování ze strany okolí (a zvláště blízkých!) tyhle pocity prohloubit. Někdy může být jedna zraňující věta poslední kapkou, po které člověk spáchá sebevraždu. Teď samozřejmě zmiňuji tu nejhorší variantu, ale myslím si, že je důležité o tom mluvit. Naopak empatie a podpora nic nestojí a může kolikrát zachránit životy… Ideální přístup k člověku s psychickými potížemi je z mého pohledu neodsuzovat, neškatulkovat, nedávat mu jednoduché rady, mít trpělivost. Když nerozumím tomu, co prožívá, ptát se ho. Ale respektovat i to, když o tom těžkém zrovna není schopný mluvit. Vidět ho jako jedinečného člověka a nechovat se k němu jinak jen proto, že má nějakou nálepku. Podporovat, ale nechovat se k němu jako k dítěti, což je přístup, se kterým se setkávám často třeba u rodin svých klientů s duševními problémy. Tímto chováním, přestože to často “myslí dobře”, své děti udržují v závislé roli, zneschopňují je, a tím jim vlastně brání v zotavení.

Zpověď tří hraničářek: Diagnózu nemáme napsanou na čele

V minulém rozhovoru jste mluvily o stigma ze strany odborníků a médií. Setkaly jste se s tím i od někoho blízkého, v práci, ve škole?

Alena: Nejvíc jsem se s tím setkala na gymplu, což je i jeden z důvodů, proč se angažuji v primární prevenci na téma duševního zdraví na středních školách. Nejen z vlastních zkušeností mohu říci, že osvětu potřebují kolikrát více učitelé než žáci. Sama jsem se setkala s tím, že na moje vážné problémy (včetně delší hospitalizace na psychiatrii a medikace) bylo pohlíženo jinak, než kdyby se jednalo o fyzické zdraví. Rozhodně jsem neměla žádnou podporu v tom, abych se léčila nebo chodila na psychoterapii. Přestože jsem byla vždy perfekcionista a jinak neměla problémy s učením nebo docházkou, projevy deprese byly vnímány jako lenost nebo “puberta”, a tak jsem měla ve škole jeden čas opravdu problémy, což mi zotavení zrovna neusnadnilo. Roli v tom hrál i postoj mé rodiny, která tak moje problémy prezentovala, přestože jsem se snažila vysvětlovat, jak na tom ve skutečnosti jsem. Výsledek byl každopádně ten, že jsem se dlouho nedostala k odpovídající pomoci a svoje duševní problémy vyhodnotila jako něco špatného, nepřijatelného. Něco, za co se musím stydět a dělat, že to neexistuje, být výkonná na 200%, řešit všechno kromě sebe. A tak jsem všechno dusila v sobě, což moje stavy prohloubilo a měla jsem čím dál těžší příznaky. Základem pro zotavení je přijetí problému a já k tomu plně mohla dojít až po 10 letech trápení. Když jste už v dětství nebo dospívání v podstatě na všechno sami a okolí vám dává najevo, že duševní problémy nejsou v pořádku, není ani po letech jednoduché zbavit se toho přesvědčení a říct si o pomoc. Již zmiňované stigma ze strany rodičů bývá také častým problémem. Proto píšu i články pro rodiče, jejich informovanost o duševních problémech je základ pro to, aby mohli svému dítěti porozumět a případně vyhledat odbornou pomoc. U rodičů si celkově často všímám, že je pro ně těžké přijmout, že má jejich dítě psychický problém. Často je za tím neinformovanost, stigma, strach o dítě, což je zcela pochopitelné… Ale pokud problémy dítěte dlouhodobě ignorují nebo shazují, škodí mu tím. U mnoha lidí s HPO by možná stačilo, kdyby se jim dostalo odpovídající pomoci už v období dospívání, kdy je osobnost hodně tvárná, a jejich život se mohl dál vyvíjet úplně jinak. Možná by nemuseli končit v léčebnách po pokusech o sebevraždu, plácat se v destruktivních vztazích a závislostech, nezvládat studium nebo práci. Včasná léčba je základ a problémy v dětství a dospívání by se neměly přehlížet.

Máme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky 4Sandra: V momentě, kdy jsem svůj problém dokázala pojmenovat, to všichni blízcí brali s nadhledem. Já mám totiž kolem sebe samé divné lidi (smích). Cizím se nesvěřuji, pokud to nevyžaduje situace. Nerada bych si zavřela dveře třeba k práci, o kterou stojím, protože tak nějak podvědomě vnímám, že by mi je přiznání, zavřít mohlo. Jednou jedinkrát jsem musela s pravdou ven. A můj zaměstnavatel byl nad mé očekávání plný pochopení a empatie. Měl sám zkušenost s blízkým s onemocněním duše. Takže já mám za sebou spíš pozitivní zkušenosti, až na období na základní a střední škole, a to jsem většinou zcela vytěsnila. Raději se soustředím na to dobré.

Rodiče, kteří čtou náš magazín, bude určitě zajímat, zda jste vystopovaly, že nějaké podobné či stejné příznaky jste v dospívání měly všechny čtyři? Mohly byste dnes zpětně říci, zda v pubertě jste už měly znaky budoucí HPO? Pozná rodič na svém dítěti nějaké symptomy, se kterými by měl s dítětem zajít k psychologovi? Kdy se objevily první?

Alena: K tomuhle tématu doporučuji svůj obsáhlý článek o psychických problémech v dětství a v dospívání. Zvláště puberta je komplikované období, ve kterém dochází k rozvoji 2/3 případů duševního onemocnění. Jak už jsem zmiňovala, včasné podchycení problému je základem pro brzké zotavení a spokojený život. Dospívání je spojené se změnami a bouřlivými projevy, takže pro rodiče nemusí být jednoduché určit, zda se jedná o normální pubertu nebo je s dítětem něco v nepořádku. Kde je hranice mezi pubertou a duševními problémy, vysvětluji ve svém článku. (odkaz xxxxx)
Osobně jsem od 13 let trpěla panickými atakami, úzkostnými stavy, depersonalizacemi a derealizacemi. Už tehdy se asi začínaly projevovat i depresivní stavy. To, že jsem nebyla v pořádku, se projevovalo tím, že jsem se uzavřela do sebe a přestala komunikovat s okolím, což bylo v rozporu s mojí povahou. Deprese se u mě zhoršovaly kolem 15-16 let. Projevovaly se třeba zvýšenou únavou a horší koncentrací. Trpěla jsem nízkým sebevědomím, což mi také znesnadňovalo plnění povinností i komunikaci s ostatními, ze které jsem měla v určitých situacích úzkosti. Asi od těch 15-16 jsem se sebepoškozovala a od 17 měla sebevražedné myšlenky a stavy. Kvůli nim jsem byla tehdy poprvé hospitalizovaná.

Bára: Co se týče stejných projevů, které se projevovaly už v dospívání u nás všech, myslím, že to budou určitě depresivní stavy a nejistota ve vlastní identitě.

Sandra: Co mi paměť sahá, cítila jsem se jako exot odjakživa. Často mi bylo smutno bez příčiny. U nás doma se říkalo, že jsem “cíťa”. Zaobírala jsem se bezprávím, trápila se kvůli tomu velkému zlu, které na světě vládne, ale všichni jsme to brali tak, že se časem otrkám. Až do doby, než jsem začala sepisovat svoje pocity do takových krátkých literárních útvarů. Nedokázala jsem o svých pocitech mluvit, a tak jsem psala. Bylo mi tehdy asi 15, když si máma uvědomila, že se něco děje. Já jsem byla relativně smířená s tím, že cítím beznaděj a smutek, až do jednoho úzkostného záchvatu, který přešel v histerii. Bylo to tak silné, že jsem se osmělila a šla za mámou s tím, že se se mnou něco děje. Nutno podotknout, že to bylo v roce 2001 a po 11. září se ta moje “přecitlivělost” rapidně zhoršila. Myslím, že během tohoto roku u mě začalo docházet k sebepoškozování. Sebevražedné myšlenky jsem mívala možná už dřív, ale teď se mi v hlavě promítaly poměrně hojněji. Aby toho nebylo málo, začala jsem pochybovat o svojí sexuální orientaci. O pár let později jsem dokonce měla období, kdy jsem se oblékala jako kluk. V 16 jsem přestala téměř komunikovat s rodinou. Začala jsem chodit za školu, hlavně jsem flákala praxi. Nedovedla jsem si poradit s mistrovou, která byla, řekněme, tvrdší. Kreslila jsem, poslouchala hudbu, psala, četla a popíjela pivo. Taková klasická puberta, s tím, že jsem se občas pořezala, snědla nějaké ty prášky a měla v hlavě takovou tíseň, že jsem měla pocit, že se rozpadnu na prach. Přecházelo to do fyzické bolesti. Naštěstí i přes můj odpor ke komunikaci rodiče zasáhli a začali se mnou mou bolest řešit. Mluvili o ní, byli nesmírně ohleduplní a snaživí. Strašně moc jim za to děkuju.

Zpověď tří hraničářek: Diagnózu nemáme napsanou na čele 2

O základce a střední mluvíte negativně, Sandra říkala, že by ji nejradši vytěsnila. Zažily jste nějakou šikanu v souvislosti se svým jiným chováním?

Alena: V souvislosti s jiným chováním jsem se setkala určitě minimálně s odmítáním v období, kdy mi psychické problémy propukly, tj. Kolem 13. roku. Uzavřela jsem se do sebe a moc nekomunikovala s okolím, ale málokdo se zajímal o to, jestli se mi něco nestalo, setkávala jsem se spíš s nepřijetím, výsměchem a urážkami. Vlivem různých událostí a psychických problémů jsem se změnila, měla jsem jiné zájmy a hodnoty, takže jsem ani nechtěla být za každou cenu jako ostatní. To vše mě z kolektivu vrstevníků vyčleňovalo. Občas jsem se cítila jako z jiné planety, více pochopení nacházela mezi staršími přáteli. Na druhém stupni gymplu to bylo lepší (tedy až na poslední dva roky, kdy jsem kvůli přerušení musela dokončit studium s jiným ročníkem). Sama jsem byla o něco otevřenější a spolužáci už trochu vyspělejší. Tehdy jsem se začala bavit se svou dosud nejlepší kamarádkou, navázala nebo obnovila další přátelství. I tak jsem tehdy našla hlubší porozumění jenom asi u třech kamarádek, byly to holky, které si samy něčím těžkým prošly a také byly něčím “jiné”.

Bára: Když u mě propukly okolo 12 let deprese a začala jsem se sebepoškozovat, spolužáci s tím měli velký problém. Spíše se mě stranili, někteří to řekli doma rodičům a pak se to probíralo i na třídních schůzkách. Takže jsem byla ta, na kterou si ostatní ukazovali prstem.

Sandra: Já jsem byla úplně ztracená, pomalá, nesoustředěná. Nechápala jsem hodnoty mých vrstevníků, nechápala jsem jejich sociální hry, nechápala jsem tu školní hierarchii. Snažila jsem se jednu dobu o sport, protože jsem rychle běhala, ale ta představa, že pořád jezdím na nějaká soustředění a musím trávit čas s lidmi, kterým nerozumím, mě od toho nakonec odradila. A stejně jsem raději kreslila. Byla jsem tak zakuklená, nejistá a zranitelná, že si ostatní mysleli, že jsem trochu hloupá a často toho zneužívali. Netušili, že zatímco oni probírají novou podprsenku, rtěnky nebo první pusy, já debatuji s dospělými o tématech, která většinu školou povinných nezajímají. Vždyť jsem ani neposlouchala současnou hudbu! Prostě trotl. Tak mě většina vrstevníků na ZŠ brala. Trochu to vyrovnaly moje komediální vlohy a dobrosrdečnost, takže vyloženě odmítaná jsem nebyla. Byla jsem vlastně celkem oblíbená, ale divná. Takže to bylo takový rozpačitý a občas se objevil někdo, kdo se rozhodl, že mě bude trochu trápit, protože si myslel, že budu snadný terč. Abych nebyla, když jsem byla schopná se rozbrečet, protože se spolužačky hádaly. Takže jsem se setkala se šikanou jak ze strany dětí, tak ze strany učitelů. Ale já jsem byla odjakživa bojovník, po mámě, takže jsem se nedala. Věděla jsem, že svým pravým já nezapadnu, tak jsem se snažila lidi bavit a pomáhat jim. I když mi třeba nebylo dobře. Což mě stálo spoustu energie, takže jsem se celou základní školu cítila, jako bych rubala někde v dole a byla jsem pořád unavená. Nakonec se z té masky vtipálka a zastánce slabších stala opravdu součást mě. Šlo mi to tak dobře, že si lidi na střední škole mysleli, že jsem bezstarostná, trochu výstřední “pohodářka”. A já jsem zatím doma posluchala Joy Division a představovala si, jaké by to bylo se oběsit. Vždycky se našel někdo, kdo zneužíval mou dobrosrdečnost, a to mi taky moc nepřidávalo. Na to jsem měla vyloženě štěstí. Ale zpětně vím, že za to si vždycky člověk může sám a že tohle je jedna z věcí, kterou ovlivnit může. Nakonec jsem právě na střední škole našla pár skutečných přátel, které vídám dodnes.

Zpověď tří hraničářek: Diagnózu nemáme napsanou na čele 5

Sebepoškozování u mladých lidí je dnes čím dál častější? Čím si to vysvětlujete? Jsou to budoucí hraničáři?

Alena: Může to být projev rozvíjející se emoční nestability, ale i příznak reakce na trauma, kterým může být jakákoliv událost, která je pro dítě těžko zvládnutelná a zpracovatelná. Pokud se dítě nebo dospívající sebepoškozuje, rozhodně je na místě pátrat po tom, jestli se mu neděje nebo nestalo něco vážného – dítě může být svědkem problémů v rodině, obětí násilí nebo šikany, atd. V případě, pokud se trauma včas podchytí a pracuje se s ním na psychoterapii, nemusí zanechat závažné trvalé následky. Pokud je však trauma potlačeno a dítě nebo dospívající zůstane bez podpory, může mít za následek rozvoj různých psychických poruch včetně HPO.

Máme černobílé vidění, říkají čtyři hraničářky 3Bára: Problém vidím i v tom, že se informace o různých způsobech sebepoškozování, šíří velmi rychle a snadno se dají dohledat na internetu. Mnohdy ale sebepoškozování může začít jen tím, že děti a dospívající hledají nějaký útěk od vlastních problémů a pocitů, se kterými se nemají komu svěřit a nevědí, ke komu si jít pro pomoc. Nicméně na téma sebepoškozování budeme publikovat několik článků, ve kterých snad najdete i další odpovědi.

Jak probíhá diagnostika HPO? Kdy jste si na ni došly?

Alena: Diagnostických metod je mnoho – projektivní metody, různé dotazníky (i konkrétně na zjišťování rysů poruch osobnosti), rozhovor… Někdo je diagnostikován na základě komplexního psychologického vyšetření, někdo v průběhu psychoterapie, které pomůže rozkrýt problémy člověka více do hloubky. Vím i o případech, kdy byla diagnostika provedena po příliš krátké době rozhovoru s klientem nebo pouze na základě projektivních metod, které nejen podle (nejen) mého názoru na diagnostiku HPO nestačí. Osobně preferuji diagnostiku HPO, která zahrnuje především více rozhovorů s člověkem, kterými odborník zjišťuje jeho minulost, současné problémy, reakce v různých situacích, vztahy. Sama jsem byla diagnostikovaná v průběhu dlouhodobé terapie. Předtím mi HPO nevyšla v žádném psychologickém vyšetření, odborníci mi dokonce moc nevěřili, když jsem jim říkala, že jsem hraniční. Na mém příkladu je vidět, že projevy HPO jsou opravdu různé a dle mého názoru je nejjistější potvrzení odborníkem, který s vámi delší dobu pracuje, zná vaše reakce a prožívání.

Sandra: Já jsem konečně aspoň občas chodila na terapii, myslím, že se psal rok 2010. Byla jsem unavená, chodící troska. Doslova jsem se každým dnem propadala hlouběji a hlouběji. Začala jsem chodit k psychiatrovi, který hovořil o podezření na bipolární afektivní poruchu. Dostala jsem stabilizátor a antidepresiva. Dostala jsem neschopenku, abych se dala dohromady. Terapie, léky ani vstřícný přístup mých blízkých nezabíraly. Dost jsem tehdy pila a toulala se po nocích. Pak už to jednou bylo opravdu na hraně, rodina zvažovala hospitalizaci, ale nakonec mě nechali vyspat a hned druhý den jsme jeli za jedním odborníkem od psychiatrické léčebny v Bohnicích, kterého můj nevlastní táta narychlo sehnal přes známého. Pan doktor si se mnou asi dvě hodiny povídal. Matně vzpomínám na nějaké dotazníky, testy. A hlavně mi naslouchal. Pak mi řekl o emočně nestabilní poruše a že se domnívá, že ji mám. Pozval k sobě do ordinace mou rodinu a vysvětloval jim co a jak. Doporučil mi zvýšit dávku stabilizátoru, antidepresiva vysadit. Ať odpočívám, ale ne moc dlouho, abych se v tom neuvelebila. Vysvětlil mi, že bych mohla zažádat o invalidní důchod, ale že v mém případě by to bylo kontraproduktivní. Až teď si uvědomuji, že musel vidět to ohromné rodinné zázemí a nikdy mu nebudu moci dost poděkovat za ta slova. “Nesmíte polevit, nesmíte to vzdát”. Pak si mě ještě pozval na pár testů, aby si to podezření potvrdil. Když mi telefonoval výsledky, řekl, že nebude tak zle. Jen musím zatnout zuby a snažit se fungovat. A vidíte? Bylo to drsný, je to drsný a ještě dlouho bude, ale povedlo se. Funguju. (smích).

Co chcete docílit FB profilem Nejsem psychopat?

Bára: Naším cílem je pomoci pochopit svět hraniční poruchy osobnosti. Pro hraničáře je mnohdy těžké pochopit, co se s ním děje, a je složité to vysvětlit svým blízkým. V tuhle chvíli jsme čtyři hraničářky, ale už teď se setkáváme se zájmem dalších lidí o spolupráci, takže se určitě budeme rozrůstat. V červnu jsme měli naši první besedu a určitě plánujeme i další. Pracujeme na dalších besedách, diskuzích i na vlastní výstavě.

Sandra: Bára to v podstatě řekla všechno. Ještě bych jen připomněla, že chceme také zacílit na rodiny, partnery a přátele “hraničářů”. A na rodiče především. Čím dřív se to podchytí, tím lépe.

Zpověď tří hraničářek: Diagnózu nemáme napsanou na čele 4

Máte rady, jak má člověk s hraničářem komunikovat?

Sandra: V běžné konverzaci není třeba se nějak omezovat. Ale v konfliktních nebo trochu náročnějších situacích doporučuji mluvit k věci, nespoléhat se na náznaky. Vyvarovat se zvýšení hlasu nebo výčitek. Je to hodně o egu, je třeba ho potlačit. “Hraničář” se sebereflexí se patrně pokusí o totéž, ale vždy to pro něho bude náročnější. A hlavně nebrat si všechno osobně. Nezapomínat, že jsme často obětmi vlastních projekcí a paranoidních představ. Často vybuchujeme, protože si myslíme, že je něco jinak, než jak tomu ve skutečnosti je. Někdy to chce dát si na čas, nespěchejte. A obecně doporučuji mluvit společně o pocitech obou stran, tak často jak jen to jde. A hlavně trpělivost. Někdy jsme jako děti (smích).

Alena: Sandra to řekla výstižně, asi jen dodám za sebe, že jsem často od druhých potřebovala víc ujištění, že mám právo na svoje pocity, na svou nedokonalost, na své potřeby. Byla jsem většinou spíš ten typ, který nevybuchne, ale chvíli ty emoce v sobě potlačí a jde se radši domů pořezat, než aby cokoliv dal najevo. Měla jsem v sobě hodně zakořeněnou představu, že musím být dokonalá. V některých vztazích jsem měla obavy z odmítnutí, pokud dám najevo negativní pocity nebo sdělím nějakou svoji potřebu ve vztahu k někomu. Přitom to byly třeba normální lidské pocity a potřeby, ale měla jsem pocit, že na ně nemám právo. Že jsem oproti druhému člověku méněcenná, že se musím přizpůsobit jemu. U hraničářů je častá vrozená citlivost, na kterou rodiče a jiné autority neuměly správně reagovat, a tak nebývá výjimkou, že si hraničář vybuduje přesvědčení, že na pocity a jejich projevy nemá právo. U mě to přesvědčení postupně prohloubily i některé vztahy. Jeden čas jsem se tedy musela učit věci, které jsou pro ostatní běžné: projevit smutek, naštvat se, pohádat se, vymezit si hranice, říct někdy “ne”, sdělit, když mi chování toho druhého nějak ubližuje, sdělit, že něco potřebuju… V určitém období jsem se v tomhle cítila jako mimino, které se zrovna narodilo a objevuje, jaký je svět (smích). Pro mě byl skutečně úplně nový svět – svět, ve kterém něco znamenám. A potřebovala jsem v tom od okolí podporu, abych se mohla posunout dál. Potřebovala jsem více ujišťování, že moje pocity a potřeby znamenají hodně a že na nich není nic špatného, abych tomu sama plně uvěřila. Že moje strachy z odmítnutí a minulost už neplatí.

Co byste chtěli říci blízkým lidem, přátelům, kolegům, v čem vám mohou pomoci nebo vás lépe pochopit?

Sandra: Buďte trpěliví, ale tvrdí. Vnímejte svého hraničáře všemi smysly, naslouchejte mu, zajímejte se o jeho pocity. Tak by to dle mého mělo fungovat v jakémkoli vztahu. Udělejte si na sebe navzájem čas. Zajímejte se, proč se váš hraničář zachoval tak, jak se zachoval, co udělat příště, aby se zachoval lépe. Učte se jeden od druhého.

Zpověď tří hraničářek: Diagnózu nemáme napsanou na čele 3

Jak vám zpětně nahlíženo mohla pomoci rodina/rodiče?

Sandra: Jak už zaznělo několikrát, má rodina, mí rodiče pro mě vždy byli velkou oporou. Máma odjakživa pracovala na našem vztahu. Zajímala se o mě, a proto mohla včas zachytit signály, že něco není v pořádku. Postavila náš vztah na vzájemné důvěře. A proto jsem se jí, i když s rozpaky, nakonec sama začala svěřovat. Dnes sama tvrdí, že celou situaci měla od začátku řešit s odborníky. Na druhou stranu, lze ji snad soudit za to, že mě nechtěla násilím proti mé vůli “tahat” po doktorech? Já myslím, že to dopadlo skvěle, že si dovedla poradit a že se odborníci dostali ke slovu v ten správný čas. Podle mě poznala sama, že už na to nestačí. A to je také důležité: uvědomit a přiznat si, že svoje děti nedokážete už dál sami ochránit před “bubáky” v jejich hlavě. Takže, zajímejte se o své děti. A pokud s nimi budete komunikovat, věřím, že včas poznáte, kdy je třeba vyhledat pomoc. A hlavně, nepanikařit. V jakémkoli vztahu platí, že “hraničáři” jsou bojovníci a uvidíte, že to zvládnou! Buďte jim nablízku a milujte je takové, jací jsou. A občas je popostrčte. Někdy tíhnou k nicnedělání jen proto, že mají strach. Dodejte jim trochu sebedůvěry a dokážou cokoli. Co se týče partnerských vztahů, řekla bych, že se ta dřina s námi vyplatí. Tím, jak jsme citliví, umíme chápat a vnímat svého partnera až na kost. Nakonec, netoužíme všichni po pochopení?

______________

Rozhovor vedla Markéta Dohnalová / foto archiv projektu Nejsempsychopat.cz a Pixabay.com /grafika Nadia Korbářová

 

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *