Recenze lze psát dvojím způsobem – věnovat se stylistice, vyjadřovacím prostředkům jedince, kterýžto je autorem recenzovaného titulu, nebo „jít“ primárně po obsahu vzhledem k publiku, jemuž je kniha určena. Dávám přednost druhé možnosti. V době, kdy toto píši mi není psychicky dobře, což znamená, že můj úsudek bude ovlivněn aktuálními pocity, nemám v úmyslu to zapírat.
V podtitulu poměrně útlé knížky Aspergerka stojí: „Posila pro ženy s Aspergerovým syndromem“. Když jsem začala číst, subjektivně jsem získala poněkud opačný pocit. Bylo mi smutno.
Text je dosti striktně rozdělen na jednotlivé části sestávající se z příběhu samotné autorky, osobních výpovědí dalších žen na spektru a RAD – rad aspergerkám a jejich rodičům (primárně matkám). Snaha je to skvělá, ale kolik rodičů si to přečte? Kolik z nich pochopí alespoň základní myšlenky? Kolik z nich se tím bude řídit? Můžete mít chápavé rodiče, ale to samo není zárukou štěstí a bezpečí. Lidé na spektru jsou mimo jiné vystavováni šikaně ze strany učitelů, nadřízených, ale i rodinných příslušníků. Mluví se o pětadevadesáti procentech aspergerů! Autorka dává na srozuměnou svůj nesouhlas s takovýmto zacházením velmi jasně, což je dobře.
Aspergerku čtěte, když budete v klidu
Je skvělý nápad radit dívkám, jak se mohou vypořádat s mnohými situacemi v životě, které nejsou zrovna snadné, ale není, jak nahradit zkušenost. Je mi dvacet a diagnózu jsem dostala 1. 2. 2017, tj. před dvěma lety.. Mnohé z popisovaného jsem prožila, a ač Rudy Simone, která sama má AS a dceru s AS, pohlíží na témata z různých úhlů pohledu a nedělá z nás svatoušky (což je zatraceně dobře), tak mnoho zůstalo opomenuto. Žádná kniha nemůže nikdy shrnout vše, ale… Asi mám skutečně více mužské než ženské projevy. Těžko říct. Spousta věcí mi ovšem tak nějak nesedí a jenom mě zneklidnily. Hádám, že mým hlavním problémem je předpoklad autorky, že rodiče budou mít pochopení nebo alespoň zájem o vnitřní světy svých dcer, což narušuje můj celkový obrázek celé věci. Je to asi jako prasklina na skle mobilního telefonu. Celkem nenápadná, neškodná, ale stejně poněkud rozčilující.
A tak se také dostávám k podstatné záležitosti, která mne skutečně zamrzela. Aspergerka je zaměřená až moc na ženy. Vím, že se většina knih ohledně AS (či PAS) soustředí na muže, ale probírat jedno bez druhého mi moc nevyhovuje. Až na občasnou zmínku a asi dvě svědectví partnera Simone jsou muži ponecháni stranou, což je škoda. A ani kapitola o gender roli mi nepřišla dostatečná (vlastní zkušenost). Opět mluvím z pozice bytosti, co má načteno, dlouho zkoumala, co je špatně a měla se dost s čím smiřovat.
Aktuálně zápasím s problémy ve škole, rodiči (a pálení mostů, kde musím uznat, že autorka toto vystihla hodně přesně), depresí, sebepoškozováním… Asi bych mohla pokračovat. Moje doporučení tedy zní – když vám není dobře a máte problémy jako já, raději Aspergerku nečtěte, nechte si ji na klidnější chvíle, přeci jen zpracovaná témata jsou silná. Mohou vás snadno rozhodit.
Pakliže již delší dobu víte, kým jste, pak tuto knihu nepotřebujete. Doporučila bych ji však vřele dívkám a ženám, které se domnívají, že by mohly být na spektru. Nechte se konfrontovat a buďte k sobě upřímné. To je to nejlepší, co můžete v zemi, kde je odborníků na PAS (zvláště na ty pro dospělé) naprosté minimum.
Na konec tedy dodávám, že ženy jsou celosvětově poddiagnostikované díky své schopnosti se přizpůsobovat – Rudy Simone některé z nás nazývá chameleony (já se zase setkala s výrazem fluidní existence). Většina dostupné literatury se týká mužů, takže zabývat se ženami na spektru a vydávat o nich knihy je velmi důležité.
_____________
text Veronika Jirásek
Jedna odpověď