Autistky spáchají sebevraždu dvakrát častěji než autisté

Autistky spáchají sebevraždu dvakrát častěji než autisté

Viktorie a Ester. Dvě dívky, které jsem neznala, ale s kterými mám něco společného – jsme autistky. Respektive ony byly, já stále jsem. Tyto dvě dívky spáchaly sebevraždu. Bohužel nebyly jediné. Podle nejnovějšího výzkumu švédského Institutu Karolinska jsou autistky nejčastější skupinou, která se o sebevraždu pokouší.

Autistky tak činí dvakrát častěji než autisté a lidé na spektru tak činí desetkrát častěji než alisté. Má-li autistka ADHD, je u ní riziko sebevraždy 20 %, zatímco u autistů s ADHD se jedná o pouhou jedenáctinu. Pokud má autistka intelektové postižení, je u ní pravděpodobnost sebevraždy jedna třináctina, zatímco u autistů s intelektovým postižením je to pouze 5 %. Lidé na spektru také ve srovnání s alisty umírají v důsledku sebevraždy desetkrát častěji.

Pro server Spectrum News se k výsledkům studie vyjádřil docent Paul Lipkin, pediatr z Institutu Kennedy Krieger v Baltimoru v USA: „Zdá se, že autismus sám o sobě, bez ohledu na intelekt, významně přispívá k myšlenkám na sebevraždu – což může člověka přivést k myšlence, jestli existuje neurobiologický vztah mezi mozkem někoho s autismem a mozkem někoho, kdo má problémy s náladou a kdo zvažuje sebevraždu.“

Výrok mě bohužel nepřekvapuje a ukazuje, že mezi laickou i odbornou veřejností přetrvává příliš úzkoprsý pohled na tento alarmující problém. Proč?

Kdykoliv čtu o pokusu o sebevraždu autistické osoby z pera osoby alistické, nikdy se nedočtu, proč se daná osoba chtěla zabít – a vlastně to danou osobu nejspíš ani nezajímá nebo si myslí, že lidé na spektru prostě páchají sebevraždu jen proto, že jsou na spektru. Nikdy se ani čtenář nedozví, co danou osobu trápí ani s čím má problémy, respektive tyto myšlenky sdělí čtenáři nanejvýš nějaký alistický pozorovatel, například rodič, takže nevíme, jestli se jedná o jeho domněnky, nebo jestli mu to skutečně ona autistická osoba sdělila.

Už jenom to, že vidíme, že existují obří rozdíly mezi sebevraždami autistek a autistů, by nás mělo přinutit se podívat na tento problém z pohledu společenských norem, nikoliv jen z hlediska biologie, jak napsali někteří lidé na internet, když se tato zpráva objevila.

Nejsem psycholožka ani genderistka a mé úvahy vycházejí pouze ze zkušeností vlastních a jiných osob na spektru a informací dostupných v odborných zdrojích. Být na spektru znamená mnohá nebezpečí: Nebezpečí, že vás budou příbuzní týrat, že budete ve škole nebo na pracovišti šikanováni, že žádné zaměstnání vlastně nenajdete, že skončíte na ulici a předčasně zemřete. Někteří lidé se pokusí o sebevraždu právě kvůli jednomu z těchto důvodů.

Pokud jste žena, je to ještě horší, protože krom ableismu zažíváte i sexismus. Někdy bývá nemožné, když dojde u vás k nějaké diskriminaci, odlišit, jestli to bylo kvůli pohlaví či postižení. Nejspíš v tom hrálo roli oboje. U autistů se přílišného zastání nedočkáte – často bědují nad tím, že vy jako ženy si jich nevšímáte a odmítáte s nimi jít na rande, případně rovnou napíšou pojednání o tom, proč jste jako ženy nebo lidé z etnických menšin méně kvalifikované pro svou práci (viz skandál kolem Jamese Damorea, bývalého zaměstnance Googlu, který je autista). Nečekejte ale přílišné zastání ani u alistek – tlak na to, abyste byly „správnou ženou“, která má vždy uklizeno, navařeno, zaměstnání, manžela opačného pohlaví a dvě děti, je silný, navíc někdy zneužívají své ženské pozice, aby diskriminovaly jiné lidi. Příkladem budiž reportáž České televize ze Svitávky, kde se plánovalo postavit domy pro osoby s intelektovým postižením. Na zvukovém záznamu ze zastupitelstva je slyšet jedna žena, jejíž projev by se dal shrnout takto: „Jsem žena a nepřeji si, aby tady s námi žili lidé, kteří jsou fyzicky dospělí muži, ale duševně jsou na úrovni dvanáctiletého dítěte. Já se jich bojím.“ Podobný strach vyjadřovaly i bělošky v diskuzích o přijímání uprchlíků: „Jsem žena a nepřeji si, aby tu pobíhali nadržení černoši.“ Mimochodem, když někde napíšu svůj názor ohledně věcí, které se týkají autismu, první člověk, který na mě zaútočí, podává na mě stížnost a podobně, je v drtivé většině případů žena.

A tak jsme v situaci, kdy nám mezi prsty proplouvají nejzranitelnější členové této společnosti, ale nic s tím neděláme nebo s tím děláme něco, co jim stejně nepomáhá. Dokud ale budou autistky, tím spíše autistky s kombinovaným postižením, odsouvány na okraj společnosti, nikdy se tohoto problému nezbavíme.

___________

text Ivana Recmanová

Sdílejte

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *