Jak máme věřit speciálním pedagogům?

Jak máme věřit speciálním pedagogům?

Jak máme věřit speciálním pedagogům, když pražské sekci Asociace speciálních pedagogů předsedá člověk, který mluví o lidech se zdravotním postižením pohrdavě a vnímá je pouze jako postižené? Nebuďme jako někteří pedagogové a netrestejme chybování. Z chyb se má člověk poučit a na nich vyrůst. Pojďme si tedy přečíst, kde se chybovalo a co vyvolalo ostré reakce proti panu Pilařovi, se kterým DVTV publikovala rozhovor. Navíc na Mezinárodní den lidí se zdravotním postižením.

Stigmatizace lidí se zdravotním postižením

“Je přinejmenším velmi smutné a ubohé, když odborník v argumentaci a obhajobě svého pohledu využíval dehonestující výrazy. Svědčí to o jeho skutečné “profesionalitě”,” říká Milena Němcová z Platformy Naděje pro autismus. „Pojem mentální retardace se dnes již nepoužívá, respektive užívá se pouze v medicínském kontextu, v souvislosti s mezinárodní klasifikací nemocí. Ve školském prostředí se hovoří o žácích se specifickými vzdělávacími potřebami, obecné korektní označení je člověk s mentálním postižením, v angličtině se používá IDD – intellectual and developmental disorder nebo ID – intellectual disability,“ doplňuje Hana Kubíková, matka 10letého úspěšně inkludovaného chlapce, která se touto oblastí dlouhodobě zabývá.

“Po shlédnutí rozhovoru s panem Pilařem, je vidět, že se za ta dlouhá léta nic nezměnilo. Stereotypy kolem postižení jsou stejně silné: nic z nás nebude, budeme brát jen dávky, budeme jen zátěží pro ostatní atd. Jako malé předškolní dítě mě chtěli doktoři strčit do ústavu. Třídní v první třídě na základce mě chtěla dát do zvláštní školy. Dvakrát jsem dělala reparát. Výsledek? Desetiletá kariéra softwarové inženýrky a v lednu nastupuju do jednoho megakorporátu na pozici Principal Software Developer. Megakorporace ve výsledku pro postižené nebo jinak stereotypní společností exkludované lidi dělají víc než stát, z čehož se dá vyvodit jediné: stát selhal,” říká Michala Codlová, která o svém životě již v ATYP magazínu vyprávěla. (Učitelka mě chtěla poslat do zvláštní.)

Mladá podnikatelka Hana Grygarová napsala i ombudsmance, Syndikátu novinářů a DVTV. Její dopis jsme otiskli. Neustálé překonávání předsudků má za následek to, že máme méně energie na vlastní práci a byznys. Mnozí z nás lidí s postižením jsou živitelky a živitelé rodin a mají děti, přestože jsou zasaženi nespravedlností a stigmatizací od celé společnosti, která se nejvíce děje prostřednictvím médií, ale právě mnohdy i samotnými „odborníky“, citujeme z jejího dopisu.

Žáci budou jednou ignorovat nás, když ignorujeme my je

“V první řadě, termín “znaková řeč” je terminologicky nesprávný. Vyjdeme-li z myšlenek uznávaného lingvisty Ferdinanda de Saussure, “řeč” je konkrétní projev mluvčího, zatímco “jazyk” je systém. Vzhledem k tomu, že český znakový jazyk má gramatiku i slovní zásobu, takovým systémem bezesporu je (ostatně – nikdo neříká “anglická řeč”, “česká řeč” a podobně). Zároveň se domnívám, že pan Pilař by měl přistupovat k žákům se zdravotním postižením s větším respektem. Není žádným tajemstvím, že mezi nadanými dětmi bývá vysoké procento těch, které mají neuropsychické obtíže (úzkosti, autismus a podobně), což může mimo jiné vyústit v to, že žák při hodině vyrušuje (může ale vyrušovat nebo mít jiné stresové chování z toho důvodu, že se na hodině nudí). Spousta nadaných dětí je neuropsychicky jiná a tyto děti často “zlobí” z toho důvodu, že se jednak při vyučování nudí, a jednak je výuka uzpůsobena pouze neurotypickým, nikoliv i neurodivergentním dětem. Samozřejmě to neznamená, že každý nadaný žák je postižený a naopak, nicméně všichni žáci si zaslouží stejný respekt, protože jakým způsobem se budeme chovat k mladším generacím, takovým se budou ony chovat k nám. Pokud budeme i přes znalosti, které máme z psychologie, pedagogiky i neurověd, ignorovat potíže žáků, žáci budou ignorovat nás, až my to budeme potřebovat,” říká lingvistka a členka poradního orgánu pro monitorování práv osob s postižením Ivana Recmanová, která sama ví, co to je být ve škole jiná.

Vážená paní ombudsmanko, DVTV a další

Sice pan Pilař opravil moderátora, že se nepoužívá pojem retardovaný. Avšak termín „mentální retardace“ sám použil několikrát. Od roku 2015 se ale zlepšil, tehdy používal mentál a nementál, viz text. DVTV má nadále pod videem uvedeno „retardované děti“.

Inkludované dítě nerovná se postižené, neúspěšné a bez nadání

Lidé to, že speciální pedagog Pilař uvažuje, že inkludované dítě rovná se postižené dítě, komentovali na Facebooku sarkastiky či kriticky. „Nepřekvapuje nás rétorika pana Pilaře. Asociace speciálních pedagogů o nás lidech s postižením běžně mluví s rozdělujícím “a” mezi zdravotně postiženými a nadanými dětmi, jako kdyby snad neexistoval průnik těchto množin například u smyslově nebo tělesně postižených žáků. Děti, kterých se společné vzdělávání nově týká (inkludované) se podle pana Pilaře rovná děti postižené, což se rovná děti neúspěšné,” kroutí hlavou nad výroky speciálního pedagoga v DVTV právník Jiří Černý. “Satisfakcí by bylo, kdyby  moderátor Martin Veselovský na závěr rozhovoru poté, co pan Pilař neustále haněl neziskovky a tvrdil, že mají velké slovo a za inkluzi mohou, zakročil s informací, že i Asociace speciálních pedagogů ČR je nezisková organizace.  To  jejich ,,ČR” v názvu je zavádějící a někteří lidé jim na to, že oni jsou odborníci a ostatní jsou jen neziskovky, skočí.” Jiří Černý také upozorňuje na zavádějící slova pana Pilaře ve třetí minutě, že inkluzi v téhle podobě po nás nikdo nechtěl. „Tento výrok není pravdivý, k inkluzivnímu vzdělávání se ČR připojila ratifikací Úmluvy OSN CRPD v roce 2009 a v dalším roce jejím transponováním v podobě zákona č. 10/2010 Sb. m. s.,“ uvádí na pravou míru větu speciálního pedagoga právník Černý.

Inkluze nesmí být pouze integrace

“Viděl jsem kdysi pana Pilaře na jedné konferenci o autismu a už tehdy se mi nelíbil. Díky podobně konzervativním “odborníkům” ve školství se z místa pohneme jen těžko. Tolik předsudků, nálepky, pohodlnost a neochota něco zlepšit,” smutně komentuje Ivan Jandek z olomouckého spolku Jdeme autistům naproti. „Mně se vůbec nelíbilo, že kdykoliv se moderátor zeptal pana Pilaře na nějakou statistiku, tak ji neznal. Speciální pedagog mluvil tedy jen na základě dojmů. Rozhodně se ale zlepšil v používání nálepek. V roce 2015 ještě používal výrazy jako mentál, nementál,“ ironickým hlasem říká obhájkyně práv lidí s postižením Alena Jelínková.
Jiří Pilař také uvedl, že se před několika lety byl podívat na chlapce s mentálním postižením integrovaného do běžné třídy. Načež zjistil, že tento žák sedí s asistentkou v poslední lavici a nikdo o něm vlastně neví, jak je hodný a tichý. Pokládá tedy řečnickou otázku: A to je inkluze? Samozřejmě, že ne. To je integrace. Tak to bylo před vyhláškou. Od vyhlášky č. 27/2016 Sb. se hovoří o inkluzi, kdy dítě má být začleněno a ne být ve třídě/škole přítomno jen fyzicky. Píšeme o tom v e-publikaci Společně ve společném vzdělávání, kterou jsme připravili ve spolupráci s dětským a dorostovým psychologem Mgr. Přemyslem Mikolášem, který školám pomáhá s inkludovanými žáky a školí pedagogický personál.

Proč speciální pedagogové z organizace ASP v inkluzi nepomáháte?

Otevřený dopis Asociaci speciálních pedagogů napsali rodiče děti s mentálním postižením. Upozorňují také na to, že jim nemá být podsouváno to, že nejsou schopni rozhodnout, kde se má jejich dítě vzdělávat. My známe naše děti nejlépe, nám na nich záleží, my máme představu o tom, jak je motivovat i kam chceme, aby směřovaly. O tom, kde se budou naše děti vzdělávat, přemýšlíme a rozhodujeme se vší odpovědností, píše se v dopisu, který uveřejnili.
Za ATYP magazín ještě z jejich dopisu sdílíme to, co vnímáme jako palčivé, a ptáme se spolu s těmito rodiči: Ptáme se, proč se zrovna vy, speciální pedagogové z organizace ASP, nepodílíte více na pomoci svým nepřipraveným kolegům v běžných základních školách, když víte, jak na to? Proč nevyužíváte svých odborných znalostí k tomu, abyste pomohli dětem dosáhnout co nejlepších výsledků? Proč nehledáte cesty, jak se připravit, místo toho, abyste jen kritizovali a vyjadřovali různý stupeň znepokojení nad stavem? Možná, že jen nevíte, jak se do takové podpory zapojit? Možná, že týmová práce s učitelem běžné základní školy a s rodiči není to, co jste se ve škole učili?

text Dagmar Edith Holá

 

Otevřený dopis Asociaci speciálních pedagogů a panu Pilařovi zvlášť

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *